Propojení uměním

Ve své tvorbě pracujete s fotografií, vytváříte konceptuální práce, pohybujete se v oblasti mail artu a organizujete sociálně­-umělecké akce. Jakým způsobem si vybíráte svá témata a inspirace?

Odpověď bude znít asi moc obecně, ale většinou záleží na tom, co sama každodenně prožívám – ve vztahu k rodině, bezprostřednímu okolí i veřejnému prostoru. Zajímá mě mnoho oblastí a k některým se vracím i po letech. Velmi často mě k tématu dovede náhodná situace či chyba v nějakém systému.

Mohla byste uvést příklad?

V případě souboru Citlivá data mě k vytvoření prací přivedl jeden nečekaný moment. V poměrně intimní chvíli mě zaznamenala kamera, o jejíž existenci jsem neměla ani ponětí – v místě, kde jsem ani nepředpokládala, že by mohla být instalována. Problematika monitorovacích kamer, šifer, kódů či hranice mezi soukromým a veřejným mě zajímala už dlouho předtím. Tento okamžik ale nastartoval proces, v němž jsem se ztrátou soukromí začala zabývat soustavněji. Sledovala jsem jednu společnost, která takové kamery provozuje. Osobně jsem všechna monitorovaná místa navštívila a nechala se kamerami vyfotografovat. Vstoupila jsem vědomě do systému, ze sledovacího zařízení se stalo sledované. Zaměřila jsem se ale také na technické chyby – zajímalo mě, do jaké míry výsledný obraz ovlivňuje například počasí či nastavení kamery. Z apropriovaných dat jsem z toho konkrétního dne vytvořila záznam, který je sestaven z 352 snímků.

V brněnském Domě pánů z Kunštátu jste nedávno prezentovala projekt Šest pohlednic. O co v něm šlo a co mu předcházelo?

V Šesti pohlednicích jsem využila situace, kdy se mi nepodařilo vytisknout reprodukci mé fotografie tak, jak jsem si představovala. Tímto tiskem, v němž se motiv částečně zalil černou barvou, vzniklo jiné dílo. Při cestě z tiskárny domů mě pak napadlo pohlednice rozdávat na kolínském náměstí. Šest pohlednic vnímám jako projekt navazující na jiné aktivity té doby. V devadesátých letech jsem hodně pracovala s principem mail artu, inicio­vala jsem různé akce, do kterých jsem zapojila lidi z nejrůznějších kruhů.

O kolik lidí se jednalo a jak jste vybírala, koho oslovit? Jaká díla vznikla?

K projektu jsem přizvala tolik lidí, že bych je dnes už ani nespočítala. Nakonec se ho zúčastnilo více než 150 autorů – od umělců, náhodných známých až po naše sousedy – a někteří ještě přizvali své rodiny nebo kolegy. Jednorázová akce se proměnila v mnohaletou aktivitu. Vznikala díla od jednoduchých gest až po olejomalby, koláže, texty, partitury a na ně vázané hudební improvizace. Autoři pracovali s pohlednicemi jako s materiálem, některé artefakty vznikly jako reakce na zbylý motiv. Mezi odevzdanými díly se objevily také polemizující či kritické příspěvky – ty jsou rovněž důležitou součástí celého experimentu.

Bylo by možné porovnat výstavu Šest pohlednic, která proběhla loni v pražském Poštovním muzeu, s pozdější brněnskou expozicí?

Brněnská výstava probíhala těsně po jarním nouzovém stavu. Netušili jsme, kdy výstavu otevřeme a za jakých okolností – pandemie se nás v mnohém dotkla. Také přibylo více než čtyřicet účastníků. Instalace se lišily, protože i samotné prostory jsou dost jiné. V každé z výstav vynikl jiný aspekt koncepce. V Praze byly artefakty uloženy zejména v šuplících, výstava působila více jako sbírka. V Brně jsme s Denisou Sedlákovou, která stála za návrhem výtvarného řešení výstavy, mohly prezentovat díla velkoryseji – video Sonji Vectomov se například promítalo na celou stěnu jedné místnosti.

Došlo v průběhu výstavy k něčemu, co ve vás rezonovalo či vás překvapilo, ať už to byly reakce ze strany návštěvníků či například feedback od samotných autorů a autorek?

