Schizma politické ekklésie

„Já se hlásím k těm levičákům, k té levici sociál­ních demokratů, kteří zrovna včera a dnes byli tou naší republikou, tou panskou a měšťáckou republikou obviňováni a tak hanobeni a tupeni. (…) Jestliže je někdo republikánem až do poslední cévy, pak jsme to my. Já jsem jedním ze zakladatelů té strany sociál­ně demokratické, já jsem už přes půl století bojovníkem těchto myšlenek. My jsme vlastně zakládali stranu republikánskou, když ještě 90 až 98 procent českého národa se snad těšilo na nějakého korunovaného krále, byli jsme prvními sociálními demokraty – republikány…“

Těmito slovy, pronesenými při svém posledním senátorském projevu 16. prosince 1920, deklaroval Josef Hybeš svůj postoj k policejní represi vůči aktérům prosincové generální stávky. „Já jsem přijel zrovna z Brna a to všecko, to stanné právo, střelba v Oslavanech a ty mrtvoly a ti ranění, to vše dohromady mne tak rozechvělo, že nevím ani skutečně, co bych měl mluviti,“ dodal. Emoční intenzita prožitku spolu s vysokým věkem zapříčinily, že v důsledku mozkové mrtvice projev již nedokončil.

Světské církve

Právě v rámci interpretace Hybešova hagio­grafického příběhu, zpracované historikem Lukášem Fasorou v knize Josef Hybeš. Život, dílo a mýtus (2017), se soudobá česká historiografie alespoň okrajově zabývá otázkou prosincové generální stávky 1920 a boje o Lidový dům. Fasora konceptualizuje Hybešův mýtus idealistického revolucionáře pomocí Voegelinova pojmu politického náboženství a Gentileho sakralizace politiky. Analyzuje, jak byl tento mýtus utvářen a využíván komunistickou stranou jakožto dědičkou revolučních tradic v rámci jejího vlastního legitimizačního příběhu. Právě obraz boje o Lidový dům a generální stávky fungoval jako tzv. očistný mýtus, vysvětlující východisko pro založení nového revolučního hnutí. Význam Hybešovy martyrské figury byl v tomto příběhu dvojí. Šlo o postavu charismatického vůdce dělnického původu, stojícího v opozici vůči středostavovským politickým profesionálům typu Vlastimila Tusara. A mělo jít také o jednoho z otců zakladatelů, poskytujících nové straně legitimitu pomocí vlastní morální autority.

Jinak je český čtenář odkázán na výklady z dílny někdejší marx­-leninské historiografie Zdeňka Kárníka (Za československou republiku rad, 1963) a Jana Galandauera (Od Heinfeldu ke KSČ, 1986). Právě pro mentální nastavení oficiálních historiků, jejichž poslání spočívalo v konstruování historických narativů podpírajících diktaturu KSČ, byla typická hlubinná struktura sekulárního náboženství, založená na konfliktu pravověrných s farizeji a kacíři. V kontextu socialistického hnutí to pak byly zájmové a ideové spory revolučního křídla s křídlem reformistickým, jež určovaly dynamiku vývoje.

Konzervativní politický teoretik Eric Voegelin přišel v knize Politická náboženství (1939, česky 2016) s premisou o homo religiosus. Na základě tohoto předpokladu rozvíjí myšlenku o konstantní lidské potřebě víry a života v ekklésii, jejíhož uspokojení se lidé nevzdávají ani v sekulárním věku modernity. Přestože se Voegelin snaží kritizovat zesvětštění státu odloučeného od církve a obhajovat její návrat k politické moci, jeho analýza je zajímavá v rozboru fungování moderní ideologie. Zatímco se člověk vyvázaný ze života v tradičních komunitách (včetně církve) měl vzdát také víry v existenci onoho světa a posmrtné spásy v něm, v moderní společnosti se má upínat k víře ve spásu na profánním světě zbaveném veškerého kouzla a tajemství. Za takové světské ekklésie můžeme v 18. a 19. století považovat univerzity a demokraticko­-nacionalistická hnutí. Radikální odpovědí na rozpory tohoto liberálně­-nacionalistického mýtu se v 19. století stal socialismus, který hlásal spásu pro všechny v podobě hmotného blahobytu technické civilizace. Pro reakční nacionalistické mýty fašistické a nacistické (a vlastně i stalinistické) světské ekklésie, kombinující vojensko­-technické pokrokářství se sociálním a rasovým elitářstvím, byl typický pohanský kult vojevůdce, k jehož frenetickému uctívání se upínaly atomizované davy, jež ztratily pod nohama půdu tradičních vazeb a autorit a jejichž anomie byla zesílena nezaměstnaností v důsledku ekonomické krize. Jak ukázal již sociolog Robert Michels (Strany a vůdcové, 1911 česky 1931) a nověji historik Thomas Welskopp (Das Banner der Bruderlichkeit, Prapor bratrství, 2000), kult charismatických vůdců a poslaneckých hvězd byl součástí kultury prakticky všech moderních politických hnutí. Kultovní status Grety Thunbergové pak usvědčuje z těchto vlastností také současná environmentální hnutí, v jejichž chiliastickém jazyce najdeme religióz­ních vrstev více než dost.

