Perforovat skutečnost

Objemná velkoformátová publikace Věčný performer Milan Kohout mapuje bezmála čtyřicetiletou aktivitu původem českého umělce v oblasti performance. Původní význam slova „performance“ – dokončení činu – se ovšem v Kohoutově pojetí, rámovaném heslem „Umění je politika je život a tak stále dokola“, posouvá k utváření a „inscenování“ předobrazu spravedlivějšího světa. Knihu otevírají eseje již zesnulého Jeda Speara, někdejšího ředitele bostonské umělecké skupiny Mobius, jejímž členem byl od roku 1991 i Kohout (než z ní byl letos vyloučen), a Anny Markowské, působící v Institutu dějin umění ve Vratislavi. Dále zde najdeme zamyšlení nad vztahem estetiky a etiky uměleckého díla od malíře Jiřího Davida a pokus Vladimíra Havlíka o Kohoutův osobní portrét. Ve světle prvních dvou brilantních textů se však ukazuje, jak obtížné je dílo česko­-amerického autora uchopit. Následuje Kohoutův text Pokus o definici nedefinovatelného, v němž autor upozorňuje na neuchopitelnost a komplexnost umění performance. Těžiště publikace nicméně tvoří chronologicky řazené fotografické dokumentace umělcových performancí doplněné autorskými komentáři.

Osobní a politické

Průřez Kohoutovým dílem kopíruje osobní a politický vývoj tvůrce. Jako první jsou prezentovány dvě videokoláže z osmdesátých let, jejichž osud dobře vystihuje ducha doby: zatímco první získala první cenu v československé soutěži amatérského filmu, druhý záznam zachránilo před zabavením Státní bezpečností jeho ukrytí za stropním trámem. Po nátlaku represivních složek se Kohout rozhodl emigrovat a strávil dva roky v rakouském uprchlickém táboře, odkud pochází existenciální reflexe osudu člověka jako cesty, z níž nemůžeme dohlédnout za obzor. Poté, co se Kohoutovi podařilo získat azyl ve Spojených státech, usadil se v Bostonu a vystudoval zde uměleckou školu. Místo amerického snu však přišel šok z kulturního a sociálního prostředí. Z kolektivismu undergroundu a v jistém smyslu i celého reálsocialismu byl Kohout vržen do kultury pseudoindividualismu, což v něm vyvolalo zklamání a odpor stejně silný jako dříve podmínky ve východním bloku a vedlo ho až k jisté simplifikaci, například k přesvědčení, že „kdokoli podporuje náboženství, podporuje násilí“, z něhož vychází nejedna jeho performance.

Performer sice působí na první pohled až egomaniakálně, ale jeho sebejistota se při bližším prozkoumání ukazuje jako potřebná umělecká maska. Kohoutovo donkichotství má jasnou funkci – nasvěcuje pokrytectví, alibismus, egoismus a další nectnosti. Vedle dona Quijota zjevně Kohouta inspirovala i tradice švejkovská (přitom si nelze nevšimnout, že podobně jako Švejk ani jeden Kohout na celkovou změnu nestačí). Další nepominutelnou inspiraci představuje „prarodič“ všech performerů a performerek Díogenés ze Sinópé a kynická tradice, která modernímu člověku může pomoci překonat ironii směnitelnosti, konzumu a autoritářství. Díogenés, don Quijote a Švejk nám poskytují nejen klíč k porozumění Kohoutovu halasnému ateismu, ale i k jeho důrazu na tělesnost a tělo, jež je jeho hlavním uměleckým prostředkem. Mimochodem, jak se můžeme dočíst v Kohoutových vzpomínkách Proveď vola světem, volem zůstane (2010), tři knihy, které si s sebou v roce 1986 vzal do emigrace, byly Bible, Příběhy dona Quijota a Osudy dobrého vojáka Švejka.

Černobílý fotbal

Uvedená východiska umožňují lépe pochopit performerova zásadní témata – třeba jeho poukazování na absurditu klecí, zdí a hranic, odmítání překážek, které znemožňují vzájemné dorozumění a porozumění nebo osobní angažovanost ve věci menšin, migrantů a uprchlíků. Vlastní emigrace i zkušenost z komunity takzvané druhé kultury zesílily jeho citlivost k útlaku a situaci těch, kteří si svůj osud nevybrali, ale byli do něj vrženi nedemokratickou a asociální politikou, válkami či třeba proměnou životních podmínek v důsledku přírodních katastrof a klimatických změn. Tuto linii reprezentuje třeba Kohoutův obdivuhodný kousek Házení hrachu na zeď – konkrétně se jednalo o izraelskou okupační, sedm set kilometrů dlouhou hradbu s ostřelovacími věžemi v pozadí. Podobně Kohout pojal připomínku masakru na náměstí Tchien­-an­-men v Pekingu, kde s kýblem a hadrem symbolicky vytíral krev zabitých.

