Italská prozaička Nadia Terranova v nedávno přeloženém románu Sbohem, přízraky nechává svou vypravěčku putovat za matkou do rodné Messiny. Kromě dusné sicilské atmosféry příběh nabízí hlavně ponor do minulosti a zamlčovaných rodinných traumat.
Oceňovaná sicilská autorka Nadia Terranova se ve svém druhém románu znovu obrací do minulosti. V dosud nepřeložené prvotině Gli anni al contrario (Roky naopak, 2015) se věnuje příběhu vlastního otce, v próze Sbohem, přízraky (Addio fantasmi, 2018) se vrací na rodný ostrov. Její hrdinka je zapletena v husté pavučině utkané výhradně ze vzpomínek. Až do poslední stránky čtenář marně hledá jakýkoli náznak budoucnosti.
Ublíženecká mozaika
Vypravěčka Ida Laquidarová se na několik dní vrací do rodné Messiny. Z krátké expozice se dozvídáme, že žije ve stereotypním manželství a živí se psaním příběhů pro rádio – údajně smyšlených, ale ve skutečnosti jde spíš o manipulace s vlastní minulostí. Po několika stránkách už se ale rychle vydává vstříc podivné historii. Čtenář tak spolu s Idou přeplouvá Messinskou úžinu a vstupuje na rozpálenou dlažbu sicilského města, aby se zde mohl začít motat v kruhu.
O co tu jde, je jasné celkem záhy. Idin otec trpící depresemi se jednoho dne, v dceřiných třinácti letech, rozhodl opustit domácnost. Zmizel. Matka s dcerou ovšem celou tragédii přešly předstíráním, že se nic nestalo: „Jestli existovalo umění, v němž se z nás s matkou v průběhu mého dospívání staly mistryně, bylo to umění mlčet.“ A právě toxická absence jakéhokoli gesta loučení či snahy po otci pátrat stála u zrodu životního traumatu, které sice ovládá každou Idinu myšlenku, ale nikdy nebylo vysloveno nahlas.
Sicilské prostředí celému příběhu přidává na efektu. Nepříjemné horko, nepřátelské slunce, pachuť jídla vyvolávající vzpomínky na dětství, staří známí – všechny tyto kulisy působí tísnivým dojmem. Ze skříní začíná poněkud prvoplánově vylézat jeden kostlivec za druhým: kamarádka z dospívání, neshody s matkou, chátrající rodný dům, vzpomínky na oslavy narozenin, sousedské křivdy. Idin výlet do dětství je přitom zcela jednostranný. Není tu snad jediná věta, která by neodkazovala k otcovu zmizení. Pravidelné popisy nočních můr pronásledujících vypravěčku tuto ublíženeckou mozaiku perfektně doplňují. Ida je do sebe tak zahleděná, až má čtenář chuť s ní zacloumat a po půlce knihy opakujících se frází další čtení vzdát. Ukáže se ale, že vše není tak jednoznačné, jak se zdá.
Krabička na vzpomínky
Po mnoha stranách, na nichž Ida nalézá otce v každém předmětu, slově, vůni i člověku, přece jen přichází konfrontace s realitou ostatních. Do nekonečného monologu náhle vstupují postavy, které se ukazují jako zásadní (tím spíš, že v první polovině románu chyběly). Začínáme zjišťovat, že nejsme jediní, komu Ida připadá nesnesitelná a posedlá vlastní minulostí. Čtenář tak pomalu rozkrývá, jak nás vypravěčka manipuluje. Tato místa konečně sahají hlouběji pod povrch vzdychání nad uplynulým časem. V rozhovoru se starou přítelkyní Sárou v autě najednou atmosféra ztěžkne, cítíme se na dosah skutečného jádra konfliktu. Dosavadní Idino vyprávění náhle vypadá jako pouhý nános nevěrohodných vzpomínek. Také rozporuplný vztah mezi matkou a dcerou se po letech otevírá něčemu novému, Ida začíná otevírat oči a zamlčované problémy vyznívají ve své naléhavosti. Příběh se navíc odpoutává od úzkého tématu vztahů mezi rodiči a dětmi: do hry vstupuje opuštění rodného města, kontrast provinční Messiny a anonymního Říma nebo nepatetická, skutečně nešťastná láska mladých lidí.
Je proto až s podivem, že se po této světlé chvilce Terranova opět uchyluje k symbolům na hranici klišé. Všechny Idiny „přízraky“ jsou až příliš čitelné – otcovo zmizení v den její první menstruace, nešťastný první sex s neznámým starším mužem, červená plechová krabička na vzpomínky z dětství schovaná v šuplíku psacího stolu… Vyústění příběhu je nakonec přesně takové, jaké si od začátku přejete, aby nebylo – kýčovité. Autorce se nedaří proniknout k jádru příběhu, k postavám a ději. Neznamená to, že by tu bylo všechno špatně – Terranova se ostatně v literárním světě těší značné pozornosti a získala i řadu ocenění. Pokud ale čtenář vezme tuto knihu do ruky s očekáváním literárního skvostu, bude zklamán. Pokud bude naopak rovnou očekávat propadák, nakonec může být příjemně překvapen. A to je největší problém příběhu Idy Laquidarové. Ve světě zahlceném texty si větší pozornost, ať už pozitivní či negativní, vlastně nezaslouží.
Autorka studuje DAMU.
Nadia Terranova: Sbohem, přízraky. Přeložila Monika Štefková. Odeon, Praha 2020, 216 stran.