Podzim se v Polsku nese ve znamení masových protestů. Kromě rozhořčených demonstrací kvůli dalšímu omezení možnosti potratů se v rámci tradičních pochodů nezávislosti vystupovalo proti anticovidovým opatřením a zákazům. Země zažívá krizi, jež se projevuje i vnitřními rozbroji na pravé straně politického spektra.
V Polsku je opět rušno. Začalo to masovými protesty proti zpřísnění podmínek pro podstoupení interrupce. Stává se už polskou tradicí, že s každou další vlnou pandemie přichází nový a ještě sofistikovanější způsob, jak nastolit přísnější pravidla. Tentokrát to vládní konzervativci nechali na soudu, který si ale předtím politicky podřídili. Bouřlivá reakce veřejnosti na sebe nenechala čekat. Demonstrace se tentokrát objevily i mimo liberální velkoměsta, trvaly déle a čiší z nich mnohem větší hněv. Obracejí se i proti kostelům katolické církve, jež tu má obrovský vliv. Policie používá slzný plyn a údajně zbila levicového poslance (dle policie naopak útočil on). Stejně jako Donald Trump i polský lídr Jarosław Kaczyński napjatou atmosféru spíše jitří, než že by ji uklidňoval. Poláky vyzval, aby bránili kostely, opoziční poslance obvinil, že mají „krev na rukou“, a hrozí jim vězením.
Do této situace navíc vstoupily protesty „popíračů“ covidu-19, odmítačů roušek a především lidí nespokojených s restrikcemi. Odpor vyvrcholil na polský státní svátek 11. listopadu, spojený s každoročním „pochodem nezávislosti“, kterého se účastní i krajně nacionalistické skupiny a radikální fotbaloví fanoušci. Letos byla kvůli pandemii akce méně masová, ale o to divočejší. Fotbaloví rowdies, napojení často na ultrapravicové subkultury, si tentokrát v centru Varšavy „vynahradili“ potyčky s policií, které by se jinak konaly na stadionech, kam nyní kvůli covidu nemohou. Tak jako jinde v Evropě a Americe se hnutí „za svobodu“ a proti „velké lži“ jménem covid-19 ochotně ujala parlamentní krajní pravice, například známý provokatér, rasista, misogyn a otevřený antidemokrat Korwin Mikke.
Politika identity
Napětí v Polsku lze číst jako výslednici působení tří faktorů: vnějších tlaků, vnitřního pnutí a dlouhodobých predispozic polské politiky, kterými myslím trvalou převahu hodnotových (takzvaně světonázorových) témat nad ekonomickými. Polská politika je identitární. Neustále se odehrávají ostré kulturní války a ty bohužel často vedou k nekulturní politice. Typickým příkladem hodnotových témat jsou právě potraty, ale také lustrace a dekomunizace, vliv církve ve veřejném prostoru, politika paměti, LGBT a genderová práva, imigrace, terorismus a podobně. K ekonomickým tématům patří hlavně daně, sociální politika, zdravotnictví nebo regulace hospodářství. Mezi oběma okruhy samozřejmě nelze vést ostrou čáru, ale o to nejde. Problém je v tom, že i když se zrovna řeší ekonomické téma, rámování je často „kulturní“. Velkými bitvami po pádu komunismu byly lustrace, invocatio Dei (kvůli tomu byla ústava přijata až roku 1997) či potratový zákon z roku 1993, označovaný v Polsku jako „kompromis“. Spory o tento „kompromis“ se vracejí pravidelně jako bumerang – hlavně kvůli vytrvalému úsilí konzervativní menšiny, jejíž občanské zákonodárné iniciativy opakovaně přicházejí s návrhy na totální zákaz interrupcí.
Vnějšími tlaky míním zejména tři důležité momenty: zhoršení pandemie, jejíž podzimní vzedmutí polský kabinet nezvládá příliš dobře. Dále jsou to prezidentské volby v USA a zvolení Joea Bidena, který patrně nebude nakloněn lídrům typu Viktora Orbána či Jarosława Kaczyńského (pro Varšavu bude dopad proti Maďarsku větší, protože na rozdíl od Budapešti nesleduje proruskou linii). A do třetice přitvrzení na „evropské frontě“, totiž pokus Evropského parlamentu podmínit čerpání fondů dodržováním právního státu. Pro polskou ekonomiku, strukturálně uvízlou v pasti středního vývoje a životně závislou na přísunu „evropských peněz“, jde o velké znejistění.
Boj o nástupnictví
V polské pravici roste pátým rokem vlády Práva a spravedlnosti (PiS) vnitřní pnutí. Dobře to bylo vidět při nedávné vládní krizi – potyčce s ultrakonzervativcem Zbigniewem Ziobrem (dávným odštěpencem, který se před volbami 2015 v rámci pravicové integrace opět spojil s PiS). Událost ale ukazuje na hlubší problém, který lze dobře ilustrovat na srovnání s Maďarskem. Orbán je vůdcem vládní strany, jež je monolitická a disciplinovaná. Ovládá jednokomorový parlament, kde má dokonce ústavní většinu, a zároveň je premiérem, tedy faktickou i formální hlavou vlády. Prezident je volen nepřímo a je slabý. Oproti tomu Kaczyński je sice vůdcem vládnoucí strany, ta se ale o moc musí dělit s občas vzdornými trpaslíky typu Ziobra či Jarosława Gowina. V Sejmu má vládní blok těsnou většinu, kdežto Senát kontroluje opozice. Formálně byl Kaczyński dlouhých pět let – až do říjnové vládní krize – řadovým poslancem; nyní je místopředsedou vlády bez resortu, kdežto premiérem je mladý technokrat Mateusz Morawiecki, který za sebou nemá ani kariéru v PiS. Silnou postavou je přímo volený prezident Andrzej Duda, jenž se Kaczyńskému už několikrát vzepřel. Ziobro vede boj s oběma a chce mluvit za ultrakonzervativní křídlo pravice. I tam je ale přetlak. V Maďarsku i Polsku mají konzervativci na pravici extremistického souseda. Na rozdíl od maďarského Jobbiku, který se spíše umírňuje, však Korwinova Konfederace stupňuje boj a je na vzestupu.
Na polské pravici zkrátka doutná boj o nástupnictví po Kaczyńském, jemuž je 71 let, a rýsuje se hned několik silných hráčů generace padesátníků. To vše při rostoucím tlaku zprava, nekonečné kulturní válce, uprostřed pandemie, na prahu ekonomické krize, kdy navíc hrozí „vyschnutí“ evropských dotací, a bez alespoň symbolické záštity spřízněného prezidenta za oceánem. Příští léta budou v Polsku ještě rušnější než letošní podzim.
Autor je politolog.