Antarktické meditace s umělou inteligencí

Bonusový dokument k přírodopisnému kasovnímu trháku Putování tučňáků ( La Marche de l’empereur, 2005) odhaluje vytrvalostní výkon statečných dokumentaristů, kteří na Antarktidě díky nejnovějším technickým vymoženostem pořídili kouzelné záběry batolících se opeřenců. Jestliže původní film s pomocí disneyovské hudby dramatizuje a polidšťuje počínaní tučňáků císařských a vymazává perspektivu lidí­-filmařů, doprovodný snímek O tučňácích a lidech (Des manchots et des hommes, 2004) je naopak převážně antropomorfním veristickým thrillerem pojednávajícím o odhodlanosti štábu.

Film Bílá na bílé Viery Čákanyové zvyklosti mainstreamových dokumentů o natáčení rozprašuje na sněhové částečky. Coby asocia­tivní film­-deník nenabízí typicky sebemytizující pohled do zákulisí, který by dychtivým divákům poodkrýval, jak vznikají ony magické obrazy přírody nedostupné běžným smrtelníkům. Naopak je plnohodnotným soukmenovcem – nebo dokonce komplexnějším následovníkem – režisérčina loňského experimentálního filmu FREM, jenž z perspektivy dronu zprostředkovával roboticky dehumanizované vidění krajiny zvolna tajících ledovců.

Asymetrické dialogy o podstatě bytí

Říct, že Bílá na bílé svého předchůdce vysloveně překonává, by nebylo zcela fér. Každý z filmů se vyjadřuje jinak a zvoleným stylem exprese zároveň vytyčuje své hranice. FREM se plně napojuje na odlidštěné poletující oko a přes sled geometricky přesných pohybů a skrumáž glitchových zvuků činí viditelným a slyšitelným to, co se v konvenční dokumentární tvorbě z divočiny zdá být nepřítomné: záznamové technologie. Zatímco seriály od National Geographic doprovází konejšivý baryton všeznalého komentátora, ve snímku FREM absence jakékoli lidské promluvy dále přispívá k dráždivému dojmu, že se ocitáme v afektivním zajetí umělé či mimozemské inteligence.

Právě umělá inteligence figuruje jako jednající aktér i v Bílé na bílé, tentokrát v roli konverzačního sparring partnera, ba přímo oponenta Čákanyové. Textové výměny názorů s entitou jménem ann_w režisérka chytře zařazuje na počátek filmu, do velkých celků zamířených na širé ledové pláně. Filosofující, nutně asymetrické dialogy o podstatě bytí a nevyhnutelném směřování k entropii nejen určují myšlenkový ráz dokumentu, ale současně také rozšiřují záběr filmu FREM. Dochází tu ke kontrastu dvou náhledů na realitu a její estetické ztvárňování, jež se vůči sobě mají jako dva vysoké, od sebe vzdálené mantinely. Na jedné straně mechanická a ryze užitná vize, která umění redukuje na jednovětná informativní sdělení, a na straně druhé humanismus neodmyslitelně spjatý s pocity, zážitky, pamětí a hledáním smyslu.

Hýkání na konci světa

Místo aby nám Bílá na bílé podsouvala možnost překonávání mantinelů a limitů, lidských i nelidských, tak na tyto meze soustavně upozorňuje a naráží. Režisérka si v jedné scéně posteskne, že spektakulární výjev kusu ledovce padajícího do vody zachytila jen svým okem, a nikoli kamerou. Sugestivní obrazy klimatické změny, jimiž jsme běžně zasypáváni, se zde náhle jeví jako okrajové a vzácné. Jindy Čákanyová komentuje ironickou skutečnost, že ani její skromný pobyt na polární stanici se neobejde bez pravidelných dodávek jídla a dalších potřeb zabalených v plastu či papíru – jako by až teprve delší existenci mimo civilizaci plně ozřejmila všudypřítomnost uhlíkové stopy. A v neposlední řadě autorka reflektuje vlastní bytí v zasněžené pustině. Ač jej popisuje jako střet s děsivou netečností, nevnímá krajinu jako překážku. Naopak v ní nachází vzácný klid a postupně s ní mentálně i fyzicky čím dál více splývá.

Ze všech scén se mi do paměti nejhlouběji vryl záběr zachycující tulení matku s mládětem na břehu moře, jak se za úporného hýkání pokoušejí doplazit po zmrzlém sněhu na vyvýšené místo. Zdánlivě náhodné, a přitom tak naléhavé setkání s místními zvířaty pro mě stvrzuje výjimečný status tohoto filmu, který nesklouzává k akčnímu portrétování antarktického života ani k artistnímu odstupu jako třeba Konec léta (End of Summer, 2014) Jóhanna Jóhannsona. Čákanyová na konci světa zkrátka je, všímavě jej pozoruje či glosuje a nenásilně s ním koexistuje. Na to, aby vznikl střízlivý a zároveň vrstevnatý filmový dokuportrét, to kupodivu bohatě stačí.

Autor je filmový publicista.