Hra na stvoření

Radek Malý letos vydal novou básnickou sbírku. Reakce na tento sám o sobě prostý fakt, které jsem mohl zaznamenat, měly často charakter znaleckého pomlasknutí: „Tak co nám to klasik nadělil tentokrát.“ Situace mi tak opět připomněla, jak ochotně se profesionální čtenáři poezie, tj. básníci, kritici a „lidi od literatury“, stavějí do role znalců, jejichž předmět zájmu se v důsledku jejich přístupu k věci podobá, řekněme, vínu, tedy specializovanému zboží, jehož produkci u svého oblíbeného výrobce konzumenti pravidelně sledují. Ritualizované obcování s vybranými statky ustavuje a posiluje postavení uvnitř komunity. Vlastní smysl komunikace těchto vpravdě snobských znalců poezie nespočívá v hodnocení a ještě méně ve vnímání děl samotných, ale ve vynášení takových soudů, pro jaké je ostatní budou moci považovat za arbitry, jimž je záhodno naslouchat. Tady nejde o díla ani o jejich autory, ale o toho, kdo mluví a svým mluvením vytváří mínění, jehož prostřednictvím zápasí o místo na slunci za plotem básnické kolonie.

Pronásledování toho, co bylo

Píšu o tom – a trestuhodně tak plýtvám místem v rámci předepsaného počtu znaků –, abych upozornil na jeden z důsledků nastíněné praxe poutání pozornosti, který by mohl ovlivnit i recepci nové sbírky Radka Malého Atlas bytostí / Atlas der Wesen und Geschöpfe. Vzletně řečeno, je krajně nespravedlivé, když se nová básnická kniha primárně, automaticky vnímá a hodnotí jako produkt vývojové řady děl, tedy když se to, co je tu nové, čerstvé, neusazené a působící, ihned zasvěceně převádí (pouze) na podíl rozdílů od toho a shod s tím, co už je staré a vyzkoušené. Jistě, každá sbírka patří do díla svého autora a příslušných kontextů, ale rozšafná rétorika znalců, kteří předvádějí svůj rozhled a hlídají se, aby zněli protřele, zastírá svatou naléhavost každého básnického počinu vykonaného teď a tady. Oblíbené řeči o zasloužilých známých firmách, které už nic nemusí, činí z básníků nedotknutelné instituce, předmět společenské konverzace či obdivuhodné řemeslníky, jejichž produkt se sluší mít doma nebo právě teď v ruce. Připomíná to budování pomníků těm, kteří ani zdaleka nezemřeli.

Takže ano, Radek Malý vydal novou básnic­kou sbírku, v níž, jak se zhusta inzeruje, opustil vázaný verš. Je to kniha dvojjazyčná, do němčiny básně přeložili Julia Miesenböck a autor. Sentiment, z něhož celá sbírka vyrůstá, jitřil a zpracoval Malý v loňském Atlasu vyhubených živočichů, kde barevné rekonstrukce ilustrátorů doplnil hesly. O jeho hlubší účasti svědčí způsob, jakým vylíčil okolnosti, za nichž živočichové museli vyhynout. Nezřídka se tu nabízel příběh, který vedle morálního podtextu burcuje imaginaci. Rozumím dobře tomuto zájmu a je přirozené, že jej Malý přenesl do poezie – i tam totiž patří pronásledování toho, co bylo, a už není, a co nás proto bude navždy vzrušovat.

Melancholická básnická výprava

Tutéž situaci vlastně Malý rozvíjí v básních Atlasu bytostí. Něco tu, na Zemi, prokazatelně žilo (žije nebo žít mohlo) a to něco často bylo (a je) natolik jiné a nezvyklé, že se stalo bájným a rozněcuje fantazii v nekonečně nakažlivé modalitě „co kdyby…“. Co je na celé věci rozhodující, je působení samotné skutečnosti, že to něco opravdu žilo, žít mohlo, nebo dokonce žije. Do knihy zařazené kresby Heleny Wernischové odpovídají na popsané podněty jen o málo „doslovněji“. Také důvěrně známou, každodenní realitu básník zcizuje perspektivou nacházení a vytváření bytostí tam, kde mohou nepoznány žít vedle nás. Tuhle melancholickou básnickou výpravu nakonec provází jen málo absurdní zjištění, že oněmi bytostmi, parodicky katalogizovanými, jsme i my sami – lidé.

Teskně komický účinek vyvolává už samotné užití slova atlas, které s příznačnou nadsázkou vyjadřuje dvojlomnost konání básníka. Ten s námi chce fascinaci bytostmi a jejich existencí sdílet – a atlas jako nástroj pořádání určitého oboru lidského poznání a jeho reálií je nanejvýš autoritativním prostředkem, jak to udělat. Nemluvě o tom, co s sebou atlas jako žánr i artefakt nese a co vyvolává – a zprostředkovaně též uspokojuje – jeho četba: touhu objevovat a potřebu klasifikovat. Na druhou stranu zde jakoukoli klasifikaci popírá sám básnický jazyk a autorské gesto, které portréty jednotlivých bytostí, pokud jimi vůbec jsou, záměrně, někdy okázale pojímá proti očekávání zcela po svém a pokaždé jinak. Jakkoli je tato Malého hra na stvoření zralá a sofistikovaná, nevytrácí se z ní ani obyčejná, leč rozhodující dětská fascinace atlasy, která, hádám, byla úplně na počátku.

Autor je literární kritik.