Líbání přes sklo

Galerii Svit jste založil v roce 2010. Jak se za tu dekádu proměnila pražská galerijní scéna?

Změnilo se dost věcí, ale jestli šlo o něco zásadního, to si nejsem jistý. V té době tu vlastně kromě Hunt Kastner nebyl nikdo jiný, kdo by zastupoval umělce a rozvíjel mezinárodní aktivity. Několik nových prostorů sice přibylo, ale vztah umělec–galerie–instituce tu stále nefunguje, nebo alespoň ne tak, jak by měl. Akviziční politika hlavních veřejných sbírkotvorných institucí je silně podfinancovaná, a navíc stále docela nesystematická. Počet galerií se za ta léta nezvýšil tolik, jak bych býval čekal, a těch, které jsou otevřené spolupráci se začínajícími tvůrci, je podle mě málo. Spousta mladých umělců zase nechápe výhody důvěry ke galeriím. Potom se stává, že úspěšní výtvarníci hledají možnosti prodeje své práce ve všech komerčních i nekomerčních prostorech v Praze zároveň, ale do žádného systematičtějšího vztahu s jedním člověkem, který by je zastupoval, nejdou.

Jak vám letošní epidemie a s ní spojená vládní nařízení a restrikce nabouraly výstavní program?

Já si už druhým rokem na vlastní kůži prověřuji možnost fungovat bez veřejné podpory. Na jednu stranu mám volnější ruce, a můžu tedy s programem manipulovat podle potřeby. Měl jsem třeba v plánu ještě tenhle rok otevřít expozici Jana Merty, ale než ji narychlo otevírat před Vánoci, radši ji posunu až do příštího roku. Zároveň už asi půl roku platím nájem i za první patro, které přitom mělo možnost vidět zatím velmi málo návštěvníků. Opatření v Česku postihla stejným způsobem jak malé prostory, do kterých chodí čtyři lidi za den, tak instituce, kde pracuje šedesát zaměstnanců. V některých zemích se na malé galerie nahlíží jinak než na velká muzea, ale u nás bohužel ne.

Máte bez grantů méně peněz, nebo jste je našel jinde?

Od začátku jsem Svit bral jako galerii, která zastupuje umělce a prodává jejich práci. Svit měl vždycky otevřený program, ovšem realizovat výstavy se zahraničními umělci téměř vždy přinášelo i vyšší produkční náklady – což se bez grantů se ctí dělat nedalo. Snažím se v tom pokračovat, ale z ekonomického hlediska to není snadné. Na druhou stranu je to bez grantů přece jen trochu svobodnější. Vidím, že spousta projektů trochu brzy mizí z kulturní paměti, protože jsou založeny hlavně na financování z veřejných zdrojů. A když je pak někde požadavek na vlastní finanční spoluúčast, mnozí se často jen zkopr­něle dívají a nevědí, jak toho dosáhnout.

Snažíte se realizovat aspoň část plánovaného programu?

Bylo by dobré, kdyby se mi podařilo uskutečnit alespoň šest výstav za rok, letos to ale bylo opravdu složité. Výstavu, kterou jsem chtěl otevřít v březnu, jsem otevřel až na konci léta. Tento rok jsem tak měl jen čtyři: spolupráci Marka Meduny s Martinem Lukáčem, letní skupinovou přehlídku Linea jako ozvěnu za desetiletým programem Svitu, podzimní výstavu dvou rumunských umělců, Cipriana Mureşana a Rada Oreiana, se kterou souběžně proběhla expozice­-situace Michała Budneho a Paula Czerlitzkého v novém prostoru v prvním patře.

Jaký dopad měla všechna epidemiologická omezení vliv na vaše ostatní aktivity?

Spolupráce se zahraničními veletrhy se značně zkomplikovala. Všechno se přesunulo do online prostoru, některé velké a důležité veletrhy, jako je Art Basel, na situaci zareagovaly velmi zodpovědně a myslím, že velkým gale­riím se tak i podařilo prodávat, ovšem těm menším a středním, které veletrh dotvářejí, už tolik ne. Nejsem velký příznivec umění zprostředkovaného online, je to jak „líbání přes sklo“. Nevěřím v online budoucnost výstav. Jednoho živého veletrhu jsem se letos přes všechna omezení přesto zúčastnil. Bylo to viennacontemporary, kde jsem byl už mnohokrát. Rozhodl jsem se trochu i ze solidarity, když se to přes všechny nesnáze rozhodli uspořádat. Pozval jsem Monikou Stoneovou, která má na Letné už tři roky svůj prostor Stone Projects, a podělil jsem se s ní o svou kóji. Každý jsme tam vystavovali jednoho umělce, ona Argišta Alaverdyana a já nové práce Habimy Fuchs. Když jsme se vraceli poslední zářijovou neděli před půlnocí z Vídně domů, vyhlašovali v Rakousku Čechům další povinnou karanténu.

