Obyvatelé slumů bývají považováni za druhořadé občany. Právě na nich přitom často závisí kvalita života jejich spoluobčanů z lepších městských čtvrtí. Příkladem je největší bombajský slum Dharaví, který svou výhodnou polohou vyvolal zájem developerů.
Bombaj se svými dvaceti miliony obyvateli patří mezi nejzalidněnější města na světě. Jedním z procesů, které udávají dynamiku zdejšího života, je neustálý boj o místo mezi obyvateli oficiálních městských částí a lidmi žijícími ve slumech, kteří představují šedesát procent zdejší populace. Nařízení vlády o vzájemných rozestupech jako prevenci před šířením koronaviru se v Bombaji jeví jako utopie. Fyzický odstup je zde výsadou privilegovaných, kteří si mohou dovolit platit vysoký nájem v rezidenčních oblastech, jež zpravidla bývají odděleny od zbytku města vysokými zdmi.
Slum jako motor města
„Když se v Indii řekne dodržování vzdálenosti, lidé si to automaticky spojí s kastovním systémem. Příslušníci nižších kast byli vždy stigmatizováni, protože byli spojováni se špínou a šířením nemocí. Lidé z vyšších kast se s nimi nechtěli stýkat a vyčleňovali je na okraj společnosti,“ tvrdí Vinód Shetty, který má v Bombaji advokátní kancelář a zastupuje pracující v šedé ekonomice. „Rozdělení společnosti sice existuje jen v naší mysli, ale ovlivňuje, jak se chováme jeden k druhému. Ve skutečnosti však oddělení nejsme a neustále se setkáváme. Lidé z vyšších tříd obyvatele slumů nezbytně potřebují ke svému životu. Právě oni totiž pohánějí město kupředu – pracují v továrnách, vyrábějí jídlo, hlídají děti, sbírají odpad, recyklují nebo dělají řidiče veřejné dopravy. Když se po příchodu koronaviru začali lidí ze slumů ostatní bát a nepouštěli je k sobě, aby se od nich nenakazili, město začalo kolabovat,“ komentuje situaci Shetty, který během studia práv v osmdesátých letech vstoupil do studentských organizací a aktivně vystupoval proti různým formám vládního útlaku vůči nižším třídám společnosti. „V Indii dlouhodobě dochází k masivní migraci lidí z venkova do měst v důsledku industrializace zemědělství a dalších faktorů. Ve městech však není dostatek dostupného bydlení, a tak většina nemá jinou možnost než žít nelegálně ve slumu. A města k nim pak přistupují jako k nechtěným squatterům.“ Na podporu lidí z neformálního sektoru založil Shetty neziskovou organizaci ACORN, která sdružuje pracovníky v oblasti recyklace z Dharaví, největšího bombajského slumu, kde žije na rozloze dvou kilometrů čtverečních přes půl milionu lidí.
Dharaví vzniklo v roce 1884, kdy britská koloniální správa vyčlenila prostor na tehdejší periferii Bombaje pro kožedělný a hrnčířský průmysl. Obě tato odvětví byla tradičně chápána jako nečistá a praktikovali je příslušníci nižších kast hinduistické společnosti a muslimové. Segregace byla jedním z hlavních urbanistických rysů britské koloniální administrativy; jejím cílem bylo rozdělit obyvatelstvo a demonstrovat tak své dominantní postavení. Přesídlování lidí na okraje měst přitom bývalo zdůvodňováno zamezením šíření nemocí. Urbanista Mike Davis v knize The Planet of Slums (Planeta slumů, 2006) uvádí, že Britové byli největšími zřizovateli slumů v dějinách. Na jednu stranu podnítili mnoho komunit, aby se přesunuly do měst a podílely se na jejich výstavbě a obchodním rozvoji, na straně druhé je nebrali jako oficiální obyvatele města a nutili je žít v oblastech, kam směřovalo jen minimum investic.
Umělci přežití
Po vyhlášení nezávislosti žádná větší změna nenastala. V rychle se rozvíjející metropoli byla prázdná místa ponechána ladem s tím, že časem nabudou na hodnotě a bude zde možné postavit mnohem lukrativnější projekty než bydlení pro chudé. Kombinace nezastavěných míst a masivní migrace z venkova vyústila nevyhnutelně ve vznik mnoha neoficiálních čtvrtí. Dlouho uplatňovaným řešením byly demolice a následně nucená relokace obyvatel do oblastí, které se z urbanistického hlediska jevily jako nevýznamné. Časem ale díky aktivitě lidí, kteří zde byli nuceni žít, získaly na hodnotě a celý proces se opakoval – město si opět uvědomilo cenu půdy, na které vyrostl nežádoucí slum, a rozhodlo se jeho obyvatele přesunout zase někam jinam.