Velkým umělcovým tématem je obhajoba práv Romů, při níž často využívá symboliky černé a bílé, jako při akci Černobílý fotbal aneb Obrana bílé kultury, kdy s účastníky vytvořil „akční malbu českého rasismu“. Nezamýšlenou korunu dostala performance poté, co pozval „soupeře“ na oběd a v restauraci je odmítli obsloužit… Na desáté výročí 17. listopadu 1989 rozřezal Kohout u segregační zdi v Ústí nad Labem českou vlajku. Zpráva tehdy proběhla zahraničními médii, což významně přispělo ke zboření zdi.

Kohout opakovaně tematizuje vztah soukromého a veřejného prostoru, bojuje proti komodifikaci sdíleného prostředí i proti elitářství. Tak třeba při akci Uhlí do banky se (neúspěšně) pokusil v ostravské „bance z mramoru“ uložit dva kýbly „místního bohatství“ jako vklad do budoucnosti.

Ve stejném městě přišel na jednání městského zastupitelstva privatizovat vlastní tělo – a byl starostou vyzván, aby podrobnosti probrali „privátně“. Environmentální stránku Kohoutova díla dobře vystihuje performance Čištění oblohy od skleníkových plynů v Bostonu z roku 2006, již komentuje následně: „Naše bezohledná západní kapitalistická civilizace naakumulovala obrovské množství skleníkových plynů v atmosféře, a tím způsobila globální oteplování planety vedoucí ke kolapsu klimatu. Ve svém zaslepeném konzumním sobectví s tím odmítá ale cokoliv dělat. Nezbývá než aby se aktivismu za záchranu našeho životního prostředí na zeměkouli chopili umělci.“

Nezastavitelný Kohout

Kohout často pracuje se svou pseudovědeckou a nejspíše úmyslně provokativní koncepcí „psychomateriálního přenosu“, připomínající biologickou teorii preformismu, která předpokládala, že podoba dospělého organismu je obsažena už v pohlavních buňkách rodičů. Tyto primitivní podoby evolucionismu Kohout využil při performanci v polském kostele, kde měl údajně vylít své semeno a tím obrátit věřící k ateismu. S podobným záměrem zakopal svou báseň, s tím, že až se rozloží, její mikročástice nakonec lidé požijí a osvojí si její poselství o svobodě.

Kohout byl za své aktivity nesčetněkrát pronásledován, žalován a obviňován, hřebínek mu to však nesrazilo. V USA byl například souzen podle absurdního zákona z 19. století za to, že po vypuknutí finanční krize v roce 2008 prodával před bankou oprátky. Osvobozen byl na základě prvního dodatku americké ústavy týkajícího se svobody projevu. Do této oblasti spadá i jeho angažmá ve prospěch pronásledovaného Juliana Assange: při performanci I am Julian Assange odletěl s falešným občanským průkazem do Švédska, aby tam byl místo něj zatčen – tentokrát neúspěšně.

Úspěchem je každopádně vydání recenzované knihy, jejíž určité formální i obsahové vady sice nelze přehlédnout, ale prominout ano (jde třeba o úsměvné zmatení pojmů: paleon­tologická společnost, Ministerstvo kultury v Plzni). Étos Kohoutova života, jak monografie Věčný performer Milan Kohout ukazuje, spočívá v protestu proti zatuchající ustálenosti, která nechává zapomenout na smysl lidského života a vydává za něj jen trvající reprodukci. Při sledování Kohoutových akcí si můžeme vybavit osud Prométhea či Ikara. I zdánlivě marné snažení nicméně perforuje – protrhává blánu, která nám brání nahlédnout skutečnost a její možnosti. Toto proniknutí světla do jeskyně nevědomosti je sice často nepohodlné a někdy dokonce děsivé, je však také předpokladem k vykročení na cestu svéprávnosti, vzájemnosti a svobody. Kohoutovy performance jsou tak vlastně uměleckým vyjádřením postanarchistické strategie prefigurativní politiky, která se pokouší tvořit „lepší svět“ teď a tady podle našich potřeb, přání a imaginace. Poselství jeho akcí by mohlo znít: abyste něco ovládli, musíte to zastavit. A Kohout se zastavit nenechá!

Autor je filosof.