Cítit se provinile je privilegium

Jakou funkci má ve vaší poslední inscenaci I am the problem oslovení publika?

Snažíme se v divácích vzbudit pocit viny. Představení má jednoduchou strukturu. Nejdřív herci říkají, co sami dělají špatně. Pak svou pozornost obrátí na jednoho z trojice, který se necítí dostatečně provinile, a vysvětlí mu, proč se tak cítit má. A když už má každý ve hře máslo na hlavě, ještě jako poslední, na které se neukázalo, zbývají diváci. V Česku oslovením publika často vznikla trapná atmosféra, lidé se báli mluvit, možná i proto, že představení bylo v angličtině. Ze zahraničí mám zkušenost, že si publikum interakci více užívá. Baví mě, že diváci většinou řeknou něco nepředvídatelného, neočekávatelného a mnohem zajímavějšího než herci na jevišti. A koneckonců ani trapnost není na škodu.

Proč je ústředním tématem právě vina?

Když jsme začali vytvářet myšlenkové mapy nové inscenace, přišli jsme na to, že nám vědomí složitosti světa brání v aktivitě. Když něco uděláme, zároveň tím způsobíme něco špatného, protože nejsme schopní dohlédnout důsledky svého jednání. Rozvíjeli jsme různé nesmyslné kauzální řetězce a hráli si s katastrofickým myšlením. Téma viny se objevilo v momentě, kdy jsme si uvědomili, že informovanost a vzdělání nevedou k tomu, aby si byl člověk věcmi jistější. Naopak, čím víc toho víme o dnešním světě, tím víc nás to paralyzuje a vzniká v nás pocit viny. Netušíme, co máme dělat s problémy, nebo jejich řešení nechceme akceptovat, protože by to znamenalo zásadně změnit sami sebe. Pocit viny přitom podporuje i velká část všemožných mediálních diskursů včetně divadla. Proč se dělají představení o sudetských Němcích? Pocit viny může být opodstatněný, ale v úhrnu platí, že čím víc čtete, čím víc se toho dozvídáte, tím víc zjišťujete, že nemáte­-li se cítit provinile, v podstatě nemůžete jednat. Zbývá jen někam se zavřít.

Proč jste jako prostředek tohoto sdělení zvolili pohrávání si se skutečnými identitami performerů a jejich osobními příběhy?

Inscenace je žánrový hybrid. Ze začátku má dokumentární charakter, ale v podstatě každá scéna je jiný žánr. Herci nejprve sedí před kamerou a říkají své příběhy. Tím, že hrají na city, jsou blíže publiku, je to intimnější zážitek. A zároveň hra na pravdu. Herci mluví sami za sebe, diváci poslouchají jejich příběhy a mají pocit, že si s někým povídají – nevyprávějí nic extra závažného, jde o všední záležitosti. To vytváří příležitost začít situa­ci posouvat do bizarních poloh, kdy nevíme, jestli je to pravda, nebo si herci vymýšlejí.

Jaký význam má toto směšování reality s fikcí?

V představení nám šlo o medializaci viny, o to, jak ji performujeme. Například v době, kdy se hodně řešila klimatická změna, bylo kolem mě dost lidí, kteří začali na sociálních sítích sdílet komentáře o tom, že se sice stydí, že letí do Indonésie, ale že to tam mají strašně rádi a že si nemohou pomoct… Ukážete, že jste na správné straně, ale vlastně se jedná o velmi banální pokrytectví. Už ve výroku „Já jsem ten problém“ je zakódovaný narcismus. Pocit provinilosti do jisté míry formuje identitu. Když Irina řekne, že se necítí provinile, zboří svět těch „progresivnějších“, kteří jsou s ní na scéně. Potřebují se cítit provinile, protože když se tak necítí, je jejich život jen dekadentní. Inscenace čerpá z angloamerické popkultury, z Netflixu, Facebooku, Instagramu, TikToku, Twitteru… Hodně sloganů je přímo z těchto platforem – jde o zkratkovité až nesmyslné texty. Platformy uživatele k takovému vyjadřování částečně nutí, protože na omezeném prostoru se argumentace stává čím dál nesmyslnější. Diskuse navíc probíhají na štěpících liniích kulturních válek. V jedné scéně všichni šikanují Irinu, která pro ně představuje zaostalou Východoevropanku. Jde o vyostřený generační spor, v němž „boomeři“ vystupují jako zastaralí hloupí dinosauři, kteří mladým brání dělat správné věci, protože mají moc a peníze.

