editorial

O tom, jak se během lockdownu dotklo omezení umělců i kulturních institucí, jsme letos obsáhle referovali v červnovém čísle s tématem Kultura v karanténě. Nyní se k tomuto bohužel stále aktuálnímu tématu vracíme a zjišťujeme, jak se s druhou vlnou nákazy vypořádávají galerie. „Na jaře se dala pozorovat solidarita, ale s příchodem druhé vlny jí ubylo – ta apatie je koneckonců znát v celé společnosti,“ říká Michal Mánek z galerie Svit a informuje mimo jiné o tom, jaký má současná situace dopad na prodej umění. Kromě nutnosti prezentace umění v digitálním prostředí pozorujeme i snahy vystavovat nezávisle na galerijním provozu, například ve výlohách. Viktória Pardovičová se v souvislosti s projektem Merzbau Revisited ptá, zda se mění podstata uměleckého díla, pokud je tvořeno digitálně za pomoci virtuální reality. Mariana Pecháčková zase hodnotí výstavu ARTakeaway, která proběhla v ulicích Prahy 7. Text kunsthistoričky a kurátorky Dorothee Richter, shrnující historii digitálních médií, poukazuje mimo jiné na politické konsekvence rozmachu digitální sféry, zejména na krizi demokratických institucí. Na závěr bych rád ocitoval úryvek z říjnového komuniké Zapatovy armády národního osvobození, jemuž se věnuje článek Petra Mareše: „Pozorujeme a posloucháme nemocný svět a společnost roztříštěnou na miliony navzájem si odcizených lidí, tápajících v mlhách individuálního přežití, ale sjednocených útlakem systému, který je ochoten udělat cokoli, aby uhasil svou žízeň po zisku, i když už je zřejmé, že jeho směřování je v přímém rozporu s další existencí planety Země.“