Sejmout Supermana

Zatímco komiksové blockbustery jsou v českých kinech stejně populární jako kdekoli jinde, zájem o seriálové adaptace je u nás vlažný. Dává to smysl – řada z nich totiž spíš než quality TV představuje generickou produkci a fanoušky nacházejí hlavně mezi těmi, kteří jsou zvědaví na hrané verze svých oblíbených kreslených hrdinů. Možná se to změní, až se na streamovací služby a televizní obrazovky dostanou seriály, které přímo navazují na filmový Marvel Cinematic Universe (MCU). Pozornosti českých diváků by ale už dnes neměly ujít pozoruhodné adaptace vycházející z konkurenční stáje DC, pod niž patří nejen výstřední a všemu podivnému přitakávající seriál Doom Patrol (od 2019), ale také srovnatelně vtipní, leč o poznání temnější a násilnější The Boys. Druhou řadu adaptace stejnojmenné komiksové série Gartha Ennise a Daricka Robertsona z let 2006 až 2012 uvedla v průběhu září a října streamovací platforma Amazon Prime Video a černohumorná superhrdinská satira ani tentokrát nezklamala.

Korporátní hrdinství

Loňská, první sezóna The Boys stála do velké míry na charismatu Karla Urbana coby Billyho Butchera, šéfa týmu složeného z neurotického svalovce Mother’s Milka (Laz Alonso) a francouzského imigranta Frenchieho (Tomer Capon), k nimž se přidal lúzr Hughie (Jack Quaid) a později i němá Kimiko (Karen Fukuhara), která dokáže holýma rukama trhat lidi na kusy. Jejich cílem je vesměs osobně motivovaná pomsta na superhrdinech, kteří jsou v The Boys hrdiny většinou jen podle kostýmů. V tomto fikčním světě, podobně jako v tom skutečném, je totiž superhrdinství především výnosný korporátní produkt (vlastněný firmou Vought). Hrdinové a hrdinky – a zvláště ti, co patří do elitního týmu Sedm – dělí svůj čas mezi kašírovaný boj se zločinem a pečlivé budování obchodní značky, která prodává všechno možné, od hraček až po kukuřičné lupínky.

Seriál představuje s patřičnou ironií vychýlené verze ikonických postav DC, ač v některých je možné rozklíčovat i rysy hrdinů z Marvelu. Homelander (Antony Starr) je kombinací Supermana a Kapitána Ameriky, Deep (Chace Crawford) je Aquaman, A­-Train (Jessie Usher) je Flash, Queen Maeve (Dominique McElligott) zase Wonder Woman. Zatímco ale jejich předobrazy jsou idealizované vzory ctností, supehrdinové v The Boys jsou sobečtí, samolibí a hamižní a na lidech, které by měli chránit, jim vůbec nezáleží. A pokud náhodou ano, dotyční by se před nimi měli mít na pozoru, protože spíš než o ochranu nevinných půjde hrdinům o likvidaci těch, kteří jim stojí v cestě.

Zatímco firma Vought usiluje i v druhé sezóně hlavně o to, aby cena jejích akcií šla nahoru, její produkty v pelerínách mají čím dál silnější sklony k samostatnosti. Zápletka první řady se točila kolem úsilí Voughtu dostat superhrdiny do americké armády; ve druhé sérii se nejsilnější z nich, Homelander, z korporátního vodítka čím dál víc vymyká, v čemž mu sekunduje nová ženská postava s velmi temnou minulostí, Stormfront (Aya Cash). S tou se do seriálu dostává i aktuální téma rasismu, který ale na rozdíl od loňské série Watchmen není ústředním motivem, spíš jedním z prvků vyprávění.

Dobro a zlo

Žádná demytologizace superhrdinského žánru se nevyhne srovnání s komiksovou klasikou Strážci/Watchmen (1987, česky 2005) Alana Moorea a Davea Gibbonse. Zatímco však v ikonickém grafickém románu měli superhrdinové i superhrdinky svá traumata, ale vyloženým sociopatem byl jen Comed­ian, v The Boys jsou sebestřednými psychopaty opilými vlastní mocí skoro všichni. A to se netýká jen postav se superschopnostmi.