Na jaře jsme s Jiřím Kovandou plánovali cestu do Tokia na Onsen Confidential, místní obdobu spontánního alternativního veletrhu Condo, jehož idea se z Londýna a New Yorku rozšířila do celého světa, ale celá akce byla z pochopitelných důvodů odložena na neurčito. První samostatná výstava Jiřího Kovandy v Japonsku se ale nakonec v galerii Aoyama Meguro otevře ještě teď v prosinci.

Proč jste tak skeptický k online prezentacím?

Vždycky to záleží na souvislostech daného projektu. Minulý týden jsem se dočetl, že před pěti lety hojně skloňovaná česká online platforma pro prodej umění Artstaq se sídlem v Londýně končí. Podle mne v důsledku trochu pomýlené představy, že umělecký trh se dá kvantifikovat jako akciový trh, a dost možná také vinou toho, že tam byla díla bez kvalitativního výběru, i když zaštítěna dobrozdáními roztodivných autorit. To je podle mě problém mnoha podobných online platforem, které často vyrábějí úplně bizarní kontext, jenž je zejména pro začínající mladé umělce dost diskriminující.

A jaký dopad měla epidemiologická opatření na váš prodej?

Na jaře se dala pozorovat solidarita, ale s příchodem druhé vlny jí ubylo – ta apatie je koneckonců znát v celé společnosti, teď už nikdo na balkoně večer netleská. Mezi zavřeným Svitem bez návštěvníků a prodejem jistě nějaká úměra je, ale není úplně přímá. Na otevřené výzvy ministru Zaorálkovi od Spolku Skutek a Centra pro současné umění jsem žádnou reakci nezaznamenal a Aliance galerií se během karantény odmlčela, což mi přijde škoda.

Vy jste byl jedním ze zakladatelů Aliance galerií současného umění. Co vás k tomu vedlo a jak hodnotíte její směřování?

Letošní přehlídky SUMO, pořádané právě Alian­cí, jsem se nezúčastnil. Už chvíli předtím, než jsme Alianci založili, jsem měl představu, že by mělo jít o něco jako cech galeristů. Chtěl jsem, aby to bylo otevřené, a ne prvoplánově elitní uskupení. Městu, myslím, pořád chybí opravdový galerijní víkend v tom pravém slova smyslu, který by nespočíval jen ve sladěné otevírací době (jako v případě akcí Máme otevřeno či Muzejní noc), přinášel by dobrý osvětový program pro soukromé sběratele a byl lákavý i pro sběratele zahraniční, ideál­ně v synergii s nějakou veřejnou sbírkotvornou institucí. Přehlídky SUMO se podle mě účastní poměrně málo komerčních subjektů.

Které další komerční galerie by se ho tedy měly účastnit? Všechny?

Všechny ne, ale obecně bych tam rád viděl víc galerií, které zastupují umělce a systematicky rozvíjejí jejich možnosti, mají pravidelnou otevírací dobu, realizují minimálně čtyři projekty ročně a drží se určitého profesionálního kodexu.

A budete dál v Alianci?

Nebudu. Letos jsem nezaplatil členský příspěvek, podle stanov tedy už nejsem členem. Aliance se vlastně už od začátku ubírá trochu jiným směrem, než jsem očekával. Vloni jsme společně zorganizovali akci Friend of a Friend, což je formát alternativního veletrhu, který jsme si půjčili z Varšavy. Tam se za uplynulých dvacet let vztah umělec–galerie–instituce přece jenom rozvinul a tamější paměťové instituce pokrývají současnou tvorbu lépe. Žádné granty na celoroční program tam v podstatě nemají, ale jejich instituce kupují práce současných umělců od místních galerií, takže jejich provozovatelům i umělcům dávají možnost dalšího rozvoje.

Důležitou součástí Friend of a Friend je i závazek Muzea moderního umění ve Varšavě, že jejich komise projde výstavy a formou akvizice podpoří účast pozvaných zahraničních hostů a jimi prezentovaných umělců. Něco takového u nás bohužel nebylo možné s žádnou veřejnou institucí domluvit.