Ukousnout hadovi hlavu

V tomto kontextu pak lze střet ortodoxních revolucionářů se zburžoaznělými reformisty chápat jako sekulární analogii ke konfliktu prvních židokřesťanů s modloslužebnými farizeji a evangelíků se zpohanštělými katolíky. Logikou Voegelinova idealismu lze spatřovat prapříčinu tohoto konfliktu ve staroegyptském Achnatonově imperiálním monoteismu, zavrženém kněžstvem tradičních pohanských kultů a osvojeném znovu až Mojžíšem. Z materialistického hlediska však máme co do činění s věčným návratem příliš lidských potřeb a hlavně tužeb. Gilles Deleuze interpretuje Nietzscheho koncept „věčného návratu“ jako nekonečně se navracející průměrnost, nízkost a podlost člověka, vymítané vlastní potřebou po překonání sebe samého. Symbolem věčného návratu má být bájný had Uroboros, požírající svůj ocas. Způsob, jak se člověk může vysvobodit z věčného návratu své nicotnosti, je ukousnout hadovi hlavu a vyplivnout ji – tedy překonat se.

Vnitřní dynamiku vývoje západních náboženských – a v moderním věku také politických – hnutí bychom tedy mohli vidět v jakési dlouhodobé civilizační konstantě zápasu nízké lidské povahy se vznešenou. Těžko však ty, kteří se někdy vzepřeli mocným, vždy schematicky vnímat jako „aristokraty ducha“, jimž Nietzsche připisoval jedinečnost a aktivní vůli prostou pomstychtivosti. I je by totiž nazval jedovatými tarantulemi, které upalují kacíře. Nebyli snad kacíři v očích bolševiků právě menševici, s nimiž si to po Říjnové revoluci vyřídili? A nenesli snad komunističtí dělníci rudý prapor s přáním stát se mžourajícím stádem výrobců fabrikovaného štěstí? V obecném smyslu je ve struktuře všech podobných příběhů hnací silou dějin boj samostatně myslících a riskujících „svobodných duchů“ proti „rabům“, kteří – obrazně řečeno – bučí v teplé stáji. Komunisté proti buržoazním stranám Hradu, disent a underground proti establishmentu, radikální levice proti kapitalismu a tak dále až do dnešních dnů. Revoluční či subverzivní aktivita, namířená v těchto zápasech i proti zaprodaným renegátům, se v této perspektivě jeví jako aktivní vůle k překonání vlastní bídnosti.

Badatelské perspektivy

V Galandaeurově normalizovaném výkladu o založení KSČ se můžeme dočíst, že to byla sociální demokracie, která „opustila hainfeldský program, marxismus, třídní vyhraněnost, její separaci od politiky buržoazní, její opozici vůči buržoaznímu státu“ a „navázala na ty prvky reformismu, oportunismu, revizionismu a nacionalismu, které se projevovaly již v sociální demokracii v Rakousku před válkou“. Kárník, patřící v šedesátých letech v rámci Ústavu dějin KSČ ke generaci reformních historiků vyrovnávající se s kultem osobnosti a stalinismem padesátých let, přišel se zajímavějším přístupem. Přestože v rámci reformněkomunistického paradigmatu stranického dějepisectví uvažuje v konfliktualistické logice střetu pravověrné levice s renegátskou pravicí, pracuje již s pojmem hegemonie. Příčinou porážky povstání dělnických rad během generální stávky, přecházející místy až v ozbrojený střet a vyvlastňování, byla hegemonie pravicového křídla sociální demokracie, zatímco početná marxistická levice stála na chvostu celého hnutí. Byla by samozřejmě škoda, kdyby se tohoto tématu nechopila dnešní badatelská generace, obeznámená s výzkumnými přístupy ve světě a osvobozená od tlaků stranických sekretariátů.

Autor je doktorand historie na FF UHK.