Jedním z nejdelších povstání na území Latinské Ameriky je boj Zapatovy armády národního osvobození v Mexiku. Hnutí, které se zjevilo 1. ledna 1994, zažehlo konflikt, jenž s kratšími obdobími dočasného klidu přetrval do dnešních dnů. Naposledy se zapatisté ohlásili letos v říjnu.
Zapatova armáda národního osvobození (EZLN), působící už šestadvacet let v mexickém státě Chiapas, nikdy neusilovala o svržení centrální vlády a převzetí moci, nýbrž o získání autonomního území. V praxi se jedná o synkrezi staré mayské tradice caracolů (kruhů), levicové solidarity, feminismu a anarchismem inspirované organizace společnosti v podobě samosprávných zemědělských a výrobních komunit, jež jsou nezávislé na prostřednících mezi produkcí a distribucí.
Pozice zapatistů může být v současnosti těžko uchopitelná, protože jedinou oficiální variantou řízení společnosti zůstává národní stát. Ten se však v době popperovské otevřené společnosti pomalu jeví jako freudovský přežitek či politický anachronismus, k němuž je třeba hledat alternativy. Zapatistické hnutí tak představuje pokus o novou organizaci společnosti a uvádí revoluční teorii v žitou praxi.
Nemocný svět
Signifikantní postavou EZLN byl od začátku enigmatický subcomandante Insurgente Marcos, dnes přezdívaný Galeano (zřejmě bývalý profesor grafické komunikace), který svými vtipnými a jasně formulovanými deklaracemi dokázal zaujmout místní Indiány i celosvětovou veřejnost. Navíc je oceňovaným spisovatelem, jenž ve svých dílech prezentuje zapatistickou ideologii formou postmoderních bajek a esejů. Právě on domorodému hnutí dodal punc originality a přivedl k němu sympatizanty z řad levicových intelektuálů, kteří zapatistům poskytují podporu a píšou o nich své disertační práce.
Přestože by se leckomu mohlo zdát, že se zapatisté stali legendou, která žije spíš už jen v odborných statích, není to tak úplně pravda. Poslední komuniké totiž vydali letos v říjnu pod hlavičkou Tajného domorodého revolučního výboru a je pod ním podepsána Marcosova pravá ruka – subcomandante Moisés. „Pozorujeme a posloucháme nemocný svět a společnost roztříštěnou na miliony navzájem si odcizených lidí, tápajících v mlhách individuálního přežití, ale sjednocených útlakem systému, který je ochoten udělat cokoli, aby uhasil svou žízeň po zisku, i když už je zřejmé, že jeho směřování je v přímém rozporu s další existencí planety Země,“ píše se hned v úvodu. Nezabývá se však jen environmentální problematikou, kterou je v době klimatické krize potřeba neustále připomínat, ale také utrpením žen, které ve světě (a v Mexiku zvláště) umírají jen proto, že jsou ženami, tedy druhořadým a fyzicky slabším pohlavím, což je kulturní stereotyp, jenž je v mexickém machismu velmi silně zakořeněn.
Proti nacionalismu
Říjnové komuniké se vyjadřuje i k aktuálnímu návratu nacionalismu, který neváhá nazývat termínem fašismus: „Pozorujeme a posloucháme, jak se mocní tohoto světa stahují do takzvaných národních států a schovávají se za jejich zdmi. V tomto neuskutečnitelném pokusu o návrat do starých časů ožívá fašistický nacionalismus i groteskní šovinismus, doprovázený smrští nesmyslných žvástů. V tom spatřujeme předzvěst blížících se válek.“ Vzhledem k těmto formulacím by možná stálo za úvahu zamyslet se nad upgradem samotného názvu hnutí, který stále odkazuje k „národnímu osvobození“. Je pochopitelné, že zavedená značka se těžko mění, i když její obsah se už posunul někam jinam. Bojovníci z Chiapasu jsou sice stále předně ochránci mexického indigenního obyvatelstva a jeho práv, nicméně zapatistická ideologie, která se během let rozšířila do celého světa, by takto úzké geopolitické vymezení dodržovat nemusela: „Smrt a zkáza již nejsou čímsi vzdáleným, omezeným hranicemi, cly a mezinárodními úmluvami. Ať už k nim dochází v jakémkoli koutě světa, odrážejí se na celé planetě.“
V prohlášení se obhajuje kritické myšlení, úspěchy vědy a umění oproti fanatismu mocných, kteří se těchto univerzálních výdobytků kolektivní inteligence snaží postupně zbavit. Zapatisté kupodivu varují i před esoterickými pseudovědami. Zde by se dali připomenout někteří naši pábitelé, kteří tak rádi vykreslují Indiány jako nahé – nanejvýš opeřené – „urozené divochy“ sjeté ayahuaskou.
Postmoderní revoluce
Subcomandante Moisés v prohlášení z lacandonské džungle nezapomíná ani na aktuální pandemii covidu-19, když trefně konstatuje, že „smrt se proměnila ve statistiku utopenou v moři každodenních skandálů a prohlášení, v temnou soutěž směšných nacionalismů“. Sami zapatisté přitom šijí ve svých výrobních družstvech roušky a snaží se nabádat k obezřetnosti, protože už mají také své oběti viru. Je vlastně určitým paradoxem, že se dnes různá antiautoritářská hnutí snaží držet preventivních vládních bezpečnostních opatření na rozdíl od agresivních pravicových demonstrantů, kteří uvěřili, že koronavirus je nástrojem světového spiknutí mocných. Komuniké také prozíravě poukazuje na pravé důvody rozvolňování restrikcí, které paradoxně přinesly určité oddechnutí nám i přírodě: „Po celém světě se nyní velký kapitál snaží o návrat do ulic, aby lidé mohli znovu naplnit svou roli spotřebitelů. Trápí ho totiž především problémy trhu: letargické tempo spotřeby zboží.“
V závěru textu se dočteme o úmyslu zapatistů poprvé oficiálně navštívit Evropu (především Madrid). Hodlají tak učinit v dubnu 2021 u příležitosti pětistého výročí dobytí Mexika Španěly. „Budeme kráčet a budeme se plavit, abychom celé planetě řekli, že ve světě, tak jak ho cítíme v našem kolektivním srdci, je místo pro všechny. Prostě a jednoduše proto, že tento svět může dál existovat jen tehdy, budeme-li všichni a všechny bojovat za jeho pozvednutí.“
Boj zapatistů je příkladem lokálního konfliktu, z něhož se stal globální fenomén, neboť hnutí účinně zvládlo „politické PR“ díky aktivní mediální komunikaci (například prostřednictvím rádia Zapatista či facebookových profilů). I proto se jejich osvobozenecké úsilí často označuje jako virtuální či postmoderní revoluce, protože k němu dobře sedí heslo „Mysli globálně, jednej lokálně“. Zapatistická vzpoura je zároveň důkazem toho, že politický život se nemusí odehrávat jen na poli oficiální vysoké politiky, ale i v komunitách uprostřed nehostinné džungle.
Autor studuje politologii a Latinskoamerická studia na UHK.