Setkávání s lidmi, kteří mnohdy vážili dalekou cestu, bylo v tomto období snad ještě cennější. Překvapením pro mě byly reakce některých návštěvníků, kteří nečekaně v den vernisáže přispěli svým dílem do expozice. Osobně mě hodně oslovil autorský přednes poezie Zbyňka Fišera na jedné z komentovaných prohlídek, hudební improvizace Martina Janíčka na poštovní schránku zas byla smysluplným a příjemným zakončením výstavy.

Jakým způsobem se chystáte v projektu pokračovat?

Ráda bych vydala publikaci s díly participujících autorů, s texty teoretiků či sociologů. A doufám, že se mi podaří Šest pohlednic znovu vystavit.

Můžete zmínit některé vaše další projekty založené na podobných principech?

Zejména v devadesátých letech jsem často iniciovala akce, které měly propojovat lidi. Chtěla jsem také poukázat na nějaký jev či situaci, která mi přišla důležitá. Zmínila bych jednorázovou akci Sušení věcí z roku 1995. Vyzvala jsem sousedy, abychom na společném dvorku uklidili. Nalezené předměty jsem pak následně zpracovala a vrátila je v podobě velkoformátových fotografií zpět na místo. Pak jsme se na dvorku setkali na vernisáži – díky těmto aktivitám jsme se poznali. V rámci kolínského festivalu pohybového divadla Kašparův memoriál jsem například chodila mezi návštěvníky a představovala fotografie z cyklu Něco o mně (2000), které byly umístěné v albech ve speciálním nosiči. Tento způsob prezentace mi připadal osobnější. Přímá konfrontace s diváky přináší neopakovatelné momenty.

Z pozdější doby mohu zmínit například akci ve veřejném prostoru s názvem Hvězda, kterou jsem iniciovala na Štědrý den v roce 2014. Celý den jsme s přáteli procházeli ulicemi města a před vchody domů jsme vykrajovali pomocí forem na cukroví obrazce do sněhu. Chtěli jsme upozornit na jiné možnosti prožívání svátků. Zdálo se nám, že většina lidí prochází vánočními rituály podobně a jejich příprava je pro ně mnohdy nejnáročnějším obdobím z celého roku.

Všimla jste si v průběhu let nějaké změny v přístupu lidí k takovým aktivitám?

V porevolučních letech byly nejrůznější kulturní činnosti provázeny nadšením. Mělo smysl se například vypravit na otevření výstavy na druhý konec Česka – nezabývali jsme se tím, kolik času taková výprava zabere. Některé akce vznikaly zprvu hodně organicky, ale v té živelnosti bylo kouzlo. Dnes podobné výstavy vznikají samozřejmě také, osobně ale devadesátá léta vnímám jako velmi specifické období s neopakovatelnou atmosférou. Dařilo se nám také přirozeně propojovat umělecké aktivity s publikem, s lidmi, kteří s uměním neměli nic společného. Alespoň mně to tak tehdy připadalo. Například do příprav prvního ročníku festivalu Funkeho Kolín se zapojil každý, koho to jen trochu zajímalo a kdo mohl být nápomocný. To nás nesmírně sbližovalo. A co se týká současnosti: před pandemií jsem někdy mívala pocit, že si té bohatos­ti života a množství kulturních aktivit snad už ani tolik neužíváme. Možná se v blízké budoucnosti zase mnohé změní, ale těžko předvídat.

Práce s lidmi vás podle všeho fascinuje. Není ale někdy také vyčerpávající?

Přípravu či organizaci náročnějších akcí, ve kterých spolupracuji s větším množstvím lidí, si mohu dopřát opravdu jen občas. Spolupracovat a setkávat se s lidmi je radost, i když je to někdy náročné. V mé tvorbě ale převažují individuální projekty, i když občas někoho přizvu ke spolupráci – většinou z hudební oblasti.

V uplynulých měsících jste připravila několik projektů a byla jste přizvána k účasti na různých výstavách. Mohla byste vybrat jednu akci, která i s odstupem času souzní se současným děním?

Uvedla bych instalaci videí Pod naším okýnkem, kterou jsem připravila pro loňský ročník Prague Biennale Projekt: Magic Carpets. Léta jsem nahrávala dětskou písničku Pod naším okýnkem v interpretaci různých lidí. Na výstavě návštěvník při vstupu do místnosti viděl mnoho tváří, ale protože se jejich zpěv překrýval, slyšel jen zvukový chaos. Pouze když se přiblížil ke konkrétní obrazovce, bylo patrné, co ten který účastník zpívá. Abychom se doopravdy slyšeli, musíme k sobě přijít blíž. V době, kdy bychom měli spíš udržovat sociální odstup, je tato práce velmi aktuální.