Co nás sbližuje s trosečníky

Kniha Ostrovy (2020) Dory Kaprálové přináší čtenáři jedenadvacet příběhů­-obrazů, které jsou až na výjimky stejně jako příběhy jejího předchozího titulu Berlínský deník (2016) a stejně jako autorka sama usazeny v hlavním městě Německa. Specifická atmosféra metropole, jež umožňuje tomu, co je jiné (a těm, kteří jsou jiní), ponechat si svou jinakost a nevnímat ji nutně jako problematickou, spolu s autorčinou zkušeností s životem v tomto městě vytváří funkční pozadí pro formulování jednoho z ústředních témat povídek: jistoty, že za hranicemi vší té jinakosti existuje něco, co máme společné a co nás definuje stejně zásadně jako naše konkrétní podoba jinakosti.

Bezbřehé ostrovy

„Jsou břehy ostrovů bezbřehé? Jsou hrany ostrovů ostrým rozhraním světla a tmy, spánku a bdění? Anebo se všechno prostupuje a my to jen nevidíme?“ Leitmotiv celého povídkového souboru je, jak titul napovídá, motiv ostrova, objevuje se i v názvu každé z povídek, ale nejde o ostrovy skutečné (snad až na Svatoondřejský ostrov, jehož břehy omývá v Maďarsku Dunaj). Ostrovy se v těchto příbězích staly především metaforou jednotlivého lidského života. Kaprálová ukazuje člověka jako ostrovana obývajícího ostrov svého života a současně jako obyvatele „ostrovní říše“. Každý ostrov má jasné a zřetelné hranice, které autorku fascinují a jejichž prozkoumávání věnuje ve svých povídkách důkladnou pozornost. Zkoumá je stejně precizně zvenku jako zevnitř; na vnitřních mapách pak upíná pozornost k dalším ostrůvkům – ohraničeným místům, která si každý ostrovan vytvořil a která utvářejí jeho jedinečnou identitu, případně na kterých opakovaně ztroskotává. „Jsou ostrovy promarněných šancí, ostrovy zapomnění, ostrovy tichomořské a pak ty, na kterých zůstáváme navždy trosečníky, ať se hneme, kam se hneme. Kořeny takových ostrovů rostou přímo v nás a záleží jen na tom, čím je zabydlíme a jak se nám tam bude žít, uprostřed nekonečného moře dalších ztroskotanců. (…) Co nás s ostatními trosečníky sbližuje? Co nás sbližuje? Zkušenosti ostrova?“

A právě zkušenost „ostrovanství“ spojuje všechny postavy, jimiž Kaprálová své črty obydluje. „My ostrovani míváme totiž pořád spoustu představ… Sníme o řekách a mořích, o překročení řek a moří a topíme se v nemožnosti něco takového uskutečnit.“ Jde o postavy velmi autentické, jakkoli spíše načrtnuté; vztah mezi nimi a vypravěčkou s neskrývanými, možná spíše opakovaně zdůrazňovanými autobiografickými rysy vytváří dojem důvěrnosti, intimity a zároveň odráží hranice mezi já a ty.

Jak dlouho trvá navždy?

Autenticky působí i prostor, v němž se jednotlivá vyprávění této mozaiky odehrávají. Ulice, náměstí, kavárny, hřbitovy, byty dostávají konkrétní podobu pomocí detailu, pro který má Kaprálová velmi vyvinutý smysl a s nímž šikovně a promyšleně zachází. Na detailu, maličkosti dokáže vystavět i celý příběh – například podstata povídky Ostrov ohraničeného poznání kompletně stojí na drobných předmětech, jichž se hlavní postava, pan Sommerfeld, po smrti své manželky celá léta zbavuje. Na konci tohoto vyprávění vidíme člověka, který svůj život poskládal doslova z maličkostí, jež v určitý moment začne odkládat, až nakonec byt, kam ony drobnosti původně patřily, zůstane úplně prázdný a temný. A chybí v něm i pan Sommerfeld.

