I Česká taneční platforma, výroční přehlídka novinek místní scény, vzhledem ke krizové situaci proběhla pouze formou jednodenního online semináře na konci listopadu. Letošní rok svádí k bilancování – chvíli, kdy netušíme, co bude, je dobré využít k ohlédnutí za tím, co bylo.
Kéž při bastardech stojí všichni bozi!
William Shakespeare: Král Lear, monolog Edmunda
Současné taneční umění a fyzické divadlo nelze vměstnat beze zbytku ani do terminologie, ani především do periodizace jiných uměleckých druhů; jeho vývoj je sice s obecným proudem umění volně souběžný, ale má zároveň svou vlastní vývojovou logiku a rytmus. Obecně se dá říci, že od přelomu 20. a 21. století je české taneční umění, které po druhé světové válce ztratilo načas kontakt s vývojem ve vyspělé Evropě, už znovu up-to-date v porovnání se stavem ve světě a tento stav i nadále soustavně sleduje, naplňuje nebo i předjímá a osobitě variuje. Náhlý vzmach tance symbolicky odrážel i žízeň po svobodě, jejíž je tanec synonymem.
Pokud jde o filosofii současného tance, s určitou licencí můžeme prohlásit, že žijeme ve století osvobozeného těla. Tanec je jeho řeč a těla rozličného původu a nejrůznější taneční kultury se vyjadřují rozmanitými jazyky. V této chvíli má tělo k dispozici široké výrazové prostředky – četné vnitřně skloubené jazyky, které nicméně smí používat velmi liberálně.
Jaká těla?
Přesněji řečeno – žijeme v prodlouženém 20. století, které zahájilo sémantizování těla, s nímž souvisí i vzestup významu tance. Tak dochází i k demokratizaci těla. Ke slovu se dostávají těla oblečená i svlečená, krásná a dokonalá, každodenní a civilní, nadlidsky výkonná a ohromující, jakož i handicapovaná a uvádějící do rozpaků, mladá i stará, zajímavá i všední. Objevuje se samozřejmě i nahota. Byla součástí špičky asertivní tělesnosti osmdesátých a devadesátých let 20. století, poté sice nezmizela, ale do značné míry ztratila svůj skandální potenciál. Konec minulého století už nás zbavil nutnosti obhajovat nahotu na jevišti. Tanec začal hrát s otevřenými kartami. Neskrývají se těla nahá, ale neskrývají se ani tělesně postižení lidé, ani sexuální orientace. Tolerance může někoho někdy zabolet; tomu se nelze vyhnout. Začíná i její století – století tolerance.
Nahota, postižení či jakákoli jinakost na jevišti však zdaleka nejsou jedinými zvláštnostmi současného tance; ten je bytostnou alternativou. Vytváří originální taneční jazyky s jejich slovníky a specifickými gramatikami. Ne všichni mohou této hantýrce beze zbytku porozumět. Jako všem cizím řečem i té taneční je potřeba se učit. Zatímco jazyky starší – baletní klasika a neoklasika, ale i moderna – vytvořily přehledně definované, vnitřně harmonizované normativní styly (gramatiky), současný tanec má bastardní povahu a není normativní, nýbrž permisivní.
Došlo k tomu z různých důvodů. Taneční jazyk je obecně „srozumitelný“, a zároveň i obecně „nesrozumitelný“ – podle toho, jak na to chceme pohlížet. Robustnější mentalita středoevropské populace se spíše brání taneční abstrakci, jaká se udržuje v chráněném prostředí baletních a neobaletních domů, ale i v některých moderních abstrahujících stylech (případ Merce Cunninghama). Živá soudobá taneční tvorba se uchyluje k takovým jazykům, které se nezhroutí ani pod návalem barbarských nápadů ztřeštěných choreografů. A neurazí se, když do nich tanečníci zatáhnou každodenní pohyb, individuální improvizaci, slovo, ba i řev. Tedy zavlečou-li do aktuálních tanečních jazyků „cizí“ slova. Zejména střední Evropě takové plebejství očividně vyhovuje. Uchytila se zde proto relativně nová forma – takzvané fyzické divadlo. Za naše prostředí buďtež jmenovány především soubory Farma v jeskyni a Spitfire Company, nejvýznamnější toho druhu u nás.
