Nekonečná krása betonu

V zemích východního bloku se brutalismus stal oficiální tváří totalitního režimu a monumentální, silně autorské solitéry z betonu, vystavěné ve druhé polovině minulého století, na sebe strhávají pozornost v městské i přírodní krajině dodnes. Současná veřejná debata nad estetickou hodnotou těchto staveb tak zahrnuje i ideologickou otázku, zda by se tyto symboly totality měly zachovat, nebo zbourat. Haruna Honcoop odpovídá svým snímkem Na věčné časy. Relikty architektury socialistické éry (2017), kde zachytila tyto pomníky v jedenácti zemích bývalého východního bloku jako chátrající materializaci utopických vizí. Stejné fascinaci propadl islandský hudební skladatel Jóhann Jóhannsson, jehož jméno rezonuje v Hollywoodu ve spolupráci s režisérem Denisem Villeneuvem na snímcích jako Sicario (2015) nebo sci­-fi Příchozí (The Arrival, 2016). Jeho druhý a zároveň poslední režijní počin s příznačným názvem Last and First Men představuje brutalistní elegii za lidskou rasu.

Hudební obrazy

Jóhannssona před deseti lety uhranula kniha fotografií Jana Kempenaerse, zachycující mystickou krásu brutalistních pomníků z dob Titovy Jugoslávie. Betonové monumenty vztyčené na místech střetů s okupační armádou nebo bývalých vyhlazovacích táborů hudební skladatel nepojal jako ilustrační ­materiál k historickému výkladu. Jeho dílo lze bez nadsázky označit za hudební obraz, případně vizuální skladbu, natolik ústrojně jsou do sebe vpojeny obraz a zvuk. Obě složky se kontrapunkticky doplňují jako dva hlasy v barokní fuze. Zatímco v prvním hlase kráčí hudba coby nejabstraktnější umělecká disciplína, v protipohybu jí jde vstříc fyzické sochařství a architektura. Jóhannsson proměňuje hmotu v myšlenku, haptické v éterické. S obrazem pracuje podobně jako s hudební skladbou. Délka záběru a pohyb kamery vytváří napětí podobně jako vzdálenost mezi jednotlivými tóny. Světlo a monochromatická barevnost šestnáctimilimetrového filmového materiálu funguje jako souzvuk tónů nebo jejich výška. Vzniká precizně vyvážená obrazová, potažmo hudební kompozice. Norský kameraman Sturla Brandth Grøvlen snímá betonové monumenty z úhlů, z nichž jsou obtížně rozpoznatelné jako celek. Rozkládá je na základní geometrické tvary, takže vynikají jejich strukturální a estetické kvality. Ocitáme­-li se v blízkosti hmotného objektu, ztrácí se paradoxně jeho konkrétnost a dostáváme se k jeho abstraktní podstatě. Prostřednictvím rozkladu formy se přibližujeme k beztvarosti, ne­­ohraničenosti, nekonečnosti a komplexnosti vesmíru.

Hřbitovy utopie

Odlehčování hmoty je patrné nejen ve velikosti a délce záběrů, ale i v pomalém pohybu kamery, která „pluje“ kolem objektů, takže to vypadá, že se obří betonové monolity vznášejí. Slunce se láme o jejich hrany, světlo a stín plasticky obtékají čisté linie, elegantní křivky a dynamické horizontály. Je to hmota tvarovaná světlem i světlo tvarované hmotou, trojrozměrný objekt, který se mění v abstraktní malbu. Minimalistické obrazy promlouvající v elementárních tvarech v sobě nesou stavební kameny tvarosloví předchozích historických slohů a jsou obohacené o jejich duchovní náplň. Dramatické diagonály a ostré hrany připomínají barokní katedrálu s předimenzovanými monumentálními rozměry nebo romanticky rozbořenou krajinu ledových ker. Odkazují na skutečnost, která přesahuje člověka, poukazují na jeho fyzickou smrtelnost a zanedbatelnost v objetí přírodních živlů nebo boží přítomnosti. Nakloněné roviny a výčnělky vypadají jako končetiny chrličů či podpěrný systém vnějšího skeletu gotických katedrál a vnášejí do Jóhannssonova díla rozměr boje dobra a zla.

