Horizont zkušenosti

Před nedávnem formuloval děkan Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Pullmann názor, že je třeba vyváženého historického hodnocení režimu z let 1948 až 1989. Jeho vystoupení dalo podnět k důležité výměně názorů, z níž vyplynulo, že se stále více šíří přesvědčení o tom, že si zmíněný režim zasluhuje příznivější posouzení, než jakého se mu dosud dostávalo. Tento jev nezůstal omezen na obec historickou, nýbrž se – jak se mi zdá – odráží i v projevech některých představitelů jiných vědních oblastí než historie.

Zdání jednoty

Kulturní čtrnáctideník A2 zveřejnil v letošním osmnáctém čísle pod názvem Naše doba vidí vše vyhroceněji rozhovor se známým filosofem, příslušníkem dnes nejstarší generace oboru, profesorem Milanem Sobotkou. Jedná se o rozhovor zdařilý, z něhož se i ten, kdo Sobotku třeba už léta osobně zná, může dozvědět zajímavé detaily z jeho života i leccos méně známého o jeho profesionální dráze, díle, názorech a osobních postojích. Při vší autorově (ostatně všeobecně známé) skromnosti je z jeho odpovědí patrné určité uspokojení nad plodně prožitým životem. Jedná se o zadostučinění nepochybně oprávněné. Na rozdíl od některých jiných dokázal Sobotka využít privilegovaného postavení, jež mu jeho členství v KSČ poskytovalo, k solidní práci trvalé hodnoty. Nelze pochybovat, že utěšený rozvoj zejména hegelovských studií, jehož jsme u nás dnes svědky, by se těžko uskutečnil bez Sobotkovy iniciativy. Není toho bohužel mnoho z období komunistické totality, na co by mohla dnešní česká filosofie plodně navazovat. Sobotkův přínos však k těm nemnoha položkám nepochybně náleží.

Čteme­-li zmíněný rozhovor pozorně, po­všimneme si ovšem, že autora textu poněkud zneklidňuje pocit, že v očích mladší generace (jež prý vidí totalitní minulost příliš vyhroceně) ulpívá na jeho životním díle jakýsi stín, vyvolávaný Sobotkovým přes půl století trvajícím, nikdy a ničím nepřerušeným členstvím v KSČ. Sobotka poukazuje na to, že v dobách totality prý nebylo ostrých hranic mezi těmi, kdo bývají mladší generací považováni za stoupence a pomahače totalitního režimu, a jeho odpůrci, že se obě skupiny prolínaly, ba vytvářely jakousi jen nevalně diferencovanou jednotu. Domnívám se, že tato Sobotkova „teze“, jak ji budu s trochou nadsázky nazývat, snad platí pro poslední fázi totality, zhruba pro osmdesátá léta (a hlavně pro jejich druhou půli). To byla doba, kdy v české společnosti, včetně její komunistické části, zcela převládlo přesvědčení o hospodářské nemohoucnosti režimu, o jeho všestranné škodlivosti a nevěrohodnosti jeho ideologických, filosofických a politicko­-ekonomických východisek. Jedná se o názor, jehož nesmělé počátky je třeba hledat už v šedesátých letech. Po zveřejnění Charty 77, především však v osmdesátých letech toto pojetí mezi straníky znovu ožilo, zesílilo, a hlavně téměř zevšeobecnělo. Teprve tehdy se hranice mezi komunistickou a nekomunistickou složkou české společnosti rozostřily a začala převládat myšlenka společného národního zájmu. Taková byla, podle mého mínění, skutečnost. Nesouhlasím proto se Sobotkou, jenž ve svém rozhovoru mluví tak, že čtenář může nabýt dojmu, že daná situace panovala v době totality vždy.