Prezentace a instituce
Na počátku roku 2020 byl život našeho „současného tance“ (v případě „contemporary dance“ jde spíše o stylové než časové určení) slušně nastartován a rozvinut. Některé jeho ostrůvky začaly vznikat již na sklonku minulého režimu, jako například Studio pohybového divadla (inscenace Proměny podle Ovidia, 1977, Láska a smrt v maminčině kuchyni, 1981, či Bardo Thedol, 1991), a regenerace proto probíhala relativně rychle. Probouzející se progresivní tanec v Praze brzy založil své základní instituce, v prvé řadě Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla Tanec Praha, který se tu koná už tři dekády a který seznamuje místní publikum se zahraniční tvorbou ze všech kontinentů. Je každoročním vyvrcholením taneční sezóny. Zakladatelkou festivalu je Yvona Kreuzmannová, která ho řídí poslední léta po boku s Markétou Perroud, bývalou sólistkou baletu Lyonské opery. Obě dámy se těší mezinárodnímu respektu; Kreuzmannová obdržela v roce 2004 francouzský Rytířský řád Za zásluhy o mimořádný přínos pro rozvoj evropské kulturní spolupráce. Také Markétě Perroud byl udělen francouzský Řád umění a literatury hodnosti rytíře za její celoživotní profesní dráhu. Založení festivalu znamenalo, že se naše – do té doby o současných proudech tanečního divadla v Evropě a ve světě nepříliš informované – prostředí rychle aktualizovalo.
Organizace Tanec Praha podchycuje od roku 1994 také zdejší mladé umělce Českou taneční platformou, každoroční přehlídkou místní nové tvorby za účasti zahraničních pozorovatelů. Od roku 2005 jsou v rámci Platformy udělovány ceny pro tanečníka/tanečnici a inscenaci roku. Rozhoduje o nich mezinárodní porota, složená ze zahraničních i domácích osobností. Významné aktivity se dějí v tanečním divadle Ponec celoročně.
Současný tanec a fyzické divadlo dostává svůj prostor a příležitost i na festivalu 4+4 dny v pohybu i dalších; naše prodloužené 20. století je mimo jiné i stoletím festivalů. Tanec a fyzické divadlo najdeme nepravidelně na pražských alternativních scénách – v unikátním Divadle Archa, v zajímavých prostorách La Fabrika, v Paláci Akropolis, MeetFactory, Alfredu ve dvoře, nověji ve Venuši ve Švehlovce… snad tento seznam stále není u konce.
Nositelkou rytířského vyznamenání, udělovaného francouzským premiérem, je i další zakladatelská osobnost – charismatická Eva Blažíčková, představitelka duncanovské linie současného tance, nositelka dědictví proslulé české taneční modernistky Jarmily Jeřábkové, přímé žákyně Isadory Duncan. (Z toho všeho jistě chápete, že u nás doma je málokdo prorokem.) Brzy po revoluci se chopila příležitosti a založila moderní konzervatoř v duchu americké taneční revolucionářky. Konzervatoř Duncan Centre, zřízená pražským magistrátem, pojímá výuku tance integrálně – jako výchovu k taneční tvorbě stejně jako k tanečnímu řemeslu. Dodala českému současnému tanci celou řadu svébytných choreografických talentů, které se neztrácejí ani v zahraničí. První studenti Evy Blažíčkové dnes na konzervatoři také učí, a tradice se tak předává od studenta ke studentu a vytváří nezaměnitelnou atmosféru této školy.
Současné taneční umění je v denním tisku – centru společenského diskursu – zastoupeno minimálně. Můžeme říci spíše vymýceno. Kulturní časopisy, které je mají v hledáčku, jsou výjimkou. S tancem se příliš nepočítá jako s nositelem názoru, odrazem dobového cítění a výpovědi o stavu společnosti, jako se svébytným způsobem uchopení pobytu člověka ve světě. Nová doba ale umožnila vznik časopisu zaměřeného na soudobou tvorbu s názvem Taneční zóna – jeho tematizovaná a zároveň aktuální čísla (Tanec a gender, Butó, Tanec postižených, Tanec zvířat?, Balet jako kult mrtvých, Symbolika tance…) vycházejí již od roku 1998. Existence časopisu je zásadní, nemůže ovšem nahradit přítomnost současného tance v denním tisku.
Highlighty uplynulých let
Ohlédneme-li se o patnáct let zpět, událostí roku 2005 bylo nepochybně představení SCLAVI/Emigrantova píseň skupiny Farma v jeskyni Viliama Dočolomanského. Jím vrcholí styl fyzického divadla osmdesátých let. Taneční zóna tehdy v čísle Tanec a peníze nenaříkala nad nedostatkem prostředků, téma bylo pojato mytologicky. V roce 2006 zazářila Petra Hauerová & TOW s Turing Machine, sólem tanečnice omotané jako moucha v síti laserových projekcí. Nezvyklé technicistní představení, první svého druhu v našem prostředí, získalo tehdy Cenu Tance Praha. Proti všeobecnému očekávání se však zdejší současný tanec cestou exponované techniky až na výjimky nevydal. Osudové sólo Posledný krok pred charismatického Slováka Jara Viňarského získalo cenu „za objev v tanci“. Nota bene – v Praze jsou přítomnost a přínos slovenských talentů nepřehlédnutelné. Nonverbální skupina Krepsko vytvořila pod vedením Petra Lorence mezi jiným i velkorysé a poetické site specific představení Zahrada v kavárenské úpravě plné výtvarných a pohybových metafor. O Petra Lorence, krásnou a nadanou osobnost, jsme přišli, když tragicky zahynul v autonehodě při návratu ze zahraniční štace.