Tento konkrétní život, vedle nějž Kaprálová náhle a bez varování postaví v podobě fragmentů zásadní události života vlastního, se v autorčině pojetí (a v kontextu ostatních povídek) stává analogií k životu člověka obecně – i ten formují maličkosti, které s plynoucím časem ztrácejí svůj původní význam i původní hodnotu a ve finále se ztrácejí zcela. Jako život sám. Ve zmíněné povídce i v mnoha dalších můžeme slyšet explicitně nevyslovenou otázku, jež tvoří jednu z konstant tohoto povídkového souboru: Co v této všudypřítomné pomíjivosti přetrvá?

Celkovou podobu vyprávění Dory Kaprálové tedy utváří i fenomén času. Jeho plynutí a vše, co tato skutečnost člověku způsobuje, si autorka naléhavě uvědomuje, stejně jako fakt, že „vyrvat“ cokoli času je obtížné, nikoli však nemožné. Takové „překonání dočasnosti“ hledá ve snech, představách a vzpomínkách, v kterých čas jako by neplynul a v nichž lze podle Kaprálové zaslechnout vzdorné „navždy“. Času se autorka věnuje ve vlastních úvahách –jejich prostřednictvím vstupuje do vyprávění aktuální svět, který atakuje svět fikční, jenž podle autorky mnohem jasněji odhaluje podstatné a pravdivé. Konečně, fikční světy (a umění vůbec) se v jejích textech představují rovněž jako to, co může pomíjivosti vzdorovat. „Já jsem chtěla psát o ostrovu ohraničené poezie. O flusu a o věčnosti. O cestě z konečné na konečnou. Jak dlouho je navždy, Mio? A kdo je Mia?“

Hranice jazyka

Dora Kaprálová se s nevídanou samozřejmostí a lehkostí pohybuje na pestré škále jazykových stylů, od věcného jazyka novin až po řeč plnou metafor. Stejným způsobem zachází i s narativy jednotlivých povídek – někdy o prožitku referuje objektivně a skrze tradiční er­-formu se pokouší od vyprávěnému zachovat odstup, jindy přenechá slovo postavě a sama se stává posluchačkou jejího příběhu, případně vede s postavou rovnocenný dialog. Vždy však prostřednictvím zvolené vypravěčské strategie vytváří prostor, v kterém se dvě odlišná (a ohraničená) já střetávají a výjimečně – a to autorku zajímá především – se i potkávají.

Tato často náhodná a letmá setkání, vždy nabitá emocemi a prezentovaná jako mimořádně cenná, obracejí čtenářovu pozornost k již zmíněnému motivu hranice, který do textu vnáší téma lidské samoty, nedobrovolné, ale smířeně přijaté izolace, z níž nelze vykročit třeba jen proto, že mnohé zkušenosti nelze sdílet či pochopit a sny i touhy tonou v nesdělitelnosti a nevyslovitelnosti.

Autorka však k tomuto motivu nepřistupuje pouze jako k linii striktně oddělující jedno od druhého, ale v kontrapunktu k tomuto pojetí hledá a zachycuje okamžiky, kdy se jindy jasně dané hranice světů rozostřují, a místa, kde se vzájemně přibližují, dotýkají a prostupují. A samotu pak jako samostatný hlas doprovází přirozená touha po vzájemnosti a blízkosti, demonstrovaná zde občasnou ochotou opustit to, co je „domácí a srozumitelné“, a vydat se napospas druhému. Tak může sem tam dojít k překvapivému setkání snů a představ dvou lidí – ve vzájemném souladu se alespoň na chvíli vytrhnou z plynutí času, neboť se dotknou lidské podstaty, která spočívá v potřebě „nebýt v tom všem sám“.

Podstata člověka je podle autorky „vlastně vážná. Patetická, sentimentální a dojemně směšná… Podobná andělům tančícím po stropě restaurace u Inda. Podobná pejskům, co se nám při obědě u Inda lísají pod stolem k nohám, jen aby dostali nažrat…“ A v podobném duchu fungují i povídky Dory Kaprálové: pateticky, sentimentálně, dojemně směšně, avšak s vážností vyprávějí o samozřejmosti lidské vzájemnosti, která je tak zoufale nesamozřejmá.

Autorka je bohemistka.