Různost generace

Abych však postupoval uspořádaně, řeknu nejprve několik slov o tom, jak Sobotka aplikuje svou tezi o nesprávnosti „vyhroceného“, černobílého vidění minulosti na padesátá lé­­ta. V životopisné pasáži rozhovoru, věnované této době, píše, že únor 1948 přijal s přesvědčením, že se nový režim (s nímž se identifikoval; do strany vstoupil roku 1946) nebude trvale dopouštět násilností, k nimž se již tehdy zřejmě uchyloval. Že jsou tyto násilnosti důsledkem ideologie, z níž režim vycházel, Sobotka – ač tehdy již student filosofie – nebral v úvahu. Považoval tyto jevy za přechodný stav spojený s uchopením moci, po němž prý čekal zmírnění. Pokud jde o padesátá léta, líčí Sobotka svou úspěšnou akademickou dráhu, jež ho záhy přivedla z Olomouce do Prahy a zde časem k záměru věnovat se „německé klasické filosofii“. Filosofická fakulta procházela v době Sobotkova příchodu údobím, jež v jejích dějinách náleží nepochybně k nejchmurnějším. Nemalý počet studentů i učitelů musel z fakulty odejít, významní členové učitelského korpusu (Růžena Vacková, Zdeněk Kalista, Bohumil Ryba) byli odsouzeni k dlouholetému žaláři. O těchto skutečnostech se však Sobotka nezmiňuje. Doklady, jež by svědčily o neoprávněnosti onoho „vyhroceného“ vidění tohoto období naší minulosti, v této části svých reminiscencí neuvádí – s jedinou výjimkou. Ta je sice bezvýznamná, ale charakteristická, takže ji zde připomenu. Jde o to, že se na nějaké stranické schůzi v roce 1958 vedoucí katedry dějin filosofie Jiřina Otáhalová­-Popelová zastala Ladislava Tondla, jemuž prý kdosi předhazoval „scien­tismus“. Výsledkem prý bylo, že katedra dějin filosofie ztratila samostatnost a byla organizačně přičleněna ke katedře filosofie. Sobotka chce touto připomínkou snad naznačit, že i ve straně působící navenek tak monoliticky se vyskytovaly různé názory. Osobně uvedené události nepřipisuji význam. Uvádím zde tuto epizodku proto, že ukazuje, jak velice je svět Sobotkových vzpomínek a jeho dějinná paměť omezena horizontem stranické životní zkušenosti.

Přejdu nyní k létům sedmdesátým a osmdesátým. Sobotkovy názory na tuto dobu lze, myslím, vhodně uvést jeho výrokem: „V mé generaci bylo přirozené, že se něco zamlčuje, že se něco nereklamuje, že se něco říká nepřímo, a dnešní mladá generace to nejednou začala vidět jako jakousi poplatnost dřívějšímu režimu.“ Jde mi prozatím o první část výroku. Ta je věcně výstižná, má však přece jen určitou „vadu na kráse“. Ta spočívá v tom, že se Sobotka bezděčně prezentuje jako jeden z reprezentantů celé své generace. Tím však zcela určitě není. Vždyť vedle těch příslušníků jeho generace, kteří setrvali v KSČ půl století, náleží k této generaci přece i ti, kteří se po vystřízlivění se stranou organizačně i ideo­vě rozešli (Karel Michňák), a samozřejmě i ti, kdo ve straně nikdy nebyli. Tuto posledně jmenovanou skupinu Sobotkovy generace reprezentuje jako její nejznámější představitel nedávno zesnulý Ladislav Hejdánek. Platilo snad i pro Hejdánka a další podobně smýšlející, že je přirozené, že se „něco zamlčuje, něco nereklamuje“ a tak dále? Jistěže nikoli! Musím přiznat, že na rozdíl od Sobotky jsem rád, že mladá generace (spíše ale jen nějaká její část) vidí minulost trochu jinak než on a že v „přirozeném“ mluvení „jeho generace“ vidí určitou poplatnost minulému režimu. Co jiného by v něm totiž, s prominutím, měla vidět?

Nejsem lhostejný

Rád bych na závěr připojil poznámku ještě k jednomu Sobotkovu vyjádření. V uvedeném rozhovoru praví: „Sedmdesátá léta kupodivu nepřinesla žádné zostření, naopak byla to léta rozkvětu hegelovských seminářů (…) Ten seminář byl sympatický tím, že tam mohl přijít každý.“ Dobu rozkvětu Sobotkových seminářů v sedmdesátých letech sám dobře pamatuji a mohu potvrdit, že tehdy působily svou ojedinělostí vskutku osvěživě. Díky za ně! Ale opět: to, že tyto semináře byly přístupné každému, kdo přišel, platí snad pro jejich pozdější fázi, ne však pro sedmdesátá léta!

Tolik moje připomínky k Sobotkovu rozhovoru zveřejněnému v A2. Jsou to připomínky dílem kritické, nevede mě k nim však osobní nevraživost. Té jsem vskutku dalek. Uvědomuji si, že k tomu, aby pro naši filosofii něco mohl vykonat, si Sobotka musel získat určitý prostor, a ten si nemohl vydobýt bez určitých kompromisů. Jsem poslední, kdo by je zasloužilému učiteli naší alma mater předhazoval! Jde mi o něco jiného, totiž o neblahé, někdy snad jen bezděčné pokusy zamlžovat při líčení naší nedávné minulosti pod záminkou (o sobě pravdivou), že „svět nelze vidět černobíle“, krutou nenávistnost režimu, rozdělujícího společnost na své stoupence a potlačovaného třídního nepřítele. Mimo oblast vědy, v oblasti literatury, podnikl takový politováníhodný (ač možná také ne zle míněný) pokus ve svých Černých baronech pozdní imitátor Jaroslava Haška Miloslav Švandrlík. K takovým pokusům, ať již v literatuře nebo jinde, zejména jsou­-li spojeny se záměrem ovlivnit nazírání mladé generace, nejsem lhostejný.

Autor je filosof.