Mívám různá hnutí při pohledu na nadité police knih v antikvariátech. Nejčastěji je to taková malátná nevrlost pramenící z toho, jak se ty nepotřebné, odřeknuté knihy stále opakují. Jako kdyby je někdo pořád vyráběl, a rovnou patinované, s fleky, natrženými obálkami, rozpitými razítky knihoven. Čím neodbytnější je jejich naléhání a četnější jejich výskyt, tím vzdálenější je šance, že budou ještě někdy čteny. Přepadá mě chorý, osvojený pocit viny, že se takovým knížkám nevěnuju dost. Pocit vychází z řečí nebohých pedagogů, kteří si od něj patrně sami ulevovali, když nám vytrvale opakovali, že znalci mají číst a znát všechno. Takovým bych nyní rád ex post odpověděl: „Jděte s tím už do prdele!“
Rozmrzelost z přehlcení knihami bývá kupodivu hbitě vyrovnávána naprosto neevoluční, nesmyslnou, snad dokonce ryze lidskou nadějí, že tam někde čeká kniha, která se pro mě stane objevem. Nuže, Josefa Hanzlíka Černý kolotoč (1964), jedna z těch připomínavých knih, co jich tu kolem leží, takovým objevem není. Jiří Hájek na záložce obálky píše, že se Hanzlík „vyvaroval všech póz“. Pózy k básnictví patří jako mříž k přízemnímu oknu, nebo lépe, naivněji, hanzlíkovštěji: jako dětský kočárek k dítěti. Povědomí o tom, co takovou pózou je a není, je věc druhá a krajně proměnlivá.
Jaký že to člověk v Hanzlíkově čtvrté básnické sbírce mluví? Takový, co se neustále vrací do dětských let, protože o ně definitivně přišel. Což si typicky uvědomuje až daleko za hranicemi dětství. Vrací se tam po stopách svých raných zážitků, které si příkladně hýčká. Nápor dospělého věku je pro něj natolik silný, že ho to ponouká psát také epické básně s dětskými hrdiny. Jako člověk čerstvě dospělý je ve svých názorech a postojích protivně starý. Navenek světák, uvnitř dětina. Trochu mudřec, trochu skaut a moralista. A chvějivý snílek, idealista v mezích socialismu. Když se včas opanuje, je švihákem a revolucionářem lidské svobody, ale opět s duší blazeovaného starce.
Hanzlík je v básních Černého kolotoče někým, kdo se pořád nějak vidí a rád se v rolích pozoruje. Chce se jimi líbit a chce jimi provokovat, říkat, že tohle a ono je jeho srdci cizí. Nejčastěji je nedbalým, vědoucím mužem, sevřeným úzkostí a nejistotou mládí. Chtěl by po vzoru Jesenina vykřičet do světa, jak nespravedlivý je život složený do pater společnosti, jak obtížná je láska v té naší zlé, pokrytecké době. Ale veršuje jen v omámení, kdy se s ním příjemně točí celý svět, jenž umí být velmi nepřiléhavou tapetou rozverných snů a konejšivých návratů do dětství. Hraje vzrušeně na strunu dětské obraznosti, kdy to přece bylo báječné, třímaje přitom vlažně prapor jakési uvědomělosti, kterým vždy účinně, dříve než by to provedla cenzura, rozptýlí své rebelské spády. Oblíbená „kulka dum-dum“ jako plakátový symbol imperialistické zvůle neschází.
Sbírka Černý kolotoč vykazuje přesně tu zvláštní kombinaci naivity a předvádivosti, jejichž průnik dodnes v některých básnících probouzí matné přesvědčení, že verbálním prožíváním věcí a představ zachraňují svět.
Josef Hanzlík: Černý kolotoč. Československý spisovatel, Praha 1964, 72 stran.