O počátcích

Když se nad tím zamyslím, je zvláštní, že ten úkol – připomenout všechny – byl se mnou celý život, a že i přesto jsem tak strašně nepřipravená se do něj pustit – tehdy stejně jako teď. Žádné opakování toho, co bylo – a přitom každé ponoření do podvodních jeskyní minulosti předpokládalo právě to: vypočítávání týchž jmen a okolností, téměř bez doplňků a variant, mě stejně nedonutilo naučit se ten seznam nazpaměť. Něco se mi do paměti vrylo samo, skočilo to tam jako černý pasažér do tramvaje, a obyčejně to byla nějaká báchorka nebo podivná příhoda – slovesný ekvivalent Barthesova puncta. Byly to syžety, které patří k těm, co se hodí, aby byly převyprávěny; a skutečně, co na tom, zda další z řady příbuzných s naškrobeným límcem byl lékařem nebo právním zástupcem. Jistý pocit povinné neúplnosti mi ještě víc bránil, abych si to zapamatovala, a nutil mě odkládat na později podrobné vyptávání. I tak bylo jasné, že jednou (až dorostu do té své lepší verze) si vezmu zvláštní sešit a budeme s maminkou sedět vedle sebe a ona mi poví všechno od začátku, a tehdy se v tom konečně objeví smysl i systém; i rodokmen, který nakreslím, i přesná znalost každého bratrance a synovce a konečně i kniha. O samotné nutnosti takového zapamatovávání mě nikdy ani nenapadlo zapochybovat.

Jenže jsem se nezeptala a nic si nezapamatovala – a to i přes jistou schopnost snadno vstřebávat nepotřebné, přes opičí paměť na všechno slovesné. A tak se skládačka nikdy nesložila: zbyl mi jen jazykolam „Saňa­-Soňa­-Soka“ a jistý počet bezejmenných fotografií bez poznámek pod čarou, prchavé příběhy bez protagonistů a známé tváře neznámých lidí.

Něčím se to všechno podobá mahjongu, který jsem měla na chatě. Chata (chatička: pokojíček, kuchyňka, terasa, bažinatý kus pozemku, kde se země držely umanuté jabloně) stála kousek za Moskvou, v Saltykovce; tam moji příbuzní celá desetiletí odváželi všechno, co dožilo svůj život, a tam to pevně a spolehlivě vedlo druhý. Z domu se zřejmě nikdy nic nevyhazovalo a zestárlé věci zahušťovaly svět a činily ho jednoznačnějším. Bývalý nábytek stárl pod náporem těžké práce: musel vměstnat, shromáždit, vydržet naše letní hospodaření; nesmyslné psací soupravy v kůlně, stoleté noční košile v komodě a právě tam, na poličce za zrcadlem, mahjong v plátěném pytlíku. Byla to věc, která celé roky napínala moji zvědavost – a každé nové léto jsem doufala, že se s ní vypořádám a zapojím ji do služby lidstvu. Nedařilo se mi to.

Věděla jsem, že babička mahjong přivezla ze zahraničí (a protože doma jsme měli dvě zvetšelá kimona, velké a malé, moje, nepochybovala jsem o tom, že šlo o rusko­-japonskou hranici). V pytlíku ležely tmavě hnědé kameny, každý měl bílé bříško pokryté nepochopitelnými hieroglyfy, které jsem nedokázala rozluštit – a poslat loďku k loďkám a rostlinnou kudrlinku k jí podobným. Kategorií bylo příliš mnoho, příbuzných prvků zoufale málo, napadalo mě, že za dlouhá léta se některé kameny mohly ztratit, a to mě definitivně mátlo. Existence nějakého systému byla evidentní, ale stejně zjevná byla i nemožnost zorientovat se v něm nebo vymyslet na jeho základě svůj vlastní, jednodušší. Dokonce ani nebylo možné vzít si kámen a nosit ho v kapse, abych neochudila celek.

Když jsem se vážně rozhodla vzpomínat, bylo mi najednou jasné, že nic nemám. Po těch večerech ve světle starých fotografií nezbyla žádná data, údaje ani obyčejná přerušovaná čára příbuzenských vztahů: kdo je čí bratranec nebo synovec. Ušatý kluk v dvouřadovém sáčku se zlatými knoflíky a ušatý dospělý v důstojnickém sukně byl zjevně jeden a týž člověk; ale kým ti lidé byli pro mě? Pamatuju se, ale ani tím si nejsem jistá, že se jmenoval Grigorij – a ani to mi nepomáhá. Lidé, kteří tvořili ten svět s jeho valencemi, příbuzenskými vztahy a meziměstskou zárukou tepla, zemřeli, odstěhovali se na různá místa, ztratili se. Historie rodiny, kterou jsem si zapamatovala v postupujícím tempu lineárního narativu, se v mém vědomí rozpadla na čtverhranné zlomky, na poznámky pod čarou k neexistujícímu textu, na domněnky, které nemám s kým ověřit.

