Počítačová hra Hades nabízí příběh jako vystřižený z melodramat a telenovel, ovšem zasazený do prostředí antického panteonu. Díky péči věnované detailům na všech úrovních herního mechanismu je to nicméně jedna z nejzajímavějších videoher letošního roku.
Spor s vlastním otcem se může změnit v drama v leckteré rodině, ale pokud jste princ podsvětí a váš otec je jeho vládce, platí to tím spíš. Enfant terrible světa přízraků Zagreus se navíc svůj vzdor rodinné autoritě rozhodne dovést až do krajnosti. Vydá se na zemský povrch a najít klíč k rodinnému tajemství, o kterém se nemluví. Od krajiny starého Řecka ho ale dělí čtyři pekelné světy plné nebezpečných stínů padlých hrdinů. V jeho rebelii mu naštěstí fandí celý Olymp. Ale kdo na střední poctivě četl povinnou literaturu, dobře ví, jak dokážou být antičtí bohové a bohyně vrtošiví.
Námět hry Hades může znít jako zvláštní mix telenovely a antické mytologie. Maniakální smysl pro detail a produkční kvality ovšem z herního titulu společnosti Supergiant Games dělají kandidáta na hru roku.
Radostný Olymp
Hades je akční adventura, která patří k takzvaným roguelike hrám. Ty nemají lineární herní strukturu, tedy předem připravený průchod herním scénářem, ale jsou založené na cyklech opakovaných začátků a smrtí. Roguelike hry zpravidla bývají hračičkářské výzvy vyžadující rychlé reflexy. Jsou založené na precizních herních mechanikách bez zajímavějších příběhů nebo stylů vyprávění. Třeba oceňovaný titul Dead Cells (2018) je fenomenální hra, která si ale vystačí jen s několika neurčitými náznaky a ironickým humorem. Hades ovšem hlavní ingredience této vyhraněné herní šablony kombinuje s propracovaně vykreslenými hrdiny a hrdinkami, prvotřídním dabingem a perfektní grafikou, poplatnou stylu studia Supergiant. Výsledkem je herní kolovrátek, který nás udrží u monitorů na celých zhruba čtyřicet hodin, které dohrání hlavního příběhu zabere.
S každým rozhodnutím odehrát „ještě jeden pokus“ se před námi otevírá svět, ve kterém je antika plná humoru, radosti i queer podtónů. Všetečný Dionýsos je neodolatelně rozšafný, zvlášť když se špičkuje s autoritativním, ale laskavým Aridem. Svůdná Afrodita trousí na všechny strany dvojmyslné komplimenty, zatímco přísná Athéna inspiruje svou odhodlaností. A pak je tu Zagreus, floutek s dobrým srdcem, který nemůže vystát svého otce, zato ale nikdy neopomene pochválit Dusu, medúzí uklízečku podsvětního paláce. Má neurovnaný vztah s bratrem, ale jako jeden z mála si rozumí s Hypnem, hyperaktivním a uštěpačným bohem spánku.
Na smrt se můžeme těšit
Všechny rozhovory s postavami jsou nadabované a uplyne třeba i třicet herních hodin, než nějaký dialog uslyšíme dvakrát. Repliky jsou plné milého humoru – sledování navzájem si protiřečících bohů nebo rozplétání vzájemných křivd jednotlivých Hádových zaměstnanců hned tak neomrzí. Při výpravách za denním světlem navíc sbíráme nektar, kterým pak můžeme obdarovávat různé herní postavy, a to včetně bohů. A pokud se hráčům daří, mohou se – bez ohledu na gender – pokusit s někým zapříst milostný románek. Scenáristé koneckonců naznačují i nevyřčené náklonnosti mezi jednotlivými antickými bohy. V době, kdy si antický odkaz rádi přisvojují nejrůznější národovci, je barevné, veselé a nenormativní pojetí antiky v této hře o to sympatičtější.
Mimochodem, jednotliví bohové tu v souladu s polyteistickou vírou zastupují i různá etnika. A jak už to v mytologii bývá, o bohy jde především. Pod antickými vztahy se přitom skrývá mechanismus roguelike hry, k němuž nutně patří (polo)náhodně generované úrovně, ale také spousta různých zbraní a zlepšováků. Ty zde mají podobu požehnání od jednotlivých bohů, jež hráč při cestě na povrch sbírá. Každý svět je rozdělený na jednotlivé místnosti, po jejichž vyčištění od nepřátel hráč dostane odměnu, může si vybrat, kudy se vydá dál, a zároveň obdrží informaci, jestli může čekat peníze (na nákup předmětů od Charóna), upgrade zbraní nebo temnotu. Ta je obzvlášť důležitá, protože hráčům zůstává i po smrti, se kterou se ve hře potkávají ve velkém. Po stylovém návratu na vlnách řeky Styx temnota hráčům umožní v půlnočním zrcadle odemknout talenty, jež další plahočení herním časoprostorem zjednoduší. Každý návrat do Hádova paláce navíc otevírá nové dialogy a možnosti. Na smrt se tak vlastně můžeme skoro těšit.
Jak donutit Orfea zpívat
Společnost Supergiant Games hru dlouho vyvíjela v takzvané early-access verzi, ve spolupráci s fanoušky. Jejich zapojení do ladění herních mechanik se projevuje v hladkosti, s níž jednotlivé herní principy zapadají jeden do druhého. Prvních dvacet hodin hraní jen objevujeme stále další zábavné, osvěžující kombinace. Hades přitom rozhodně není hra jen pro zkušené hráče. I při neúspěchu je totiž snaha odměněna, a nezdary jsou tedy bezbolestné. Donedávna neporazitelní bossové se začínají až neuvěřitelně přirozeně měnit v rovnocenné soupeře a přichází radost z vlastního zlepšení.
Supergiant Games se podařilo vytvořit dílo, které má ambice sbližovat nejen různé hráčské tábory. Ústřední roguelike smyčku totiž těsně spojuje se způsobem vyprávění příběhu. Tím je sice mytologická telenovela, ale brilantně napsaná. Skloubit formu a obsah se zde podařilo s minimem švů. Po dohrání hlavního příběhu ve hře navíc zůstávají spousty dalších výzev i skrytých příběhových linek. Hades mě donutil před spaním pročítat rodokmeny antických bohů a ve snech přemýšlet nad tím, jak znovu donutit Orfea zpívat. Herní bitvy navíc doprovází našlapaný rockový soundtrack. Už dlouho tu nebyla tak dynamická hra, která by zároveň podrývala machismus vlastní hrdinským výpravám.
Autor je herní publicista.