editorial

O Arktidě a Antarktidě se v posledních letech mluví především v souvislosti s globálním oteplováním. Tato odlehlá místa, která by měla být zónami míru a mezinárodní spolupráce, představují čím dál palčivější geopolitické téma: kvůli tání ledu se otevírá severní mořská cesta a mocnosti se zajímají o těžbu surovin i strategické využití ledových pustin. Zároveň však hrozí globální ekologická katastrofa. „Arktida je hnacím motorem světového, a především evropského klimatu,“ píše polární vědec Jan Kavan, který připomíná český podíl na objevování Arktidy a zároveň přibližuje potíže, s nimiž se dnes setkávají vědci při výzkumu. Polární ekoložka Marie Šabacká zdůrazňuje nutnost systémové změny a popisuje tání ledovců i jejich symbolické pohřby: „Pokud jste promeškali nedávné pohřby islandského ledovce Okjökull nebo švýcarského Pizolu, věřte, že v nejbližších letech bude dost příležitostí se nějaké podobné tryzny zúčastnit.“ Jak je v A2 zvykem, k tématu se vztahují i kulturní stránky. O deníku „karlovarské paninky“ Christiane Ritter, která v roce 1934 vyrazila za svým mužem na Severní Špicberky, píše Marie Voslářová. Strachu a hrůze v polární kinematografii se věnuje Matouš Hrdina, který nachází nejděsivější scénu polární kinematografie v dokumentu Wernera Herzoga Setkání na konci světa, kde „osamělý tučňák opustí hnízdiště a na rozdíl od ostatních se nerozběhne ke břehu moře, ale vydá se přesně opačným směrem, na smrt do vnitrozemí Antarktidy“. A konečně Jiří Špičák zprostředkovává terénní nahrávky Chrise Watsona a Jany Winderen, jež zachycují extrémní zvuky zdánlivě tiché krajiny. Pozornost zaměřte i na mikrotéma, které jsme věnovali Friedrichu Engelsovi u příležitosti dvoustého výročí jeho narození.