„Slunce není kulaté, ve skutečnosti je čtverec.“ A je to hned zkraje venku. Jako bychom to nevěděli. Jako bychom dennodenně neviděli čtverec zapadat za obzor. O slunci v podobě čtverce mluví Pavel Rajchman hned v prvním verši své nové sbírky Zboží. Zbytek básně tvoří popis poněkud útrpného – ne čtenářsky útrpného, ale jak právo útrpného –, palčivě oslepivého způsobu, jak tento čtverec, navzdory empirii, spatřit. První verš sbírky je jako vstup do světa, kde neplatí, co jsme dosud znali, co nás dosud konejšilo. Hrany místo oblin, bude to bolet, řezat. Anebo naopak neucítíme nic, i to je možné. Nevyzpytatelnost hran. Mnohé další Rajchmanovy verše jako by mluvily o světě, kde se otevírají nečekané rány – a vyšlapané cesty pro změnu prudce zarůstají. „NĚCO se nedozvíme/ ani po polaskání střepů/ zježených hrůzou/ na hrudníku“ – už ne naše drahé, hebké, živé chlupy, ale střepy, a rovnou na hrudníku, ve středu naší „zahrady“. Vpád něčeho cizího, nepatřičného, zároveň zježeného hrůzou – naší hrůzou? Anebo se na našem hrudníku ježí už nějaká cizí hrůza, jež nám nepatří? „Mrtvému navlékli/ krajkové kalhotky“ – v Rajchmanových verších se dozvídáme vše, co jsme tíživě tušili, ale nemysleli na to. Ve zlomcích se tu rozeznívá mrtvolné rokoko dneška, skřípavé postrokoko budoucnosti, jež se, aniž by se ještě uskutečnila, zpět k nám do dneška dere jako sveřepý opilec, jenž se už dnes chce chvástat tím, jak se zítra bezohledně zmaže, do bezvědomí…!
V Rajchmanových verších, jak plynou, je něco delirantního i mrazivě klidného. NĚCO se nikdy nedozvíme – a je to možná jedno. Svět tvrdě oslepujícího čtverce, skrytého v odvěkém hřejivém kruhu, nemá smilování s naší touhou poznávat a chápat. Tento svět k nám místo poznání raději vyšle odstup, distanci, stroj, hebké odcizení. Tento svět nás rád činí vnějšími. „Málomluvný stroj/ vrací tělu vnitřnosti.“ Anebo je to celé naopak? Kdo koho zcizuje, kdo je kým odcizován? Jsou to vlastně celkem bolestné verše, ale pronášené s klidem, soustředěnou zvídavostí, pátrající po dalším místě, kde to víc zabolí, anebo kde to, proti očekávání, naopak už nebude bolet více.
Svět těch veršů je imaginativní, ale jako by ani tak nešlo o obsah představ. Podstatnější je hrana, místo, kde se představa vyhraní – kde je uťata. Podstatnější je to, co následuje za hranou: nějaká další hrana? Nebo jen mihnutí či skvrna? Rajchmanův zvláštní privátní postkubismus dychtí po nových úhlech a perspektivách, často ale jen proto, aby poznal jejich limity, omezení, způsob, jak deformují, a ne úhrnný tvar. Chceme proniknout k duši? Tak mluvme o tělech. Chceme se dotknout těl? Tak mluvme o strojích. Tělem je možné zabíjet. Křeslo lze natočit současně k ohni v krbu i k ohni na obrazovce. K požárům je pak možno se otočit zády. „Život vzniká i bez lásky.“ A platí to taky naopak? Jak – naopak? Že by zde byla nějaká láska bez života? Vznáší se tu něco jako láska, avšak mimo život, za životem? Nějaká láska – čtverec? Absolutní, nemožná kvadratura?
„Pot sebejistých krásných těl.“ Těl mezi regály obchodního domu, samozřejmě. A jistěže „osahávat zboží/ se může do aleluja“. Sbírka Zboží je plná erotiky, je nesená a zprohýbaná erotikou nečekaných hran, nesamozřejmých střetnutí, je to erotika existenciální a v něčem až mystická, mysticky profánní: „Servírka, s hedvábnou pánskou kravatou pevně utaženou/ kolem útlého krku, odnáší talíř s večeří do rozzářeného/ rohu místnosti.“ Momentka? Jistě, ale také fragment věčné ságy mužsko-ženských, žensko-mužských náznaků, očekávání a uhadování, krutostí, oprátek, míjení a ovšem jídel, dalších a dalších mezilidských jídel odnášených do světla, ne, do tmavého orálu útrob, do dalekých koutů, kde možná sedíme, pokud jsme ovšem naopak neskončili na druhém konci místnosti, kam padá šero. Dojedeno. „Prostor obložen bílými kosočtverci.“ „Vyliž mi srdce –“ Erotika geometrická, tvrdý mužský čtverec v oblém ženském kruhu – ne, jinak, skutečný ženský čtverec v neskutečném mužském kotouči… Erotika (obscénnost?) požáru, jenž stravuje útroby obrazovky; erotika (obscénnost?) strojů sestavených z lidských údů; erotika něhy, kdy se radši uvidíme jako stroj, abychom se sobě lépe přiblížili… Eros a Thanatos hrají vybíjenou. Soupeří o naši přízeň, přetahují se o naši něhu. „Dlaň sjíždí zpět (…) až k ochablému údu. Jemně ho/ prsty obemkneš a usmíváš se/ jako matka na své usínající dítě.“ Jako bychom to dávno nevěděli, jako bychom nikdy nebyli právě takovým dítětem.
Verše působí jako přetržité zápisky „nepřetržitého naslouchání“. Obrazy vznikají jednou až chtivě, z nápadů málem silácky pářících fyzično s abstraktnem, vzápětí zas odtažitě, jen prudkým odhrnutím opony, na zlomek natolik krátký, že všechno je jen znejistěno a můžeme tápat dál. Kouzlem takhle rozbitého prostoru je i to, že do něho lze vložit momentku jemně konkrétní, až zasvítí jako klidná, vytrvalá aura zpoza všudypřítomné erotické rozpínavosti světa. Chlapec-dítě „nemá čas/ plakat ani se smát, tak je zvědavý na tenhle nový život; poponášen/ pyšným, stárnoucím mužem,/ tak si jistým svou věčnou silou.“
Jak tahle sbírka vlastně vidí dnešek? Rajchmanovy verše působí docela osobně, tušíme za nimi silné konkrétní momenty. Vzápětí se vše ale rozbíhá a štěpí do imaginativních zlomků. A právě ve vnitřním „rytmu“ tohohle rozbíhání a štěpení se možná nejvíc míhá dnešek a současnost. Ambivalentnost tvarů – ale i naléhavost hran; osobní dění – rytmizované však něčím neosobním, co neovládáme. Jde z toho až tíseň, jenže i naše tíseň dokáže být docela neosobní, jako by nám nepatřila. Pocit, že můžeme přijít o něco, o čem zatím ani nevíme. (Snad ne o vlastní bolest?) Pocit, že povrch skrývá cosi docela jiného, než napovídá. A musíme pro to najít jen svoje obrazy, svoji řeč a hrany.
Autor je básník, hudebník a literární kritik.
Pavel Rajchman: Zboží. Triáda, Praha 2020, 92 stran.