V Indii pokračuje destrukce sekularismu, který stál u zrodu moderního indického nacionalismu. Hinduistická pravice se rozhodla opustit rozvojový model státu a otevřít se globálnímu kapitalismu. Neváhá k tomu využívat média, pronásledování politických odpůrců bezpečnostními složkami i násilí pravicových bojůvek.
V posledních letech v Indii dochází k útokům na studenty. Foto Honza Šípek
Večer 5. ledna 2020 vtrhl do kampusu Univerzity Džaváharlála Néhrúa v Novém Dillí zhruba padesátičlenný ozbrojený gang a zahájil útok na studenty na kolejích. Brutálně napadl rovněž vyučující, kteří v prostorách školy měli poradu, a v ohrožení se ocitli i obyvatelé okolních domů, již studentům a profesorům přispěchali na pomoc. Zběsilost útoku i to, že útočníci zůstali nepotrestáni, přestože jejich totožnost byla zjištěna z videí pořízených napadenými studenty, bohužel v dnešní Indii není ojedinělá. Způsob, jakým násilníci proklamující hesla hinduistické pravice útočí na nejrůznější zástupce politické a společenské opozice, aniž by byly jejich činy politicky, mediálně a právně odsouzeny, v politických a společenských dějinách země nemá obdoby. Nejenže jsou podobné útoky bagatelizovány, ale dochází i k obviňování obětí a kriminalizaci těch, kteří se tomu stavějí na odpor.
Kriminalizace disentu
Projevem tohoto vývoje bylo násilí rozpoutané v hlavním městě pouhý měsíc po útoku na univerzitě. Na severovýchodě Dillí, kde indické ženy při jednom z nejmírumilovnějších protestů vyjadřovaly vsedě nesouhlas s nově schváleným diskriminačním zákonem o občanství, propuklo násilí zacílené proti místní muslimské menšině. Premiér musel nakonec do oblasti poslat zvláštního vyslance, zatímco vedení policie k útokům zaujalo veskrze souhlasný postoj a postupovalo do značné míry ve prospěch pachatelů. Následně se tento vzorec opakoval: na příslušníky menšin, občanská sdružení a mírové vyjednavače, mezi nimiž byli i známí intelektuálové a aktivisté, dopadla závažná trestní oznámení. Potvrdil se tak směr, kterým se Indie ubírá: vstříc ideologickému státu.
Rychlá proměna republiky, jež svým občanům ještě před pěti lety zaručovala řadu důležitých práv (na informace, povinné vzdělání, potravinovou bezpečnost a garantované zaměstnání), v místo, které je pro mnoho menšin a sociálně vyloučených skupin, především takzvaných dalitů, doslova peklem, zřejmě mnohé překvapí. Určující rysy současného indického politického zřízení – kriminalizace disentu, zastrašování zástupců opozice, tvrdé zákroky proti studentům a intelektuálům coby nejviditelnějším odpůrcům režimu, pokusy legitimizovat politiku fantastickými příběhy a sílící militarizace veřejného života – jsou k nerozeznání od rysů pravicových autoritářských režimů, jak je známe ze světových dějin. Přesto by ovšem byla chyba vnímat dnešní Indii jako zemi, jež se nachází zcela v sevření pravicové autoritářské vlády. Proces, kterým prochází, je ve skutečnosti průsečíkem tří historických dějů.
Kolonialisté a komunalisté
Prvním z nich je proces vytěsňování historicky zakořeněného konceptu indického národa postaveného na myšlenkách pluralitní demokracie na cestě k vyspělé společnosti, jejímž hlavním sociálním a politickým pilířem je sekularismus. Myšlenka indického nacionalismu se v tomto duchu vyvíjí od poloviny 19. století. Postupně však začala získávat na síle představa, že demograficky dominantní náboženské komunity jsou národy samy o sobě – nejpoučenějším výkladem tohoto fenoménu je dílo historika Bipana Čandry The Rise And Growth of Economic Nationalism in India (Vzestup a růst ekonomického nacionalismu v Indii, 1966). Zatímco indičtí nacionalisté mobilizovali občany proti koloniální nadvládě, takzvaní komunalisté zahájili protiútok, a to často na popud samotného koloniálního režimu. Zatímco nacionalisté tvrdili, že se lidé v Indii musí národem teprve stát, a snažili se proto přijít s intelektuální a společenskou vizí moderního pojetí národa, komunalisté hlásali, že národy historicky představují hinduisté či muslimové. Definovali se přitom jako bojovníci proti sekulárnímu indickému nacionalismu, nikoli proti koloniální nadvládě či sociální diskriminaci, kterou se tradiční indická společnost vyznačovala. Po vyostřeném a nakonec i násilném boji, v němž Britové dopomohli Muslimské lize k vytvoření Pákistánu coby státu muslimů, kde islám představoval dominantní náboženství, Indie nicméně setrvala pod sekulárním vedením indických nacionalistů.
