Úbytek ledovců po celém světě prokazatelně souvisí s klimatickými změnami. Stejně jisté je, že ignorování neutěšeného stavu, na němž má člověk zásadní podíl, by pro lidstvo mělo nedozírné následky. Katastrofu může odvrátit jen systémová změna.
Globální oteplování je sice jaksi všudypřítomné, ale informace o něm se významně různí. V jednu chvíli nás média bombardují katastrofickými scénáři a vzápětí slyšíme rozhovor s expertem, jenž nás ujišťuje, že jde o hoax a že planeta si nějak poradí. Kde hledat fakta? A pokud se skutečně blíží katastrofa, lze jí zabránit?
Iluze objektivity
Výzkumem ledovců se zabývám dvacet let a mohu potvrdit, že skutečně ustupují po celém světě. Ve Švýcarsku a na Islandu dokonce zavedli tradici smutečního průvodu, když některý z jejich ledovců definitivně zanikne. Jen Švýcarsko ztratilo za posledních pět let desetinu své ledové plochy a do roku 2050 přijde zřejmě o celou polovinu. Pokud jste tedy promeškali nedávné pohřby islandského ledovce Okjökull nebo švýcarského Pizolu, věřte, že v nejbližších letech bude dost příležitostí se nějaké podobné tryzny zúčastnit. Led taje dokonce i na místech, kde ho ještě před deseti lety přibývalo. Mnoho menších ledovců po celé Zemi zmizí už během nejbližších pár let a Alpy budou téměř bez ledu pravděpodobně na konci tohoto století. Netají však jen malé horské ledovce, ale i rozsáhlé ledové masivy, jaké jsou například v Grónsku, které – pro představu – ztrácejí každou minutu dvacet tisíc kamionů (jeden milion tun) ledu, jenž už se neobnoví.
Za takto rychlé tání ledu může oteplování planety. Průměrně se Země oteplila o jeden stupeň, například v Česku však o dva a v některých arktických oblastech téměř o šest stupňů Celsia. Rozsáhlé výzkumy přitom potvrzují, že změny klimatu jsou z velké části způsobeny lidskou činností. Shodne se na tom 97 procent všech klimatických vědců a žádná významná vědecká instituce na světě tyto závěry nezpochybňuje. Nejlepším zdrojem pro pochopení změn klimatu jsou syntetické zprávy, které vydává Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC). Na poslední velké studii se podílely stovky odborníků z osmdesáti zemí. Její vypracování trvalo šest let a obsáhlo tisíce dílčích výzkumů. Každá věta a každý graf v dokumentu prošly kritikou tisíců odborných recenzentů.
Pokud jsou však vědci v otázce změny klimatu jednotní, proč se o tom v médiích stále přeme? Novináři totiž rádi prezentují protikladné názory, aby byla zpráva takzvaně vyvážená. V jednom z nejprestižnějších vědeckých časopisů Nature vyšla loni studie, která ukazuje, že americká média dávají podobný prostor zastáncům i popíračům existence antropogenních změn klimatu. Zatímco v prvním případě jde o renomované klimatické vědce, popírači často nemají relevantní vědecké vzdělání a navíc reprezentují jen omezenou skupinu lidí. Výsledná objektivita je tak iluzorní.
Systémová změna
Mohou si ale vědci být jisti, že za oteplování skutečně mohou lidé? Země přece prošla velkými teplotními výkyvy už před průmyslovou revolucí. Nemůže tedy jít o přirozený proces? Vědecké poznatky o výkyvech klimatu v minulosti tuto možnost vylučují. Příkladem jsou změny v množství slunečního záření dopadajícího na planetu. Záznamy o každodenní sluneční aktivitě máme kontinuálně od roku 1838 a víme s naprostou jistotou, že od šedesátých let minulého století se sluneční aktivita nemění nebo dokonce klesá, zatímco teploty na Zemi stále stoupají. Navíc, kdyby sluneční aktivita skutečně mohla za oteplování planety, čekali bychom větší oteplení ve vyšších vrstvách atmosféry, které jsou blíže Slunci. Jenže je to opačně. Teplota stratosféry se dlouhodobě snižuje, zatímco troposféra se otepluje. Jediným faktorem, který spolehlivě vysvětluje současné oteplování, je tak zvýšená koncentrace skleníkových plynů v atmosféře způsobená lidskou činností.
Minulé predikce IPCC se dnes bohužel ukazují jako příliš optimistické. Pokud by například Grónsko, kde loni odtálo rekordní množství ledu, zcela roztálo, zvedla by se hladina oceánů o šest metrů. Pro představu: jen zvednutí hladiny o centimetr znamená ohrožení pro asi šest milionů lidí. Kromě toho se zvyšuje také frekvence přívalových vln a tsunami a oceán se stává teplejším, kyselejším, s menším množstvím kyslíku, což způsobuje úhyn řady organismů. Možná se utěšujete, že nás ve vnitrozemí se to netýká, ale není to tak dávno, co jedna občanská válka v jedné nepříliš velké zemi způsobila celoevropskou migrační krizi. A na pobřeží oceánu žije pětina celosvětové populace.
Znamená to, že je vše ztraceno? Některé ledovce už sice zmizely, řadu ekosystémů a organismů čekají nenávratné změny, to ale není důvod k rezignaci a pasivitě. Je ostatně v zájmu každého z nás, abychom stávající trend zvrátili. Když se například klima oteplí o 1,5 °C, podaří se nám některé korálové útesy zachránit, zatímco oteplení o dva stupně žádné korály nepřežijí. Sázka na to, že se vědci mýlí a ropné společnosti mají pravdu, by zkrátka byla zdaleka nejhloupějším experimentem v historii lidstva. V současné situaci ovšem pomůže jen systémová změna. Proto je třeba volit zodpovědné politiky, odmítat firmy, které stojí na produkci fosilních paliv, a podporovat ty, co vyvíjejí čistší technologie. Tlak zespoda skutečně funguje. Výzkum a produkce alternativ plastů se ostatně ve větší míře rozběhly teprve poté, co BBC odvysílala dokument Blue Planet II (2017) s Davidem Attenboroughem a lidé si uvědomili, jak destruktivní vliv mají plasty na oceány.
I u nás už existuje množství společností a firem, jejichž byznys model zohledňuje udržitelnost a způsob života, který je šetrný k přírodním zdrojům (většina je jich sdružena pod hlavičkou Asociace společenské odpovědnosti). Málokdo z nás dokáže okamžitě a každodenně redukovat svoji uhlíkovou stopu, pokud ale nakupujeme u podniků, jež se starají o udržitelnost, víme, že alespoň o některé aspekty našeho života je postaráno smysluplně.
Autorka je polární ekoložka.