Donald Trump sice těsně prohrál v amerických prezidentských volbách, demokraté ale recept na výhru stále nenašli. Spojené státy americké jsou stále rozdělené, institucionální rasismus nikam nezmizel a rozpory mezi požadavky na osobní i kolektivní svobodu jsou stále patrnější. Joe Biden na tom těžko něco výrazně změní.
Spojeným státům již nebude vládnout Donald Trump. To je velmi pozitivní krok, který zbaví zemi člověka, jenž otevřeně oslaboval fungování demokratických institucí a byl nebezpečným egomaniakem ochotným udělat cokoli pro vlastní zisk. S jeho odchodem se nicméně rozhodně neřeší strukturální problémy USA, díky nimž mohl zaujmout tak obrovskou část voličů. Ba právě naopak. Propadnout takové iluzi by znamenalo možná ještě větší hrozbu, než byly čtyři roky Trumpovy vlády. Situace totiž může vést k tomu, že nevyřešené problémy zrodí ještě mnohem horšího demagoga.
Rozdělená společnost
Joe Biden vyhrál díky tomu, že těsnou většinu Ameriky přesvědčil o tom, že je jen o kousek lepší než Trump. K vítězství mu pomohlo jen pár desítek tisíc hlasů v rozhodujících státech. Nejenže byl Trump pro více než sedmdesát milionů voličů lepším kandidátem, Republikánská strana navíc vyhrála sedm křesel ve Sněmovně, pravděpodobně udrží většinu v Senátu a v osmnácti státech získala kontrolu nad Senátem, Sněmovnou a guvernérským postem. Ve snaze získat i některé republikány unavené z Trumpova neortodoxního stylu se demokraté pokusili zaujmout hlavně středové voliče z obou politických spekter. Ambice přitáhnout všechny na levici i pravici ovšem vyústila v to, že Biden nepřesvědčil nikoho. Nepomohla mu k tomu ani nejvyšší volební účast za posledních 120 let, která tradičně zlepšuje výsledek demokratů. Proto nelze volby vnímat jako vítězství Demokratické strany, ale spíše obecně jako debakl. Přes sjednotitelské proslovy Amerika zůstává silně polarizovaná.
V jádru této polarizace leží komplikovaný vztah mezi osobní a kolektivní svobodou, které se vzájemně definují a umožňují. Bez shody kolektivu na garanci osobní svobody by žádná svoboda nebyla. Ve Spojených státech ale vždy bylo individuální pojetí světa základním společenským východiskem, které se prolíná do dalších kulturních sfér. Protože je každý svého štěstí strůjcem, osobní svobodu garantuje také právo vlastnit zbraně. Obyčejný člověk tak může být hollywoodským spasitelem a jako Clint Eastwood tasit svůj kolt – například proti nebezpečným Indiánům. A jelikož všichni mají jasno, kde je dobro a kde zlo, tento pohled na svět doplňuje epické potrestání zla formou trestu smrti. Ročním průměrem provedených exekucí (kolem třiceti) se USA řadí po bok Saúdské Arábie, Pákistánu, Egypta či Íránu. Každý má absolutní svobodu uspět, ale také selhat. Selháním je v americkém světě také neschopnost dát ze svého výdělku 35 procent na základní privatizovanou zdravotní péči, které se v krajních případech, obrazně řečeno, trestá také smrtí.
Republikáni nepřekvapivě zastávají obranu osobní svobody. Při absenci kolektivních záruk a vzhledem k prázdným slibům ze strany demokratů je pro řadu lidí neomezená svoboda jediným funkčním rámcem pro to, aby se v americké společnosti postarali sami o sebe bez spoléhání na stát. A to překvapivě i pro některé nízkopříjmové vrstvy či menšiny, například Latinos, které dokázal v těchto volbách získat Trump. To, že konzervativní uchopení osobní svobody často logicky kulhá, je vedlejší. Individuální právo na svobodu volby své sexuální orientace či genderu nebo právo žen nakládat se svým tělem tak, jak chtějí, už do výčtu z pohledu konzervativců nepatří. Boj proti potratům je sice zahalen étosem o záchraně životů nevinných nenarozených dětí, ale smrt těch narozených, způsobená střelci s poloautomatickými zbraněmi, policejním násilím vycházejícím ze systematického rasismu či odmítáním roušek během koronavirové pandemie, je přitom omlouvána osobním právem na držení zbraně, iluzí o rovnosti příležitostí či odkazováním na svobodu rozhodování o sobě samém.
Polovičaté řešení
K tomuto perverznímu pojetí osobní svobody ale demokraté nepřinášejí alternativu, která by kladla důraz na důležitost svobody kolektivní. Na republikány tak nedokážou reagovat, ať už proto, že se bojí zpochybnit osobní svobodu jako svatý pilíř americké společnosti, nebo proto, že jim to jejich středová pozice hájící status quo neumožňuje. A právě absence důrazu na nutnost kolektivní garance osobní svobody je něco, co v americké politické diskusi zoufale chybí. Demokratická strana se bojí levicových témat, která by důležitost kolektivní svobody pro svobodu osobní dostatečně zdůrazňovala. Příkladem je odklon od všeobecného a všem dostupného pojištění či vysokoškolského vzdělání směrem ke středové politice, jež nabízí polovičaté řešení. Bez vysvětlení, jak kolektivní prosperita pomůže i prosperitě osobní, zůstanou demokraté v očích velké části USA stranou, která zvyšuje daně střední třídě a nic za to nenabízí.
Z toho plyne také silná podpora, jíž se Trumpovi dostává v předměstských oblastech a na venkově. Středová politika ražená Obamou a Bidenem totiž ve snaze najít kompromis mezi pravicí a levicí obětovala veškeré smysluplné změny či autentické hodnotové ukotvení. Výsledný kompromis v oblasti reformy zdravotnictví, tzv. Obamacare, která měla zajistit dostupnou zdravotní péči pro desítky milionů nepojištěných Američanů, přesunul daňovou zátěž z mocných korporací a nejbohatší vrstvy na střední třídu, aniž by jí cokoli přinesl. Nelze se divit, že tvrdě pracující lidé, kteří na vlastní pojištění těžce vydělávají, takové zvýhodnění těch pod nimi odpuzuje.
Ve snaze nabídnout alternativu se Biden chopil různorodých liberálních témat a proudů, které se mu podařilo sjednotit pouze na bázi opozice vůči Trumpovi. Nešlo tudíž o volby, které rozhodnou o osudu Spojených států. Řešení opravdových problémů společnosti se odsunulo na jindy. Tyto volby byly pouze o poražení Donalda Trumpa. Zda šlo jen o návrat k moci druhé strany, či upřímný zájem o řešení strukturálních problémů, které Trumpův vzestup umožnily, se teprve dozvíme.
Autor je analytik Výzkumného centra AMO.