Mnohé developerské firmy drží od devadesátých let jako rukojmí domy, které se jim nevyplatí opravovat, a proto je záměrně nechávají chátrat tak dlouho, až nezbude jiná možnost než demolice. Na jejich místě pak postaví něco lukrativnějšího. S tím, jak cena za metr čtvereční nového bydlení letí strmě vzhůru, se však prosazuje i agresivnější strategie: bourat bez povolení – i za cenu nějaké té pokuty. Ukazuje to příklad developera JRD, jenž v pražském Kamýku zakoupil budovu bývalé školky, kterou má v plánu nahradit třináctiposchoďovým domem. Než aby pár dní počkal, až bude demolice právoplatná, provedl ji, hned jak se uvolnila kapacita příslušné firmy. Školka tak šla k zemi dlouho předtím, než se vůbec mohou začít likvidovat sutiny. Teď budou místní obyvatelé žít minimálně několik měsíců vedle haldy trosek. Školka prý byla ve velmi špatném stavu, přitom do ní ale ještě v červnu chodily děti. A z lotra se nakonec stane zachránce, který prašné pozůstatky školky odklidí, a dokonce je nahradí slušivou novostavbou.
J. G. Růžička
Tariq Ali, britský veřejný intelektuál, novinář a pedagog pákistánského původu, je hlasem svědomí západní postmoderní společnosti. To vysvětluje, proč byl – jak vyšlo nyní při soudních líčeních najevo – od šedesátých let sledován desítkami Doyleů a Bodieů z MI5 a jiných tajných britských policistů. Zatímco Ali a další usilovali o potlačení válek, rasismu či chudoby, tajní obtěžovali tyto lidi a ničili jejich životy na základě vykonstruovaných představ o jejich nebezpečnosti. Antidemokratické aktivity západních států nejsou jistě nic nového, ale mnohé překvapilo, že Aliho sledovali ještě za labouristické Blairovy vlády v roce 2003, když vystoupil proti válce v Iráku. Snad takový soustředěný zájem o myslitele a aktivistu za mír a spravedlnost dokazuje, že k uším těch, kteří u kormidel nemají čisté svědomí, doléhá z ulic ozvěna Lennonovy písně Power to the People. Prý ji inspiroval právě Ali. Sedmasedmdesátiletý intelektuál byl přitom jen prvním ze svědků, kteří vypovídali při vyšetřování zločinného policejního sledování více než tisíce politických skupin od konce šedesátých let až do současnosti.
O. Bureš
Francouzští demonstranti se ani nestačili zaradovat poté, co vláda slíbila, že stáhne nejspornější článek nového bezpečnostního zákona, a hned mají další důvod zaplnit náměstí. Dotyčný článek zakazoval pořizovat a šířit fotografie a záběry, na kterých by byli identifikovatelní policisté. Nový zákon proti radikálnímu islámu, jímž chce prezident Macron podle svých slov hájit „osvícený islám“, však obsahuje ustanovení ještě tvrdší: zákaz šíření jakýchkoli informací, jež by mohly vést k identifikaci lidí ve státní službě. Zákaz by se tak netýkal jen policistů, ale také třeba učitelů nebo úředníků. Trochu to připomíná snahu českých odborů o zařazení učitelů mezi veřejné činitele. Status veřejných činitelů funguje u policistů, protože jde o členy represivního orgánu, a tak to chápe i justice. Učitelé takovou pozici nemají, nezmění-li se školy v kasárna. Poslední počin francouzské vlády dobře ukazuje, že boje proti radikalismu téměř jistě vedou k poškozování demokracie. Zda mají nějaký vliv na extremismus, s nímž chtějí bojovat, to je daleko spornější otázka.
O. Sojka
V patnácté minutě zápasu Ligy mistrů mezi Paris Saint-Germain a istanbulským Başakşehirem začal čtvrtý rozhodčí přes vysílačku urgovat hlavního arbitra, aby z lavičky hostí vyhodil kvůli nemístnému chování „toho černého“. Měl tím na mysli asistenta trenéra hostujícího klubu Pierra Webóa. Následný rozruch skončil společným protestním odchodem hráčů obou týmů do šaten. Vrcholné fotbalové orgány se neustále snaží potlačit jakékoli xenofobní a rasistické projevy na stadionech, jenže problém s rasismem ve fotbale bude sahat zřetelně daleko hlouběji a zdaleka nepůjde jen o diváky, hráče či televizní komentátory, ale i o ty, kteří měli takové přečiny hlídat a trestat. Rumunský sudí se hájí tím, že nepoužil rasistický výraz negr, ale pouze rumunské slovo pro černou barvu – „negru“. Jenže jak mu ještě na stadionu vysvětlil náhradník tureckého týmu Demba Ba, pro člověka bílé pleti by si označení „bílý“ použít nedovolil. Můžeme jen doufat, že se kvůli politické korektnosti jednou rozhodčí naučí identifikovat členy realizačního týmu podle jejich funkce, nebo dokonce jejich vlastními jmény.
M. Veselá
Jednou z bolestí českého školství je to, že se nemůže rozhodnout, zda chce být centralizované, nebo decentralizované. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) už dávno rezignovalo na snahu nějak rozumně řídit chod škol během epidemie: nad aktuální situací si myje ruce a nechává vše na zřizovatelích – často městech a obcích. Není to ovšem vstřícnost, ale naprostý amatérismus úřadu, který si očividně neumí představit, jak „funguje terén“. Zvykli jsme si tak na to, že se neustále mění rozvrh hodin a počet žáků ve třídě – ti se už trasují a posílají na testy sami, protože hygiena stále nestíhá. Ministerstvo nepomyslelo ani na to, že někteří žáci zkrátka odmítají nosit roušku, tudíž by bylo dobré dát škole do ruky nějaké legislativní nástroje, jak danou situaci řešit. A testování, na které prý učitelé kašlou? Jeho logiku i logistiku vláda opět zfušovala, ale MŠMT přišlo s řešením: pozvalo učitele na online přednášku o výhodách antigenního testování, která se konala v pátek v půl osmé ráno. Tuším, že to s ní dopadlo jako s tím testováním. Tvrdí se, že učitelů se připojilo málo, protože prý nemají zájem se dále vzdělávat. Variantu, že tou dobou jsou na cestě do práce, učí nebo vedou do školy své děti, si MŠMT asi nepřipouští.
E. Marková