Jako by nestačilo, že mámino vyprávění obrůstalo jistým množstvím nedůvěryhodných syžetů – z těch, co zpestřují všední přechod od jedné generace k druhé, ale existují jen jako apokryfy, jako nejistá příloha k přesným znalostem. Takové báchorky mají obvykle podobu klíčku, který se snad teprve rozvine a doroste do něčeho realistického; jejich formátem jsou části vět na okrajích základního vyprávění. Říkalo se, že bydlel tam a tam; zdá se, že dělala to a to; legenda praví, že se mu stalo tohle. To je samozřejmě ta nejsladší část tradovaného příběhu, jeho pohádkový prvek. Tyto zárodky románové formy jsou tím, co si člověk zapamatovává navždy, přes nudné okolnosti doby­-místa; právě je má chuť rozvést, převyprávět, nasytit podrobnostmi vlastní výroby. Ty si pamatuju dobře. Potíž je v tom, že bez protagonisty i ony ztrácejí smysl a přestávají být ověřitelné – a časem přicházejí i o individualitu a v paměti se řadí podle běžných modelů, v proudu toho, co je typické. Těžko říct, co z toho, co jsem vstřebala, bylo – dokonce ani ne ve skutečnosti, ale ve slovech: co z toho se předávalo od úst k ústům a co jsem si nevědomky k vyprávění přidala z vlastní vůle.

Ale občas i vědomě; dobře si pamatuju, jak jsem se v tom svém jalovém mládí snažila být zajímavá a někomu vyprávěla příběh o rodinném prokletí. Z vášnivé lásky, říkala jsem, se oženil se zchudlou polskou šlechtičnou, a předtím se kvůli tomu musel nechat pokřtít – a otec ho proklel a už nikdy víc s ním nepromluvil, žili v bídě a zanedlouho zemřeli na souchotiny.

Ve skutečnosti ten příběh žádnými souchotinami neskončil – v rodinných albech jsou fotografie zavrženého syna v jeho zřejmě šťastné budoucnosti, v brýlích a mezi vnuky na tuctovém sovětském pozadí. Ale co polská šlechtična – byla vůbec? Nebo jsem si ji vymyslela, abych příběhu přidala na kráse? Polská – pro vzrušující cizozemskost; šlechtična – abych nudnému výčtu kupců, právníků a doktorů dodala šťávu něčím, co není vlastní ani běžné? Nevím, nepamatuju se. V maminčině vyprávění něco takového bylo, problikává v něm jakýsi výchozí bod, z něhož se mohlo odvíjet svobodné fantazírování – ale nemám už žádnou možnost zvětšit ho a dostat se k původnímu jádru. A tak v mém příběhu zůstane nespolehlivá polská šlechtična jako příčina zpečetěného a nezvratného rodinného neštěstí. Protože prokletí bylo; byla i chudoba a můj pradědeček už nikdy nespatřil své prvorozené dítě a pak všichni zemřeli, o tom není sporu.

A bylo ještě něco jiného, to, co jsem zdědila a co má vztah k samotné výstavbě tohoto příběhu, k tomu, jak a kdo ho vyprávěl. Je to představa o našem rodu jako o rodu ženském, jako o řadě silných a samostatně stojících (jako milníky v průběhu století) žen: jejich osudy byly představeny obzvlášť detailně, tvořily popředí společné mnohohlavé fotografie, kde se ženy jedna druhé držely a jedna v druhou přecházely. Je zvláštní, když si pomyslím, že všechny měly manžely – ale pro muže v této rodině kdovíproč zbývalo méně světla, jako by příběh měl jen ženské hrdinky, zatímco na hrdiny byl skoupý. Byla v tom zároveň i jistá spravedlnost, i když muži za to nemohou – rod nestál na nich a nebyla to jejich vina. Jeden brzy zemřel, druhý zemřel ještě dřív a třetí se věnoval jiným, kdovíproč nepodstatným věcem. Poslední etapa rodové štafety – ta část vyprávění, kdy už veselá a rozmanitá tlačenice vytvořila prehistorii, schůdky, které s jistotou běží/vedou ke mně, už v mé hlavě (a možná i v maminčině) sestávala výhradně z žen. Sára porodila Ljolju, Ljolja Natašu, Nataša porodila mě. Generační matrjoška jako by předpokládala následnictví dcer jedináčků: a když už to tak dopadlo, že jedna vycházela z druhé, každá mimo jiné dostala dar a možnost být jediným vypravěčem.