Last and First Men je snímek dvou narativů. Jeden zajišťuje hudební a obrazová složka, druhý zprostředkovává čtený text. Hlas Tildy Swintonové v Jóhannssonově experimentálním eseji cituje ze stejnojmenného sci­-fi románu Olafa Stapledona z roku 1930. Rozdmýchává v divákově fantazii dystopický příběh, který je zasazen do kulis bývalé Jugoslávie. Pomníky od Bogdana Bogdanoviće v chorvatské obci Jasenovac, Dušana Džamonji a Vladimira Veličkoviće v chorvatské Podgarići, Miodraga Živkoviće a Ranka Radoviće v Tjentišti v Bosně a Hercegovině nebo Miodraga Živkoviće a Svetislava Ličiny v srbské Ostře připomínají hřbitovy obětí vyhlazovacích táborů nebo padlých v boji proti německé okupaci. Jsou to však i hřbitovy utopických vizí o harmonickém splynutí socialismu a demokracie. Tito svědci minulosti se v rukou islandského skladatele stávají součástí nového sémantického pole, které má mnohem širší časoprostorový rozsah. Nejsou to jen relikty minulosti, ale i pozůstatky představ o budoucnosti. Nevyprávějí o zániku totalitních režimů, ale celého lidstva.

Human plus minus

Britský filosof a spisovatel Olaf Stapledon je, stejně jako Michel Houellebecq, Aldous Huxley, Margaret Atwoodová nebo Ted Chiang, považován za představitele transhumanismu. Toto společenské a politické hnutí, též označované jako H+ (human plus) zastává názor, že současný člověk nestojí na konci, ale spíše na začátku vývoje lidské rasy. Její vyspělejší formou je technologiemi pozměněná, vylepšená lidskost. Stapledonova dystopie vypráví příběh posledního, osmnáctého lidského druhu, který dospěl k technologické dokonalosti. Nyní promlouvá z doby před dvěma bilio­ny let do naší přítomnosti, aby nám vyprávěl o smrti a zániku. Vizuál Jóhannssonova snímku tuto pozměněnou lidskost dokonale vystihuje. Vidíme betonové kolosy, které pocházejí z lidského světa, ale vypadají cize a vzdáleně. Pomníky totality, ať už nacistické nebo komunistické, působí jako vesmírné lodě, případně jako obří bytosti z jiné planety. Těžké bloky betonu vystupují z mlhy jako postavy záhadných mimozemských heptapodů nebo plují ve vzduchu jako vejčité vesmírné lodě, které můžeme znát ze sci­-fi snímku Příchozí, natočeného podle povídky Teda Chianga.

Optikou transhumanismu představuje trilogie Qatsi režiséra Godfreye Reggia, podepřená uhrančivou hudbou minimalisty Philipa Glasse, monstrózně krásný pohled na ranou fázi vývoje prvního lidského druhu. V jejím názvu figuruje slovo s primitivně biologickým obsahem, které v jazyce indiánského kmene Hopi znamená „život“. I v Cestě času (Voyage of Time, 2016) Terrence Malicka je člověk ještě dítětem. Volá o pomoc, modlí se k matce zemi, která se mu neozývá. Postlidský Last and First Men tuto antropocentrickou rétoriku opouští. Pozměněný člověk vnímá smrt jako mystický zážitek, který má zaostalý pozemský svět pozvednout na vyšší úroveň. Jóhannsson staví pomník jedné kapitole vývoje země, během které přišel a odešel člověk. Není to zoufalý výkřik, ale meditativní poselství o tom, že smyslem lidské existence je přijít a zase odejít. Jóhann Jó­­hannsson, který se roku 2018 předávkoval kombinací léků a kokainu, přináší osvobozující poznání, že svět bude i bez nás a bude krásný.

Autor je filmový publicista.