Dharaví je jedno z mála neformálních osídlení v Bombaji, kterému se podařilo tomuto osudu uniknout. „Místa jako Dharaví, která máme tendenci přehlížet, protože se jedná o slumy, ve skutečnosti vypovídají o historii města mnohem víc než budovy postavené v koloniální éře nebo po získání nezávislosti. Dharaví svou historií sahá až do předkoloniální éry, kdy zde stála rybářská vesnice, jejíž pozůstatky jsou tu dodnes. A takových míst jako Dharaví je v Bombaji mnohem víc,“ tvrdí Kalpana Šarma, autorka knihy Rediscovering Dharavi (Znovuobjevit Dharaví, 2000) a novinářka, která se věnuje tématu městské chudoby. „Osobně mám problém už se samotným pojmem slum. Je to zkratka, která je mediálně vděčná. Když se řekne slum, okamžitě se nám vybaví místo plné všemožných tragédií, a nepřímo tak stigmatizujeme miliardu lidí žijící na této planetě. Při své první návštěvě Dharaví před dvaceti lety jsem byla překvapena, protože z mého pohledu se o slum vůbec nejednalo. Viděla jsem svébytnou čtvrť, kde se bydlení mísí s výrobou a obchodem. Spíš než slum je to průmyslová oblast. Lidé, kteří zde žijí, jsou pravými umělci přežití. Navzdory naprostému nezájmu státu dokázali vytvořit systém, který již desítky let funguje a živí statisíce lidí.“
Základem tohoto systému je maximální využití prostoru. Pokoj o rozloze dvaceti metrů čtverečních, ve kterém se přes noc vyspí pětičlenná rodina, se přes den stává manufakturou a obchodem. Jednotlivé sektory ekonomiky jsou úzce provázané, což zaručuje vysokou efektivitu. Vzhledem k výhodné poloze uprostřed města jde zboží velmi rychle na odbyt.
Inspirace pro budoucnost
I zde však existuje nátlak vlády, která chce problém Dharaví „vyřešit“. Půda, na které Dharaví stojí, během století získala značnou hodnotu. Díky růstu města se z dřívější periferie stala centrální oblast nedaleko nejvýznamnějšího bombajského byznys centra Bandra Kurla Complex. Od roku 2004 se jedná o projektu Dharaví Redevelopment, který připravuje vláda státu Maháráštra ve spolupráci s architektem Mukéšem Mehtou. Projekt má nalákat zahraniční developery, kteří postaví nové domy na základě Mehtova návrhu. Oblast se má rozdělit do tří sektorů: první z nich nabídne bydlení příslušníkům středních a vyšších tříd, ve druhém by měli zadarmo bydlet původní rezidenti a do třetího by se přesunula veškerá výroba a obchod. „Už z principu jde o projekt proti svébytnému životu v Dharaví, jehož podstata tkví v neustálé interakci jeho obyvatel. Další problém je, že projekt redukuje oblast, kde je možné bydlet, na třetinu, což by nevyhnutelně vedlo k tomu, že statisíce lidí by musely svůj domov opustit,“ tvrdí Šarma a odkazuje na zkušenosti z jiných rozvojových projektů, kde bylo obyvatelům slumů nabízeno bydlení ve výškových budovách. Lidé zde nemohli praktikovat svůj způsob života a obživy a postupně se vraceli zpátky do slumů. V nově postavených domech tak nakonec stejně bydleli příslušníci středních a vyšších tříd.
„Změna nastane pouze v případě, že lidé ze slumů založí organizace a budou vytvářet tlak na vládu, aby legalizovala jejich činnost a umožnila jim, aby realizovali rozvoj svého domova. Po dlouhá desetiletí nám dokazují, že jsou toho schopni. Teď je ještě potřeba, aby to uznal i stát a uvědomil si, že na tom nebude tratit, ba naopak,“ komentuje stávající situaci Shetty a dodává: „Během koronavirové krize jsme si uvědomili, že jsou lidé z Dharaví pro fungování města nezbytní. Urbanizace však bude pokračovat a otázka chudoby se sama nevyřeší. Proto se musíme zbavit vnímání obyvatel slumů jako druhořadých občanů. Naopak je nutné v neformálních osídleních hledat inspiraci pro budoucnost života v globálních městech.“
Autor je dokumentarista.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.