Bronx je jeden z pěti obvodů New Yorku – a také každá čtvrť v Česku, kde žije aspoň jedna romská rodina. Nemusí to být hned čtvrť, stačí blok a v maloměstech dokonce pouhý dům. I ten dodá zapadákovu multikulturní šmrnc velkoměsta. Nejznámějším ze všech „Bronxů“ je nejspíš brněnský Cejl, který si dokonce od paranoidních žurnalistů z iDnes vysloužil nálepku „no-go zóny“. Brněnské radnici ale došla trpělivost a rozhodla se Cejl této nepěkné nálepky zbavit. Je spousta možností, jak zlepšit život obyvatelům vyloučených lokalit (většinou tato zlepšení spadají do oblasti sociální politiky), nicméně v Brně na to jdou jinak! V moravské metropoli se budou na stěny malovat murály. Abychom si rozuměli, nebudou je vytvářet místní – ti na to nemají školy. Cejl vyzdobí renomovaní umělci. Murály budou jistě hezké a bude se mezi nimi pěkně korzovat při odpolední procházce s výběrovým lattéčkem v ruce. Jak to pomůže místním, nevím. Trochu se ale bojím, že brněnský Bronx postihne osud toho newyorského. Po umělcích přijdou investoři a dál už ten příběh o vysídlení původních obyvatel a gentrifikaci všichni známe.
A. Medková
Celoevropskou politikou hýbe v posledních týdnech otázka, zda bude možné o vánočních svátcích lyžovat v Alpách a na horách obecně. S myšlenkou zákazu provozu vleků do začátku ledna přišla italská vláda a návrh rozšířila i na další země, zřejmě z toho důvodu, aby si restrikci lépe obhájila doma. Otázka lyžování náhle nabyla stejné váhy jako migrační krize či rozpočet na příští roky. Ekologické dopady zimních radovánek zámožnější části obyvatelstva – od zásahů do hor po spotřebu vody sněžnými děly – by přitom mluvily pro zrušení lyžování covid–necovid. Přesto se můžeme vsadit, že nakonec se lyžovat o Vánocích bude, ať už v Alpách nebo v Krkonoších. Zbývá doufat v zásah přírody. Zatímco evropští politici diskutovali, ze známého francouzského zimního letoviska Val d’Isère přišla zpráva, že se tam nemůže konat lyžařský šampionát. Chybí totiž sníh.
O. Sojka
Zemřel Diego Armando Maradona. Fotbalista přezdívaný „Božská ruka“ nebyl jen uznávaným sportovcem, ale i přesvědčeným levičákem s tetováním Che Guevary na pravém rameni a národním argentinským hrdinou, který nikdy nezapomněl, že vzešel z nuzné periferie Buenos Aires. S desítkou na zádech zažil úspěchy jako mistr světa, ale i alkoholové a kokainové propady, když se v Neapoli zapletl s pověstnou Camorrou. Později se scházel na kus řeči a doutník s Fidelem Castrem a Hugem Chávezem, také ale spolupracoval na reklamních kampaních se značkami jako Hublot, Puma nebo Coca-Cola. Stal se hlavní postavou dvou filmů – jednoho kontroverzního od Emira Kusturici a druhého, o něco zdařilejšího, od Asifa Kapadia. Jeho snímek se nedávno objevil i v programu České televize u příležitosti Maradonových šedesátých narozenin. Teď za něj truchlí celý svět. Prezidentem Argentiny už se tedy nestane, ale v panteonu největších Argentinců má místo jisté hned vedle Guevary, Evity, Fangia či papeže Františka.
P. Mareš
Sejdou se ANO, ODS, SPD a Trikolóra, aby společnými silami sejmuly okovy z rukou pracujícího lidu… Takhle nějak bychom mohli začít, kdybychom následující glosu chtěli vyprávět jako vtip. Jenže snížení zdanění práce na rovnostářských patnáct procent moc humorné není. Příjemce minimální mzdy, který si měsíčně přilepší hned o šestnáct stovek, je možná rád, ale ještě větší radost má šťastlivec s příjmem osmdesátitisícovým, jenž si přilepší dokonce o pět tisíc. Zdá se, že Andrej Babiš se už nesnaží svou politikou přetahovat voliče ČSSD, protože kde nic není, tam ani Agrofert nebere. A tak se jal naplňovat dlouholetý program ODS. Rovná daň, zrušení superhrubé mzdy a k tomu nádavkem vynulování daně za nákup nemovitostí. Zbývají už jen škrty ve státních výdajích, aby se chybějící příjmy harmonicky vyvážily. Pracující chudoba se může těšit na pravicovou definici svobody – moci si zcela svobodně vybrat, zda nový měsíční bonus ušetří na důchod, pošle dětem na školné, anebo si zaplatí doktora. Ano, bylo líp.
V. Ondráček
V roce 2019 průměrný obyvatel Česka ujel vlakem víc než tisíc kilometrů – poprvé od hlubokého propadu v devadesátých letech. Z údajů postupně zveřejňovaných na stránkách Eurostatu vyplývá, že českých 1015 kilometrů vůbec není špatný výsledek: v sousedním Německu to i při delších vzdálenostech a vytrvalých investicích do infrastruktury bylo jen o 190 kilometrů víc. Na prvním místě z unijních zemí se drží Rakousko, zatímco Itálie nebo Španělsko navzdory rozsáhlým sítím rychlovlaků za českými čísly zaostávají. Když k tomu připočteme údaje za linkové autobusy a MHD, vycházíme ze srovnání jako šampióni ve využívání veřejné dopravy. Sice si stěžujeme, jak je pomalá, ale klíčové je, že jezdí často a skoro všude, tvoří provázaný systém a není neúnosně drahá. Letos se nicméně o osud veřejné dopravy v Česku začínám vážně obávat, a to už podruhé. Poprvé to bylo kvůli koronaviru, ale kdo cestoval o prázdninách, viděl, že ochota přesouvat se jinak než autem nezmizela. Horší dopad mohou mít antisociální sklony českých politiků. Pokud daňová reforma ve prospěch bohatých skutečně odsaje z veřejných rozpočtů desítky miliard, hrozí železnici, místním autobusům i MHD další kolo stagnace a úpadku. A zatímco vakcína proti covidu je prý na spadnutí, o povinném očkování poslanců proti destruktivnímu zacházení s veřejnými službami zatím není ani slechu.
M. Špína