***

Co jsem vlastně měla na mysli, co jsem se chystala udělat celé ty roky? Postavit těm lidem pomník, zařídit to tak, aby se neztratili, aniž by byli zmíněni a připomenuti? Mezitím se ukázalo, že si je ve skutečnosti nepamatuju především já sama. Moje rodinná historie sestává z anekdot, které téměř nesouvisejí s osobami a jmény, z fotografií identifikovaných sotva z jedné čtvrtiny, z otázek, které se mi nedaří zformulovat, protože nemají výchozí bod, a v každém případě bych je stejně neměla komu položit. A přece se bez této knihy nemohu obejít.

V Rancièrově eseji o figurách historie je důležitá úvaha. A celkově je tam spousta, abych tak řekla, životně důležitých námětů. Například, že úkolem umění je ukazovat neviditelné věci, a to se mi moc líbí – také proto, že v tom úkol poezie (přivádět předměty na světlo spatřenosti) shledával Grigorij Daševskij. Ale hlavní je tu pro mě zřejmě následující. Když Rancière uvažuje o historii, staví nečekaně do protikladu dokument a monument; a tady je potřeba ujasnit si pojmy. Za dokument Rancière prohlašuje jakoukoli zprávu o tom, co se stalo, která chce být vyčerpávající a chce vyprávět příběh – „učinit paměť oficiální“. Jeho protikladem je monument – „v prvotním významu termínu – to, co uchovává paměť svou pouhou existencí, to, co hovoří přímo, samotným faktem toho, že mu hovořit nepřísluší… svědčí o lidských záležitostech lépe než jakákoli kronika jejich snah; běžné věci, útržek látky, nádobí, náhrobní kámen, kresba na truhle, smlouva uzavřená mezi dvěma lidmi, o nichž nic nevíme…“

A v tomto ohledu monument­-pomník, o kterém jsem přemýšlela, byl postaven dávno, žila jsem v něm celé ty roky jako v egyptské pyramidě: mezi křeslem a klavírem, v prostoru vytyčeném fotografiemi a předměty cizího, mého, uplynulého i trvajícího života. Krabice domácího archivu, kde není téměř žádná přímá řeč, která by se hodila jako svědectví – postupně stále víc blahopřejných pohlednic, odborových legitimací, epiteliální buňky prožitého a nevysloveného – nebyly o nic horšími vypravěči než ti, kdo mohou mluvit za sebe. Stačil by seznam, pouhý výčet předmětů.

Člověk by si mohl dělat naděje, že ze všech těch věcí složí mrtvého Usira, kolektivní tělo rodiny, která už není doma. Všechny ty úryvky vzpomínek a úlomky starého světa bezesporu tvoří nějaký celek a je mezi nimi zvláštní druh jednoty. Ten celek je defektní a neúplný, víc a víc sestává ze zejících otvorů a absencí a nebude horší ani lepší než jakýkoli člověk, který si prožil své a přežil – přesněji než jeho nehybný finální corpus.

Zmrzačené tělo zbavené možnosti spojit to, co samo připomíná, do souvislého vyprávění – copak chce být vůbec uviděno? A dokonce i když budeme předpokládat, že už nic nechce, je přípustné učinit z něj předmět vlastního vyprávění, výstavní exponát, růžovou punčochu císařovny Sissi nebo rezavý pilník se stopami krve, jímž pro ni všechno skončilo? A přece, když na svou rodinu vrhám světlo a dělám z ní veřejnou podívanou, aťsi se vší možnou láskou, s pomocí nejlepších a nejlépe uspořádaných slov, stejně se chovám jako Chám: odhaluju bezbrannou nahotu rodu, jeho tmavá podpaží a bílé břicho.

S největší pravděpodobností se o nich nedozvím nic nového a to činí psaní ještě nemožnějším. Není tu zápletka ani vyšetřování; není tu ani peklo Pétera Esterházyho, který se dozvěděl, že jeho milovaný otec byl agentem tajné policie, ani ráj pro ty, kdo odjakživa o svých blízkých všechno vědí, všechno si pamatují a nosí v hlavě. To není můj případ a knížka o rodině není vůbec o rodině, ale o něčem jiném. Patrně o tom, jak funguje paměť, a o tom, co ode mě chce.

***

Na konci jara 2011 mě známý pozval, abych přijela do Saratova. Šlo o přednášku s vyprávěním o webových stránkách, pro které jsem pracovala; když jsme se o tom bavili, seděli jsme v moskevském podniku, který se, jak mi bylo řečeno, specializoval na whisky, na její vzácné druhy. Pili jsme čaj; můj známý se snažil milovanému Saratovu aktivně prospět tím, že tam posílal různé lidi z hlavního města, aby tam promluvili o něčem zajímavém.

