Nezoufej, zítřek přinese růže

V minulém století se věřilo, že počítače a syntezátory jsou portály do budoucnosti. Málokomu se takovým portálem podařilo projít, ale hudebník Beverly Glenn­-Copeland je jedním z těch, kdo uspěli. Na začátku osmdesátých let se rozhodl utéct před městským ruchem do srubu kdesi v lesích Ontaria. Potřeboval restartovat kariéru – měl hudební vzdělání v evropské klasice, na kontě několik jazzfolkových alb, ale na živobytí si vydělával skládáním znělek pro dětské televizní pořady na kanadské veřejnoprávní stanici. Zároveň byl zaníceným čtenářem science fiction a poháněla ho futuristická touha „slyšet zvuky, které ještě neslyšel“. Proto si pořídil počítač Atari a syntezátory Roland TR­-707 a Yamaha DX7. Dny trávil odklízením sněhu kolem srubu, sekáním dřeva, drobnými pracemi a procházkami po okolí. Spal jenom pár hodin denně a většinu zbylého času věnoval snaze rozeznít nové přístroje. Neuměl syntezátory používat, ale až dětská radost z objevování nového dodávala vznikajícím skladbám nenapodobitelné kouzlo. Mnozí tehdy viděli v elektronické hudbě něco chladně strojového, ale pro Glenna­-Copelanda měla spirituální rozměr – pomohla mu najít vlastní já.

Album Keyboard Fantasies vydal Beverly Glenn­-Copeland roku 1986 v nákladu dvě stě kazet, ale ve své době prodal jen asi deset kusů, zbytek zůstal další téměř tři desetiletí ve skříni. Až po letech se Glennu­-Copelandovi k jeho údivu ozval japonský sběratel Ryota Masuko s dotazem, zda ještě nějaké kazety nezbývají. Masuko jich pak na svém e­-shopu během jediného dne prodal třicet. Outsiderská elektronika si rázem našla nové publikum, což následně vedlo k sérii reedicí, která letos vyvrcholila kompilací Trans­missions, mapující celou kariéru pozapomenutého experimentátora. Signál dávného vysílání dnes pětasedmdesátiletého Glenna­-Copelanda našel konečně své příjemce – producent Four Tet i zpěvák Dev Hynes (Blood Orange) ho uvádějí jako velkou inspiraci, píše se o něm v časopisu The Wire i v New Yorkeru, před dvěma lety vystoupil na festivalu Le Guess Who? a vznikl dokumentární film Keyboard Fantasies (2019), pojmenovaný po jeho dlouho zapadlém albu. Celý příběh je fascinující i proto, že Glennu­-Copelandovi stálo v cestě tolik překážek. „V mém životě jsou tři největší výzvy,“ poznamenal v rozhovoru pro Washington Post. „První je být černý v bílé kultuře, druhá být transgender mužem v heteronormativní kultuře a třetí být umělcem v době, kdy kulturu ovládá byznys.“

Být co nejnormálnější

Narodil se jako Beverly Glennová ve Filadelfii roku 1944. Vyrůstal ve středostavovské rodině a byl vychováván v kvakerské víře. Rodiče své dítě vzdělávali v hudbě a hrávali mu na piano Bacha, Chopina nebo Mozarta. Glenn­-Copeland (druhou část příjmení přijal po tranzici na počest amerického skladatele Aarona Copelanda) od patnácti let studoval zpěv, což ho v roce 1961 dovedlo na McGillovu univerzitu v Montrealu, kde se stal jedním z prvních černošských studentů. Navíc tehdy žil v otevřeně lesbickém vztahu. Bylo to v době, kdy se věřilo, že homosexualitu lze léčit – takzvané konverzní terapii a elektrošokům unikl Glenn­-Copeland jen o vlásek. Vedení školy mu navíc léčbu předepsalo se souhlasem rodičů, což vnímal jako zradu. V rozhovoru pro server Loud & Quiet to ale komentuje smířlivě: „Musíte to chápat. Moje babička patřila k první generaci, která se nenarodila do otroctví, moji rodiče byli druhá generace. Věřili, že člověk musí být co nejnormálnější, aby se ochránil, jelikož společnost byla proti černým lidem. Kdybyste se mě ale zeptali dříve, měl bych v sobě mnohem víc zlosti.“

Když ho ze školy vyloučili, Glenn­-Copeland rázem zahodil zpěvník německých lidových písní i hoboj a dal se na dráhu folkového zpěváka. Z Montrealu přesídlil do Toronta, našel si manažera a stal se součástí tamní jazzové komunity. Dal dohromady kapelu, v roce 1970 zveřejnil debutové folkové album, po němž následovalo několik dalších nahrávek, ale šlo o propadáky. Z dnešního pohledu je to až neuvěřitelné, protože především debut Beverly Glenn Copeland obstojí i ve srovnání s deskami jako Blue (1971) od Joni Mitchell nebo Blood on the Tracks (1975) od Boba Dylana – jde o tutéž vlnu konfesního písničkářství, skladby jsou o hledání, zlomeném srdci, víře a nemožnosti lásky.

