co zbylo z bílé hory

Bitva na Bílé hoře, od níž 8. listopadu uběhlo 400 let, je v českých dějinách spojena s mnoha mýty a právě na ty jsme se zaměřili v aktuálním čísle. Vojenský střet, po němž v českých zemích získala nadvládu římskokatolická víra, posloužil jako „vyprávění o dějinách, které nenapsali vítězové, ale poražení, aby se z nich (znovu?) vítězové stali“. To konstatuje Matouš Jaluška v zamyšlení nad povídkovým souborem „Horo Bílá – horo kletá!“, z nějž vystupuje trauma porážky jako podvědomý přelud ucelenosti a síly, jako předzvěst dalšího růstu. Milena Bartlová píše o nacionalistickém dědictví této „potyčky“, které se po roce 1918 stalo prostředkem konstrukce moderního státu a národa. Bitvu popisuje jako definitivní konec politického uspořádání „dvou století mezi husitskými válkami a Bílou horou, kdy v českých zemích panovala tehdy zcela unikátní situace vzájemného uznávání různých vyznání“. O takzvaných Konfederačních aktech píše Miloslav Caňko a zdůrazňuje, že se jednalo o jednu z prvních ústav v Evropě, která představovala „příležitost k vytvoření rozsáhlého středoevropského soustátí na bázi naprosté rovnoprávnosti jeho členů“. Zobrazování Bílé hory v české historiografii shrnuje ve svém článku Vojtěch Čurda a o jiráskovsko­-nejedlovské státotvorné interpretaci, která v padesátých letech pomáhala k ustavení socialistického Československa, pojednávají Tereza Arndt a Bohumil Melichar. Ukazuje se, že ve stereotypech spojených s recepcí tohoto národního traumatu vězíme dodnes. Zamysleme se tedy nad tím, jak opozice mezi „námi“ a „těmi druhými“ deformuje náš přístup k současnému světu.