Rozhovor se z přednášky brzy stočil na sám Saratov, na rodné město mého pradědečka, kde jsem nikdy nebyla. Čas od času se u nás doma objevovali tamní příbuzní, na které jsem se strašně těšila od chvíle, co jsem od někoho z nich uslyšela pohádku na dobrou noc – svým způsobem strašlivé převyprávění Gogolova Vije, ale se šťastným koncem, podobným závěru Mládence Mariny Cvetajevové: milostslečna s Chomou kráčeli bok po boku po nějakých vzdušných patrech, z nebe na nebe, ze stupínku na stupínek po rudých rozsypaných růžích. Ještě před Vijem byla hračka, červený smějící se pes jménem Pif Saratovský. A bylo ještě všelicos jiného, ale s lety se mé vzpomínky omezily na tyto dvě.

Známý měl s sebou tablet s nečekaným obsahem, měl v něm desítky kdesi naskenovaných předrevolučních pohlednic s fotografiemi města: převažovala na nich zelená a bílá, stromy a kostely, a jak jsem jimi listovala, rysy se pomalu ztrácely, pamatuju si jen velkou říční plochu zaplněnou loďmi. A ještě, řekl mi známý, jsem si stáhl příručku Celý Saratov za rok 1908, podívejte. Následoval nezáživný soupis jmen a ulic; zkoušel jsem, pro­nesl známý, najít příbuzné, ale je to beznadějné, Gridasovových je tu deset stránek.

Můj pradědeček se jmenoval Michail Davidovič Fridman a to nám dávalo jistou šanci. Okamžitě jsem ho v příručce našla, byl jediný s tím jménem, bydlel před sto lety v Saratově v Moskevské (zjevně nějaké důležité) ulici. Zeptala jsem se, jestli se ta ulice zachovala. Ulice tam pořád stála. Vypravila jsem se do Saratova.

Ohromná řeka byla prázdná jako talíř a ulice se k ní sbíhaly jako houžve. Na místě toho, co bylo bílé a zelené, byla stále častěji nákupní centra a japonské restaurace, jako by do té doby nikdo nic jiného nevymyslel. Step byla úplně blízko; před otevřenými dveřmi krejčovství a obchodů s konfekcí stály ženské figuríny v zaprášených a velkolepých svatebních šatech. Široké podolky s kanýry se vlnily, zažloutlé od větru a písku. Vylezli jsme do ateliéru malíře Pavla Kuzněcova, pobitého palubkami jako kajuta, jedli jsme šašlik v restauraci u Volhy, protáhlé jako plovoucí přístaviště, a zírali na protější, strašně vzdálený břeh. Přeptala jsem se na adresu a do Moskevské ulice vyrazila brzy ráno.

Dům byl k nepoznání, i když jsem ho nikdy neviděla. Jeho široké šedivé průčelí bylo zmordované vrstvou cementu, zbrázděné vitrínami, a prodávaly se tam boty. Ale dalo se vejít do nízkého průjezdu a dál do dvora.

Ve dvoře jsem dlouho rukama přejížděla po vlhkých saratovských cihlách. Všechno tam bylo jaksepatří, a dokonce víc než to. Neomylně jsem poznávala dvůr svého pradědečka, který jsem nikdy neviděla, který mi nikdo nepopisoval, ale žádné pochyby jsem neměla: nízká předzahrádka s keříkem třapatek i křivé zdi, jejich dřevo i cihly, i cosi jako židle s proraženým sedátkem, co stála u plotu bez zvláštního důvodu, to všechno bylo moje, hned se z toho stalo mé příbuzenstvo. Tady, říkali, pojď sem. Poměrně silně to tam páchlo po kočkách, ale zeleň to dokázala přebít, a nebylo vůbec nic, co bych si mohla vzít na památku. Ale žádné suvenýry jsem ani nepotřebovala – natolik jsem si všechno pod těmi okny vybavila, s takovým pocitem vysoké a přirozené přesnosti jsem tušila, jak to tu u nás chodívalo, jak jsme tu žili a proč jsme odjeli. Dvůr mě jednoduše řečeno objal. Asi ještě deset minut jsem tam přešlapovala, pak jsem odešla a snažila se to důkladně vstřebat: vytáhnout obrázek, jako se zrcadlo vytahuje z rámu, a vložit ho do drážky operativní paměti tak důkladně, aby nikam nezmizel a pevně se tam usadil. A to se mi také povedlo; a z okna vlaku bylo vidět dlouhé lesklé příkopy, něco jako aryky, zavlažovací kanály, které vedly podél cesty, a jednu malou prachovou smršť, která se točila na prázdném přejezdu.

Asi o týden později mi zavolal můj známý ze Saratova a rozpačitě se mi přiznal, že adresu popletl. Ulice byla správná, ale číslo domu bylo jiné, promiňte, Mášo, je mi to strašně trapné.

A to je přibližně všechno, co vím o paměti.

Z ruského originálu Pamjati pamjati (Moskva, 2018) vybrala a přeložila Alena Machoninová. Kniha vyjde v nakladatelství Akropolis.