Hinduistický komunalismus zůstal, na rozdíl od svého muslimského protějšku, pouze okrajovou ideou. Přesto nevymizel a jeho šíření mělo za následek atentát na nejvýznamnějšího indického politického vůdce Mahátmu Gándhího, který prosazoval sekulární Indii a současně se jevil jako největší symbol hinduismu. Bylo tedy zřejmé, že hinduistickému komunalismu nešlo o hinduismus coby náboženství. Tato politická myšlenka byla uvedena do pohybu, aby nahradila ideologické jádro moderního indického národa, tedy sekulární nacionalismus s vizí rovnoprávnější společnosti. Za poslední tři čtvrtiny století si hinduistický komunalismus vytvořil obrovskou základnu podporovatelů, kteří na ideu moderního indického národa spojeného se socialistickým ideálem spravedlivé společnosti vytrvale útočí. Republikánská ústava přitom obsahuje slova sekulární a socialistický přímo v preambuli.
Jakkoli se demokratické volby v roce 2014 točily kolem otázky ekonomického rozvoje, vítězní hinduističtí komunalisté zanedlouho začali dravě prosazovat rovněž svou ideologii, nyní pod nálepkou „indický nacionalismus“, a to nahrazováním, odstraňováním či proměnou osob, institucí a myšlenek se sekulárně nacionalistickou orientací. Proti odporu a protestům, zejména na veřejných místech, jako jsou univerzity, začal stát brzy tvrdě zasahovat.
Rozpad rozvojového modelu
Druhým procesem je rychlý rozklad rozvojového modelu, který šel ruku v ruce s nezávislostí Indie, a upozaďování vize, podle níž by Indie měla do budoucna disponovat robustní průmyslovou základnou a sociální politikou spravedlivého rozložení majetku. Od roku 1991 se Indie pomalu, ale jistě zapojuje do procesů globálního kapitalismu, což v praxi znamená naprostou destrukci rozvojového modelu země. V uplynulých sedmdesáti letech byla patrná snaha o zlepšení životních podmínek rozsáhlých ekonomicky či sociálně slabých komunit. Globální kapitál však čím dál víc tlačí na to, aby podobné institucionální mechanismy či státní intervence nebyly přípustné, jelikož to údajně narušuje volný trh. Zároveň sílí hlasy, podle kterých by stát měl vytvořit nový prostor pro soukromé investice, otevřít zemi tržní konkurenci a podpořit maximalizaci zisku pomocí regulačních nástrojů. Nová státní ideologie, v jejímž jádru leží myšlenka hinduistického komunalismu, tak nalezla spojence v globálním kapitalismu.
To je historicky podstatné, protože když v roce 1947 vznikl muslimský Pákistán, neměl žádnou vlastní ekonomickou politiku. Netrvalo dlouho a stal se klientem nadnárodního kapitálu. Během necelých deseti let se pak proměnil ve vojenský stát, jímž je dodnes. S odstupem třiasedmdesáti let nyní „hinduističtí nacionalisté“ čelí totožné krizi: jak sladit „ideologický stát“ s nároky trhu. S tím, jak roste závislost státu na kapitálu, stoupá v Indii také brutalita oděná do ideologického hávu. Propouštění lidí z výroby, která se postupně digitalizuje a přesunuje na platformy, nový stát zdůvodňuje pomocí fantaskních narativů šířených médii, případně využívá zastrašovacích a donucovacích metod.
Spotřební víra
Za třetí si nelze nevšimnout, že se „hinduističtí nacionalisté“ dostali k moci ve stejnou dobu, kdy se začaly – jak uvnitř země, tak mimo ni – objevovat známky krize fungování kapitalismu. Nový kapitál je v krizi, mimo jiné následkem pandemie viru covid-19, a tak potřebuje zadusit veškeré protesty obrovského přebytku lidské pracovní síly. Výsledkem je nástup nátlakového státního aparátu disponujícího moderními prostředky sledování osob. Média, jež byla zároveň ujařmena státem i kapitálem, zásobují publikum „fake news“ a argumenty pro militarizaci, čímž vytěsňují kritiku státu a vládních úřadů právě v době, kdy od nich lidé potřebují největší podporu.
Nedávná hromadná zatýkání a následná obvinění z údajné protinárodní a protivládní činnosti a komunistického či maoistického smýšlení jsou dle odborníků typickým rysem fašismu. Pokud státní moc svou pozici ještě posílí a definitivně se zaplete do procesů nového kapitalismu (což se podle mnohých již stalo), pak do služeb kapitálu odevzdá také poměrně pluralistickou společenskou filosofii: hinduistická náboženství. Ta se změní ve spotřební „víru“ posilující moc kapitálu, který v současné vývojové fázi odhaluje svou nejbrutálnější, nejchamtivější a nejvíce vykořisťovatelskou tvář.
Autor působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Džaváharlála Néhrúa v Novém Dillí.
Z angličtiny přeložila Alžběta Ambrožová.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.