Vnitřní exil

Letošní kompilace Transmission sahá až ke zmíněnému debutu – najdeme na ní skladbu Color of Anyhow, která si našla posluchače až půlstoletí od prvního vydání. To, že se Glenn­-Copeland ve své době setkával s nezájmem nebo nepochopením, vystihuje balada Don’t Despair, kde v doprovodu harmoniky zpívá: „Nezoufej, zítřek může přinést růže.“ Podobných ztracených a znovunalezených hudebních outsiderů ovšem v posledních dekádách, kdy se díky postupující digitalizaci zapadlých nahrávek rozšiřují a přepisují hudební dějiny, přibývá. Uveďme například skladatele Arthura Russella a jeho intimní disko nebo před dvěma lety objeveného průkopníka elektronické hudby Morta Garsona a jeho symfonie pro pokojové rostliny na albu Plantasia (1976). Tito tvůrci ve své době zapadli, ale dnes inspirují současnou hudební generaci.

Říct, že má hudba duši, je možná novinářské klišé, ale v případě Glenna­-Copelanda je třeba udělat výjimku – v jeho skladbách je hluboká spiritualita, bez které by hudební outsider nejspíš nepřekonal všechny životní překážky. Kompilace Transmissions zachycuje nejen umělecký, ale také osobnostní vývoj Glenna­-Copelanada: je tu víra v sílu komunity, která se ozývá v gospelovém zpěvu, i new age spiritualita v pozdějším období. Glenn­-Copeland byl ovlivněný šedesátými lety a stejně jako mnoho dalších tíhl k zen­-buddhismu, což se projevilo i na albu Keyboard Fantasies, které atmosférou připomíná avantgardní období britské novoromantické kapely Talk Talk na desce Spirit of Eden (1988). Také zpěvák Mark Hollis chtěl podobně jako Glenn­-Copeland začít znovu a odebral se na farmu v Suffolku. Přestože se Talk Talk obklopili malým orchestrem, kdežto Glenn­-Copeland vsadil na syntetické zvuky, obě alba jsou ovlivněná východním náboženstvím a společná jim je i astrální atmosféra, lehce jazzový zvuk a vokální projev poučený německým romantismem. Obě nahrávky jsou výsledkem vnitřního exilu.

Vynalézání identit

„Vím, že to není pro většinu hudebníků obvyklé, ale já žiji v tichu. Neposlouchám hudbu, dokud mi něco doslova nevstoupí do cesty, a poté to poslouchám několik let. Vůbec nevím, co se v té době dělo ve světě,“ vzpomínal Glenn­-Copeland na svůj život v ústraní. „Mohl jsem klidně být mnich. Věděl jsem jen, že mnou hudba prochází, a snažil jsem se ji tlumočit, jak nejrychleji to šlo.“ Tvorba mu zároveň pomáhala pochopit, co se dělo v něm samotném – vždyť teprve v devadesátých letech získal potřebný slovník pro vyjádření svých dávných pocitů kluka v dívčím těle. Po přelomu milénia jako by se znovu narodil a začal na veřejnosti vystupovat jako transgender muž. A zároveň našel vytouženou hudební komunitu, jelikož současným hudebním undergroundem i popem hýbou transgender hvězdy, jako britská zpěvačka ANOHNI nebo venezuelská producentka Arca. V dnešní hudbě totiž nejde jen o vytváření nových žánrů, ale také o vynalézání identit a genderů, které pop obohacují o nové emoce a senzitivitu.

Poslouchat produkci Glenna­-Copelanda v roce 2020, kdy se ze všech stran ozývá slovo krize, je skutečně povznášející. „Možná už jsou lidé unaveni dystopií,“ říká producentka íránského původu Lafawndah. „Chtějí slyšet něco, co jim pomůže představit si možnou budoucnost, ne hudbu ke konci světa.“ Zdá se, že tentokrát je Beverly Glenn­-Copeland ve správný čas na správném místě. Dokonce na kompilaci Transmissions přidal novou melancholickou píseň River Dreams, má nápady na několik dalších skladeb a těší se, až skončí karanténa a nahraje je ve studiu. Má­-li jeho diskografie nějaké poselství, je to víra v budoucnost. Sám svou tvorbu v nedávném rozhovoru pro časopis The Wire popsal slovy: „Připomíná lidem, že ve světě existuje laskavost a naděje.“

Autor je hudební publicista.