Přeložil Jan Machej
Runa 2020, 110 s.
V českém překladu již šestý titul argentinského spisovatele Héctora Tizóna nevznikl dle autorových vlastních slov v předmluvě „na základě předem vytvořeného schématu, nýbrž je výsledkem nejasných vzpomínek“. V zapadlém koutě na severu Argentiny se setkáváme se stavitelem mostů Němcem Strasserem, jeho ženou Hilde a také s jeho pravou rukou, Maďarem Janosem. Trojici hrdinů, kteří do Argentiny uprchli před nástupem nacismu, však tíží minulost a obavy o svět, jejž nechali za Atlantikem. Deziluze umocněná cizotou prostředí, neporozuměním s místními Indiány i dělníky na stavbě přivádí Strassera k alkoholismu. V budování mostu uprostřed džungle nevidí žádný smysl. Jeho žena najde zalíbení v podivínském Maďarovi, který ji však odmítne. Janosovi se zase nedaří zapomenout na zkušenost ze španělské občanské války, v níž bojoval na straně protifrankistických sil. Komorní, melancholický příběh, ve kterém vše spěje k neodvratné katastrofě, je plný situací, jež autor nechává pouze v náznaku. Tato nedořečenost umocňuje dojem mlhavého, pokřiveného rozpomínání. Pokud je Jorge Luis Borges autorem, jenž se (vedle fantastických povídek) zabýval především ohledáváním argentinské identity ve snaze osvobodit ji z oparu neurčitosti a dát jí jasnější tvar, pak Héctor Tizón je spisovatelem definujícím cizost, rozčarování a skepsi Evropanů, kteří čekali, že jim Argentina bude novým domovem. Tizónovi zkušenost politického uprchlíka nechyběla. Snad i proto se rozhodl tuto „nejasnou vzpomínku“ zachytit.