Proč se tolik lidí v současné době staví do pozice oběti?

Status oběti je výhodný. Vyvoláváte soucit, a tím i sympatie. Emocionálně vydírat lidi je snadné. Pro jistotu dodávám, že nemluvím o skutečných obětech, ale o pocitech, jimiž trpí lidé, kteří jsou na tom relativně dobře. Cítit se provinile je privilegovaný pocit.

V závěru jste kreslili křídou na tabuli symboly ideálního života a správných postojů. Jde o sarkasmus?

Na závěr inscenace přijde rozhřešení. Herci už pochopili, že se provinili, a na konci se tedy „napraví“. Zapadá to do křesťanské logiky: na začátku byla vina, potom přišel trest, uvědomění, katarze a nový začátek – odteď už bude svět jasný a přehledný, protože existují ta a ta řešení. Stačí přestat létat letadlem nebo třeba navštívit maminku. Zároveň se převrátí dokumentární logika. Na začátku performeři říkali pravdu o problému a v závěru oznámili, jak problém vyřešit. Ale je jasné, že se polepšili jen deklarativně. Dětské, naivně nakreslené obrázky, které vytvářejí, znázorňují jednoduchý, černobílý svět. V dnešní době je po takovém zjednodušujícím myšlení velká poptávka. Na nastalé situace často reagujeme jen gesty.

Může být projekt I am the problem pojímán jako psychoterapie?

Je to divadlo. Během zkoušení jsme však skutečně zažívali i určitou formu psychoterapie. Irina mluvila o své mamince, o tom, že umírá na Urale a ona ji nenavštěvuje – a pak jí začala volat. Tím, že jsme mluvili o pocitu viny, jsme si ho sami vytvořili. V představení nejde o žádnou obrovskou vinu, spíš o obyčejné věci. Toto zaměření na banalitu ovšem může spouštět katarzi, a svým způsobem tak fungovat i jako jistá psychoterapie pro diváky.

Jak vnímáte a nahlížíte současný nouzový stav?

Podle mě především nepotřebujeme další názor na covid. Obratů jako „koronavirus ukázal“ nebo „krize je příležitost pro“, které pokračují tím, co zrovna dotyčný mluvčí potřebuje, je až moc. Vadí mi, že koronavirus funguje v mediálním prostoru jako projekce pro různé typy ideologií. Lidé ho mají tendenci takto využívat, protože je to zlom, který se dotkl všech. Ale je to pořád hlavně virus, biologická záležitost. Když ho dostanete, jste zkrátka nemocní.

Myslíte si, že po krizi, která bude mít zásadní ekonomické následky, lidé budou znovu tvořit a vstupovat do veřejného prostoru jako dosud?

Často pochopíte význam něčeho, až když to nemáte. Vždycky jsem poslouchal klišé o tom, jak je divadlo jedinečné tím, že jde o bezprostřední setkání, a říkal jsem si, fajn, jen kdyby tak divadlo bylo stejně zábavné jako film a kdyby zajímalo tolik lidí… Ale teď vidíme, jaký to je zásah, když se živá kultura úplně vymaže. Může to být pozitivní moment – zkušenost, že živé setkávání lidí je pro fungování společnosti opravdu podstatné a digitální prostor je zdaleka nenahradí. Takže kultura bude, otázka ale je, v jakém objemu, co zůstane. Existence umělce byla už dříve dost nejistá a teď už na to spousta lidí nemá zkrátka energii a našli si jiná zaměstnání. Ale divadelníci mají tuhý kořínek. Věřím, že se nakonec stejně vrátí.