Fotografie hořícího parlamentu v Guatemale při protestech 21. listopadu se objevily i v některých českých médiích, ale po uhašení plamenů zájem o dění v nejlidnatější středoamerické zemi rychle opadl. Demonstrace přitom pokračují i v prosinci, byť s menší silou. Hlavní požadavek nejvypjatější fáze nepokojů – tedy zrušení čerstvě schválených rozpočtových škrtů ve školství, zdravotnictví a sociální sféře – byl sice splněn, ale pravicový prezident Alejandro Giammattei rezignovat nehodlá a celková situace v zemi, jež vedle pandemie koronaviru čelí i následkům listopadových hurikánů Eta a Iota, se nijak výrazně nemění. Elektronická verze místního deníku El Periódico přinesla 5. prosince reportáž z centra Ciudad Guatemala, kde se shromáždili především studenti Univerzity San Carlos (jediné veřejné univerzity v zemi) i několika soukromých vysokých škol. Kromě demise Giammatteiovy vlády a ukončení policejního násilí zazněly i obecnější požadavky: důstojný život pro všechny vrstvy obyvatelstva, respektování lidských práv, zastavení dlouhodobých represí vůči domorodému a venkovskému obyvatelstvu a svolání ústavodárného shromáždění, které by definovalo Guatemalu jako mnohonárodnostní stát (slovo „plurinacional“ se v hispanoamerickém kontextu pojí hlavně s Bolívií, kde od doby Eva Moralese figuruje i v oficiálním názvu země). Původní americké národy tvoří v Guatemale sedm z osmnácti milionů obyvatel, což je druhý nejvyšší počet po Mexiku a druhý nejvyšší podíl po Bolívii.
Nadějnější vyhlídky mají dnes původní obyvatelé Chile, zejména téměř dva miliony Mapučů, žijících hlavně na jihu země. Mapučské vlajky byly k vidění snad na všech záběrech ze „sociálního výbuchu“, jak se dnes označují události z podzimu 2019. Ty sice nevedly k pádu extrémně nepopulární vlády, ale Chilané si v nich vymohli referendum, v němž se vyslovili pro svolání ústavodárného shromáždění – teprve tak se země může zbavit dosud platné ústavy z dob Pinochetovy diktatury. Na míře zastoupení původních národů v ústavodárném shromáždění dosud nepanuje politická shoda, ale otázkou zůstává i to, na jakém principu budou domorodé komunity vybírat své nominanty. V nezávislém internetovém deníku Ciper vyšel 30. listopadu rozhovor s mapučskou lingvistkou a aktivistkou Elisou Loncon, podle níž by mezi budoucími domorodými členy shromáždění měl být rovný podíl mužů a žen. Nehovoří však o paritě, ale o „dualitě“, což prý lépe odpovídá mapučskému pojetí kosmu, kde hraje důležitou roli vyrovnávání protikladných sil: „Pro Mapuče existují ženské a mužské bytosti i v přírodě. Lidé rozlišují ženský vítr a mužský vítr, ženský rok a mužský rok. Tam, kde je žena, má být i muž, ale ne proto, že žena neexistuje bez muže. (…) Když je žena oslabená machismem a násilím, je neúplná – takový je pohled „az mapu“, mapučské filosofie.“ Ani původní národy sice nebyly machismu zcela prosté, ale jeho vzestup přišel až s kolonizátory. Nešlo přitom jen o násilnou asimilaci, ale i o subtilnější procesy: například španělští kronikáři a literáti, kteří se o Mapuče zajímali, nedokázali svou patriarchální optikou zaznamenat úlohu domorodých žen, a jelikož se podíleli na vládnoucím diskursu, podléhali tomuto vidění zpětně i samotní domorodci. Chilští protestující mají občas tendenci vidět v Mapučích jakési „nezkažené“ společenství, ale jak říká Elisa Loncon, „je potřeba si přiznat, že i my Mapučové jsme patriarchalizovaní“.
Před sto lety – 10. prosince 1920 – se v ukrajinském štetlu Čečelnyk narodila Chaja Pinchasovna Lispector. Necelé dva roky nato rodina ze země zmítané pogromy a občanskou válkou utekla přes Rumunsko do Brazílie, kde se z dívky časem stala dosud nejvýznamnější brazilská spisovatelka – už pod jménem Clarice Lispector. Jejímu výročí věnovala krátkou zmínku většina relevantních brazilských médií. Některá se soustředila na související kulturní akce nebo na mezinárodní dosah jejího díla, jiná otiskla vzpomínky jejích dosud žijících přítelkyň. S mnohem svéráznějším textem ale přišel v den spisovatelčiných narozenin regionální konzervativní deník Gazeta do Povo (Noviny lidu). Katolický publicista Carlos Ramalhete v něm nejprve zdůrazňuje, že Clarice Lispector vyrůstala ve státě Pernambuco na severovýchodě Brazílie, s nímž se identifikovala i po přesídlení do Ria de Janeiro. O jejím díle ztratí jen pár řádků, aby ji následně v mnoha odstavcích představil jako jakýsi modelový příklad brazilského „nadání k přijímání“: „Nebudeš utlačovat hosta; víte přece, jak bývá hostu v duši, neboť jste byli hosty v egyptské zemi,“ cituje autor starozákonní knihu Exodus. Vedle Clarice Lispector jmenuje také maďarsko-židovského filologa Paula Rónaie, který se v Brazílii stal výrazným kritikem a překladatelem (pro český kontext není bez zajímavosti, že Rónai byl jedním z prvních nadšených recenzentů knihy Jazyk a skutečnost, kterou v Brazílii napsal pražský rodák a emigrant Vilém Flusser). „Clarice a Paulo by byli pýchou kterékoli země, ale stali se z nich naši,“ píše hrdě Ramalhete. „Všichni jsme indiáni, černoši, Portugalci, Arabové, židé, Němci, Poláci, Italové, cokoli, právě proto, že jsme Brazilci.“ Ale pozor, v žádném případě nejde o nějaké „multikulturní fantazie“: „Umíme přijímat, umíme uvítat – a umíme pobrazilštit kohokoli, kdo sem přijde.“