Všichni jsme hvězdný prach

V jedné scéně svého dokumentu Into the Inferno (2016) se režisér Werner Herzog přiznává ke své fascinaci vulkány. Sopky a jejich ničivé projevy jsou úchvatné, protože ukazují, jak doslova tekutý je svět, po němž kráčíme. Sopečné magma, které leží v nitru naší planety, neustále přetváří její povrch a může vmžiku dramaticky proměnit celý ekosystém a podmínky života, který se na zemské krustě usadil. Je to údiv filosofický, hérakleitovský, ale zároveň v něčem iracionální, umělecký nebo přímo instinktivní. Není divu, že v samotném dokumentu Herzog mluví buď s vědci, nebo s náboženskými autoritami a že si jako spoluautora přizval vulkanologa Clivea Oppenheimera, kterého potkal při natáčení svého antarktického dokumentu Setkání na konci světa (Encoun­ters at the End of the World, 2007).

Vědecká práce v nejlepší chvilce

U Herzogova nového filmu Ohnivé koule: Ná­vštevníci z temných světů už je Oppenheimer uvedený jako spolurežisér. Intence snímku ale zůstávají stejné. Herzog jen tentokrát s týmž zápalem zkoumá jiný zdánlivě periferní, ale potenciálně fatální jev, totiž meteority. Herzogovy dokumenty jsou přitom formálně velmi prosté a nezáludné. Tvůrci cestují po různých význačných místech spojených s danými fenomény, zpovídají místní odborníky a mezitím slyšíme voiceovery samotného Herzoga. Z těch je ale jasné, že tvůrci příliš nejde o nezaujaté zkoumání daného tématu, ale že se snaží zprostředkovat divákům právě onen pocit údivu. Jsou to kroniky určitých fascinací, které autory ženou na určitá místa a nutí je klást určité otázky. Herzog se navíc snaží obklopovat podobnými jedinci – lidmi, kteří na tomto okouzlení světem postavili vlastní životy. V Ohnivých koulích to dokládá scéna, kterou Herzog v komentáři označí za „vědeckou práci v její nejlepší chvilce“. Jde o záběr na polární výpravu, která právě našla velký meteorit a její členové na to reagují spontánním, dětinským nadšením. V dokumentu Into the Inferno zase v podobné scéně sledujeme neméně nadšenou titěrnou práci archeologů pátrajících v pouštních píscích po úlomcích kostí pravěkých lidí.

Obě témata, sopky i meteority, v dokumentárních filmech hrají většinou roli ultimátní hrozby. Jsou ztělesněním zkázy přicházející odjinud, z mimolidského světa. Ani Herzog se téhle katastrofické konvenci nemůže ubránit. Do Ohnivých koulí dokonce zakomponoval ukázku z hraného filmu Drtivý dopad (Deep Impact, 1998), u níž si pochvaluje, jak sugestivně se hollywoodským tvůrcům podařilo megalomanské orgie ničení zachytit. Zároveň ale neustále zdůrazňuje, že meteority a sopečné vulkány ve skutečnosti vůbec nejsou „z jiného světa“, naopak že velkolepé katastrofy, které jsou jimi čas od času způsobeny, jsou jen extrémními výchylkami přírodních dějů, jež tvoří integrální součást naší reality. „Všichni jsme hvězdný prach,“ konstatuje vědkyně poté, co se jí Oppenheimer ptá, do jaké míry je pozemský ekosystém spolutvořen částečkami pocházejícími z vesmíru.

Křehkost světa

Herzoga evidentně fascinují místa na hranici lidského světa a jevy, jimiž svět stále ještě aspoň potenciálně manifestuje svou moc nad lidským druhem. V Ohnivých koulích i Into the Inferno se například vrací do Antarktidy, kde pronáší obdivné monology nad malostí člověka tváří v tvář ledové pustině. Nezajímá ho ale ani tak samotná majestátnost a vznešenost vulkánů či krajiny poznamenané dopady velkých meteoritů. Spíš se soustředí na interakci lidí s těmito fenomény. Sleduje, jak se padlý meteorit mění v symbol Boží vůle nebo přímo v náboženský artefakt či jak severokorejská materialistická ideologie zapojuje obří sopku do budovatelského mýtu. Podobné interakce se obvykle ukazují v mýtech, ale také ve vědě, a proto oba filmy poněkud kontrastně střídají prostředí vědeckých základen a laboratoří s významnými místy náboženských kultů.

Na druhé straně ale Herzoga ­uchvacuje i nelidská estetika těchto objektů – krása vroucí lávy a struktura meteoritů tvořící zvláštní obrazce. Herzog zkrátka do mnohohlasu interpretací, který nám jeho snímky zprostředkovávají, přidává svůj vlastní světonázor a svou vlastní mytologii. Týž důraz na setkání lidského a nelidského světa najdeme i v jiných jeho dokumentech. Ve filmu A hle: Snění o propojeném světě (Lo and Behold, Reveries of the Connected World, 2016) mluví o tom, jak výpočetní technologie přesahují lidské myšlení, ale také o rizicích, která pro hypertechnologickou civilizaci představují například procesy odehrávající se na Slunci, v Jeskyni zapomenutých snů (The Cave of Forgotten Dreams, 2011) stejným způsobem žasne nad uměleckými výtvory pravěkých lidí. Into the Inferno a Ohnivé koule, které postupují opačným směrem, tedy od přírody ke kultuře, jsou v tomto ohledu ještě přesvědčivější.

Herzogovy filmy – možná mimoděčně – re­zonují se současným katastrofickým myšlením, kdy čím dál častěji klademe přírodu do souvislosti s hrozbou apokalypsy. Herzog přitom nejde cestou varování před hrozícím globálním kolapsem jako řada jiných dokumentaristů. Nechce, abychom o světě přemýšleli skrze opozici současného „klidového“ stavu a jeho budoucího zhroucení. Namísto toho poukazuje na odvěkou křehkost světa, která vždy podněcovala lidskou imaginaci. Jeho filmy se vyhýbají zobrazování dopadů lidského konání na ekosystém a vztahují se k němu vlastně jen negativně. Ukazují svět jako něco, co je nebezpečně nestabilní a nepředvídatelné už ze své podstaty.