Odcházíme od Bílé hory do krize, která asi nějaký čas potrvá, a táhneme s sebou leccos, třeba i vzpomínku na Jana Amose Komenského, když už na letošek padlo 350. výročí jeho smrti. Můžeme se obrátit k jeho útěšným spisům, můžeme snít o nějaké nápravě světa a člověka. Anebo se podívat na to, jak si vedl v praxi. Zejména v té komunikační, když teď na sebe pořád něco voláme na dálku a držíme distanc.
V akademické sérii Johannis Amos Comenii Opera omnia jako prozatím poslední svazek (číslo 26/I) vyšla první část Komenského korespondence, pokrývající období mezi lety 1628 a 1638. Na těch listech lze ukázat mnohé, třeba skutečnost, že „poslední biskup Jednoty“ nikdy nepřestal myslet na všelijaké staré známé, ale také jeho vzestup v církevní hierarchii i v komunitě evropských intelektuálů. S ohledem na naši vlastní situaci je ale možná nejzajímavější, jak pisatelé všech těchto dopisů tak či onak ukazují svou slabost.
První list, datovaný do září 1628, je krátkým citátem z listu, který Komenský vložil do své práce Novissima linguarum methodus, vydané o dvacet let později. Luterský farář ve württemberském Calwu a slavný reformátor i světanápravce Johann Valentin Andreae tu Komenského odmítá přijmout mezi své žáky a nabízí mu pouze status korespondenčního přítele. Činí to s ohledem na svou únavu a šediny – přestože mu v době sepsání dopisu bylo dvaačtyřicet let a před sebou měl ještě víc než třetinu života naplněnou činností. Slabost a únava nicméně určuje jeho existenci už teď, což Komenskému stvrdí v dalším dopise (citovaném tamtéž), kde běduje nad tím, jak válka rozehnala jeho spolupracovníky, z nichž každý se teď musí starat o svou vlastní spásu.
Když projdeme celým svazkem korespondence, nalezneme podobné obavy i v tom posledním, který vyšel z Komenského ruky: 1. července 1638 v něm autor píše z Lešna do Londýna Samuelu Hartlibovi, pavoukovi uprostřed tehdejších intelektuálních sítí, že sice nějakou dobu nepsal, ale že dosud nezemřel. Z ticha a tmy mezi jednotlivými listy tentokrát přicházejí dobré zprávy, ale mohlo by přijít i leccos jiného. Dopis nakonec svědčí především o tom, že v době jeho sepsání byl odesilatel dosud naživu.
Edice končí listem z 11. září 1630 adresovaným Karlovi Staršímu ze Žerotína, který byl dlouho připisován Komenskému, ale nejspíš jej napsal bratrský kněz Vavřinec Justýn. Tam se vedle křehkosti lidí zjevuje i křehkost papíru a písma. Je totiž potřeba chránit Žerotínovu knihovnu, uskladněnou v jednom sklepě ve Vratislavi. Za sklep je potřeba platit nájem, což si bratrská komunita v tuto chvíli nemůže dovolit, a proto pisatel prosí Žerotína, aby dodržel svůj slib a dál finančně zajišťoval tento sklad papíru popsaného slabými lidmi, kteří už dávno sešli ze světa.
Přiznaná nejistota a volání do tmy všude kolem zní skrznaskrz těmito dopisy intelektuálů a církevních vůdců. A my si zatím třeba sedáme před knihovnu, abychom svůj další videohovor provedli opřeni o autoritu textů a polic, anebo aspoň dovolíme příslušné aplikaci, aby kulisu posmrkaných kapesníků, obalů od jídla a zahozených kalhot za námi elegantně rozmázla. Zprostřed lidských slabostí slova letí do elektrické podzimní noci a nevíme, co všechno se s nimi děje. Jak znějí druhým. Mluvíme do černé díry, klademe ucho k zemi. Bývaly doby, kdy z takových děr po nějaké době vyjel aspoň vlak.