Nejčastější příběh

„Tohle všechno píšu/ v prázdné garsonce/ plné peří a knih,/ dívám se tím obrovským oknem ven/ a pořád a pořád/ nechápu nic.“ – Až dosud obvykle žádal Pavel Novotný někoho jiného, aby se zadíval do mraků nebo z okna tramvaje a popsal na mikrofon, co vidí. Potom záznamy cizích popisů zpracoval po svém: krátil, dopisoval, přeskupoval a lepil je tak, aby vystoupila jejich řeč, která je sama sdělením a tvarem skutečnosti. Nyní uložil úkol sám sobě: popsat, jak to tenkrát bylo, když vyrůstal s matkou v paneláku na okraji Liberce. Když hranice dětského světa tvořily domy, ulice, zábradlí a les. Jak to se mnou začalo a odkud jsem se vzal, že tu najednou stojím, v půli života a v proudu času, který už nezastavím? Takový příběh vypráví sám sobě každý, jakmile se ohlédne za tím, co jej dovedlo až sem. Je to nejčastější příběh. Ale jen výjimečně je napsán a jen velmi vzácně se dá číst tak, aby to byl i příběh můj nebo váš.

Podmanivé vyslovování

Vypadá to snadně. Máte za sebou pár knih a tušíte, co a jak se s textem dělá. Taky jste byli děcko a taky jste to zažili. Takže to sepíšete. Nemusíte si příliš vymýšlet, akorát to trochu zdramatizujete a uděláte zajímavé. Jste­-li pokročilejší, víte, že „zajímavost“ je relativní kvalita, a zkusíte se podle toho zařídit. Jste­-li pokročilí méně, nedovedete se vzdát dlouhé řady privátních detailů, které vás při psaní oslní. Ať tak či onak, zdar vašeho díla bude záviset na schopnosti odpoutat se od vlastních prožitků natolik, abyste s nimi mohli nakládat jako s literaturou. Zároveň se však musíte jedinečnosti vašeho osudu držet, aby z toho nevyšla jen literární ilustrace obvyklých dětských iniciací.

Zdá se mi, že Pavlu Novotnému o vzpomínání na dětství zase tolik nešlo. Možná chtěl pochopit onu podivnou záhadu, že tu něco úplně samozřejmě bylo, a teď to tu se stejnou samozřejmostí není, protože je tu něco jiného. Jeho Zápisky z garsonky jsou takovým pokusem o zvědomění času do morku kostí. Novotný je osobní, autobiografický, ale tím, co prožil, se nechlubí, ani zvlášť netěší. Nevystavuje své zážitky jako exkluzivní zboží, nenimrá se v nynějších představách o svých tehdejších představách, jejichž literární otisk pro ostatní nemůže být důležitý. Nesoudí dějiny a nezajímají ho srovnávací hry na „co by, kdyby“ a „tehdy a teď“. Působivost jeho výpovědi spočívá v lapidární, cudné řeči, která minulost konstruuje v mezích paměti a mytologie dětství. Co je tady směšné, tragické nebo politováníhodné, vyplývá z řeči samé, jejího rytmu, tónu i zámlk. Co má v příběhu svůj význam, není složitě vysvětleno, ale podmanivě vysloveno.

Lítost za odešlým časem

I topografii prostoru dětství narýsoval Novotný důkladně, propůjčil jí týž mytologický charakter jako zaříkávacím formulím typu „Jednou nám takhle…“ nebo „Dole u garáží stávala…“. Panelové sídliště stojí na kopci, má své hranice, které vytyčují prostor bezpečí. Zde může Fanouš neohroženě kroužit na své libertě. Nejsou to hranice neprostupné, ale za jejich přestoupení se platí proměnou perspektivy, jakou způsobí střet s odlišným řádem vilové čtvrti a jeho obyvatel. Oblasti za hranicemi sídliště nejsou zprvu prozkoumávány, postačuje vědomí, že za nimi svět pokračuje potenciálně donekonečna.

Ideologický smysl reálií minulých let a jejich vliv na osudy lidí nejsou tématem Zápisků z garsonky. Minulost je tu svébytným prostorem záchytu uplývajícího času, ve kterém se lidem prostě děje život. Kde jiní autoři nepohrdnou příležitostí přihřát si polívku a nonšalantně vyjevit, jak bylo už jejich dětství uvědomělé, Novotný taková nutkání nemá, a když už, tak raději volí nevinnou blasfemii – třeba krátký výstup Vlastimila Třešnáka, osoby dětskému vypravěči i jeho matce tenkrát zhola neznámé. Třešňák s kamarádem v liberecké garsonce jednou přespali a „ráno po nich zbyl jen puch“.

Zápisky z garsonky jsou prvotřídní prózou napsanou veršem. Rytmus vyprávění ve verších je artikulovanější, odbývá se v krátkých taktech, které vypravěči nedovolují ulpívat na podružnostech. Běží se tempem vpřed až do samého konce, který vyprávění uzavírá stejně přirozeně jako cílová páska běžeckou trať. A potom: potřeba vměstnat široké vyprávění do úzkých veršů činí z látky minulosti už jaksi předem literární problém, se kterým se musí autor popasovat, takže nemá čas svůj příběh natřepávat a ztrácet nit v epizodách. Konečně, je to verš, co zajišťuje autorovi jistý odstup a nestranné vidění, verš, který pravidelným, umělým krokem odpočítává příběh jeho, můj i váš. A Novotný to všechno zařídil tak, aby lítost za odešlým časem a osobami, které ho žily, plynula tiše a nevtíravě ze samotné skutečnosti, že básník vypráví o tom, co bylo.

Autor je literární kritik.