Druhá sezóna se rozjíždí po závěrečném cliff­hangeru sezóny první zvolna, zpočátku až dýchavičně, a sinusoida hádek a smiřování postav je až otravná. Od třetího dílu ale série nabírá obrátky, které neztratí až do konce. Nejde přitom jen o dynamiku vyprávění, ale také o promyšlenější dramaturgickou výstavbu, v níž jednotlivé linky neběží paralelně, aby se na závěr zauzlovaly, ale skutečně se celou dobu sbíhají. I mírně násilný exkurs, jímž je setkání Billyho Butchera s otcem, je motivován snahou nasvítit otázky rodičovství, výchovy a vztahu lidské povahy a prostředí, které jsou v této řadě centrální. ­Seriál rovněž důsledněji rozmlžuje hranice mezi dobrem a zlem – výčitky svědomí se mohou stát stejně dobře motivací ke změně strany jako ke spektakulárnímu aktu sebedestrukce.

Postavy Butchera a Homelandera jsou zcela úmyslně pojaty symetricky jako egomaničtí blíženci, jejichž osobní morální kodexy se příliš neliší. Jejich prostřednictvím se klade podobná otázka, kterou přinesl komiks scenáristy Marka Millara a kreslířů Davea Johnsona a Kilia­na Plunketta Superman: Rudá hvězda (2004, česky 2012). Millar v něm nechal vesmírnou loď přinášející novorozeného „muže z oceli“ ze zanikajícího Kryptonu dopadnout nikoli do idylického amerického maloměsta Smallville, ale do sovětského Ruska, a hrdinu nechal vyrůstat nikoli na farmě pod hvězdnatou vlajkou, ale coby Stalinova chráněnce. Z obránce „amerického způsobu života“ se stal vykonavatel diktatury a nakonec i diktátor. Homelander z The Boys zase vyrůstal v laboratoři, spíš jako cenná akvizice firmy Vought než jako opečovávané dítě, bez skutečných vztahů, obklopen vědci, kteří se jej vlastně báli. Absence milujících rodičů se projevuje nejen jeho patologickou potřebou být milován doslova všemi, ale i tím, že sociopatu Homelanderovi stačí láska davů k jeho vykonstruované PR identitě, jejíž růst či pokles sleduje prostřednictvím průzkumu trhu.

Absolutní moc

Zatímco barvotiskový cirkus MCU se nejspíš i ve své seriálové inkarnaci bude točit dál podle osvědčené receptury, The Boys podobně jako zmínění Watchmen kladou zneklidňujícím způsobem otázku, proč vlastně máme superhrdiny tak rádi, a obracejí schéma, které stálo na počátku už dvacet let trvajícího boomu komiksových adaptací. Singerovi X­-Men v roce 2000 přišli s metaforou mutantů se superschopnostmi coby pronásledované menšiny a z podobné perspektivy byla nastolena otázka odpovědnosti „kráčejících zbraní hromadného ničení“ vůči zbytku světa i ve filmu Captain America: Civil War (2016).

V obou titulech je možné vidět odraz americké zkušenosti, a to nejen ve vztahu k druhému dodatku ústavy, který zaručuje právo na zbraň, ale rovněž s ohledem na roli Spojených států ve světě po roce 1989. Do žánru, jenž se tradičně soustředí na jedince disponující velkou mocí, kteří jsou odhodláni ji využívat jménem toho, co považují za „Dobro“, The Boys vtrhávají se starou poučkou Lorda Actona, že absolutní moc korumpuje absolutně. Kromě toho, že nám přinášejí potěšení z bachtinovského obracení zavedených hierarchií, nás také upozorňují na možnost, že popularita superhrdinů na počátku 21. století nemusí být bez souvislosti s návratem autoritářství, který v posledních letech zažíváme.