V Praze zanechala nesmazatelnou stopu rumunská tanečnice a choreografka Ioana Mona Popovici svým Portrétem, za který získala cenu „za objev v tanci“ v roce 2007. Neméně plodný na nové talenty byl i následující rok 2008. Slovensko-řecká dvojice Jozef Fruček, Linda Kapetanea a pražský soubor DOT504 vytvořili dynamické Holding Fast a na tuto spolupráci v následujícím roce úspěšně navázali ve 100 Wounded Tears. Rok 2010 zviditelnil reemigranta z Kanady Jana Komárka, který ve spolupráci se skupinou NANOHACH a s hudbou Michala Nejtka uvedl velkorysé plátno Zločin a trest s podtitulem Pohybová skoroopera pro jednoho tanečníka. Kritika představení označila za „nekompromisně intenzivní obrazové taneční sólo s živou hudbou a zpěvy“. Bylo to prodloužení stylu pohybového divadla devadesátých let.
V následujícím roce 2010 „se zrodila“ úspěšná choreografka Lenka Vagnerová, zejména svou černou taneční groteskou Perfektní den aneb Mr. Gluteus maximus. V témže roce již etablovaný Viliam Dočolomanský (Farma v jeskyni) získává evropskou Cenu nové divadelní reality a uvádí své, pobytem v Brazílii ovlivněné představení Divadlo / The Theatre. Dále diskutovanou věcí jsou hranice upřímnosti tanečního projevu: stále upřímnější těla se už hodně odkopávají, a nejenom obnažeností. Tanec se stává i zpovědí, prosbou za odpuštění hříchů. A Taneční zóna tehdy věnuje číslo tématu Smrti v tanci. Pouze krátce tenkrát zazářila nová skupina fyzického divadla FKK – Freie Körper Kultur – s jedinečným, totálně (včetně techniků) obnaženým představením Tanz im Quadrat. Sezóna byla vůbec výbuchem těla. Časopis Taneční zóna v té době přinesl materiál o belgickém tanečním představení, v němž vystupovaly striptérky a jehož části režírovali nejznámější belgičtí choreografové jako Alain Platel či Wim Vandekeybus.
Doba je opojena krajnostmi. Rusko-české fyzické divadlo Teatr Novogo Fronta uvádí představení o masovém vrahu – Manson (2012). V obsazení Irina Andrejeva, Lenka Vagnerová a Pavel Mašek, jimž je partnerem dlouhá kudla plující ustavičně prostorem, z dlaně do dlaně. Rozdávají strach, jak bylo heslem Charlese Mansona. Jsou tu i další choreografové – nositelé špatných zpráv. Josef Fruček a Linda Kapetanea poskytli ve svém Európiu obraz potápějící se Evropy, Farma v jeskyni uvedla Informátory, obraz profízlované společnosti třetího světa drceného korporacemi, představením Sniper’s Lake reagovala Spitfire Company na vraždění norského střelce a emigrační vlny.
O zájem publika musí čím dále tím více současný tanec soutěžit s novým cirkusem. A je to zatraceně nebezpečná konkurence. Jedním z vrcholů už velmi populárního a skutečně mezinárodního cirkusového festivalu Letní Letná je v roce 2012 hostování kanadského souboru 7 doigts de la main (Kanada je jednou z cirkusových velmocí). Festival Letní Letná byl a je stále neuvěřitelně populární lidové divadlo a zároveň přehlídka cirkusové excelence. Tanečníci musí spolknout závist. Však také někteří k cirkusu přeběhnou. Rosťa Novák vytvoří z ničeho, opřen snad jen o tradici imaginárního Cirkusu Humberto, český nový cirkus ve velkolepém prostoru dvou hal na pražských Jatkách, který dnes působí mezinárodně.
Tanec se globalizuje, mezi širokou laickou veřejností se zvedá zájem o flamenco, hip hop i mimoevropské tance. Tělesná obratnost, doprovázená až riskantním pohybem evokujícím nindži, je příznačná pro další městský folklor – parkour. Půvab tohoto umění efektivního a elegantního překonávání překážek v městské krajině nespočívá jen v riziku, ale i v poněkud asociálním prožitku.
Generace současného profesionálního tance je silná v jednotlivých pozoruhodných výkonech. Je slabá v tom, že poskytuje díla převážně velmi komorní; schází jí proto dionýský element. Apollinský odvrhla už z podstaty, a zůstává tak jaksi archetypálně osiřelá. Zájem tanečníků je introvertně obrácen k vlastnímu tělu a jeho prožitkům. Naši choreografové se až na výjimky (Farma v jeskyni, Spitfire Company, Lenka Vagnerová & Company) odvracejí od světa a jeho stavu. Žijí mimo svět. Žijí i mimo archetyp. A žijí v bezčasí.
Autorka je taneční publicistka.