Umělkyní v době covidu

Mluvíme spolu v době, kdy opět probíhá zákaz vycházení kvůli pandemii. Jak jste prožívala ten první?

Vyvázla jsem z toho celkem dobře, byla jsem tehdy na umělecké rezidenci v Antibes a kvůli zákazu cestování jsem pobyt musela o měsíc prodloužit. Na krásném místě, ve vile – vlastně jsem měla klid a čas na tvorbu a nemusela jsem se obávat o to, co bude. To bylo velké plus celé situace. Atmosféra v Antibes byla zvláštní. Jako v knize Smrt v Benátkách, v malém městě u moře, zcela vylidněném. Když bych si ale představila, že bych měla být v Paříži, zavřená v bytě sedmnáct metrů čtverečních, bylo by to úplně jiné… Každopádně všechny své kamarády z Čech obdivuji za to, jak to zvládají. Mají skutečně o hodně méně možností než lidé ve Francii. Je to dáno samozřejmě velikostí i bohatstvím země. Je to ale také tím, že Francie je na kulturu více orientovaná a povolání umělce je bráno vážně. Tím, čím se cítím být, tím zde jsem, bez ohledu na to, co mi vydělává peníze. Byla bych skutečně ráda, kdyby se tohle v Česku změnilo.

Jak rychle reagoval francouzský stát v případě podpory umělcům a umělkyním?

Někteří mí kamarádi se snažili na nějakou pod­poru dosáhnout, jak jen to bylo možné, a některé ze subvencí bylo skutečně možné získat hned, pokud člověk měl pádný důvod – třeba se zrušil nějaký konkrétní projekt či výstava, které měly dopředu přislíbené nějaké peníze.

Umělecké rezidence jsou ve Francii poměrně častou formou. Máte jich už několik za sebou. V čem byla specifická ta v Amilly?

Centrum pro současné umění Les Tanneries v Amilly je unikátní místo, protože je to bývalá koželužna, asi hodinu cesty jižně od Paříže. Koželužnictví bylo v oblasti typickým průmyslovým odvětvím. Ve dvou patrech se vystavují hlavně sochy a instalace, ale i plošné umění. Centrum pořádá kursy umělecké tvorby pro amatéry, ale jsou tam i programy určené profesionálům. Snaží se obě skupiny propojovat – chtějí, aby spolu interagovaly.

Je to francouzské specifikum, zapojovat do umělecké rezidence i veřejnost?

Už samotné rezidence určitě specifikem jsou. Rezidence je ve Francii pojímána vlastně jako práce, umělci jsou za ni placeni, ať už státem nebo ze soukromých zdrojů. Ve světě to bývá jinak. Třeba v Americe si rezidenci člověk musí mnohdy i zaplatit. Co se ale týče zapojení veřejnosti, to se pochopitelně děje všude, i v Česku. Když píšete projekt, je velmi žádoucí do něj zakomponovat práci s laiky. Francouzská veřejnost je ale skutečně zvyklá být uměleckým publikem, vnímat a přijímat umění. Považuje ho za součást každodenního života, a to minimálně ve formě zábavy a trávení volného času. Je zvykem jít jednou týdně na výstavu. Nevím, jestli je ve Francii publikum nutně erudovanější, ale rozhodně je pro umění nadšenější. Setkala jsem se třeba s lidmi, kteří prostě přišli do ateliéru vyzkoušet si novou grafickou techniku. A ateliéry jsou právě určené těmto lidem – úplným amatérům, ale nadšeným.

Co bylo konkrétním záměrem této rezidence?

Francouzská Regionální pobočka na podporu umění (DRAC) a Ministerstvo kultury Francie navrhly rezidenci pro umělce, kteří přišli o své projekty kvůli pandemii. Propojili se s místními organizacemi, a vznikl tak finančně podpořený projekt. Další okolností bylo to, že centrum Les Tanneries získalo grafické lisy. Ředitel Eric Degoutte proto vyhlásil výzvu určenou přímo grafikům, kteří mají zkušenosti s prací s publikem.

Na konci srpna jste se dostala i k akci, kterou pořádalo umělecké centrum Les Ateliers Médicis…

Jedná se o letní akci pro děti z předměstí v Clichy­-sous­-Bois. Právě tam byly před patnácti lety problémy a zapalovala se auta. Čtvrť je považovaná za vyloučenou, chudou lokalitu a místní trpí dojmem, že kultura není nic pro ně. I to byl důvod vybudovat zde ateliéry – aby se bránilo vzniku ghetta. Celé léto se tam pak konají ateliéry umělců pro místní děti. Byla jsem jednou z umělkyň, které tam měly možnost týden s dětmi pracovat.

Jaké byly vaše umělecké začátky?

Moje umělecká dráha začala v ateliéru ilustrace na UMPRUM. Vzhledem k tomu, že na ten obor ze sta lidí berou dva až tři, očekávala jsem jistou kvalitu výuky, což se následně ukázalo jako mylné. Ten ateliér se přesně jmenuje Ilustrace a grafika, a přitom je úzce zaměřen jen na ilustraci, navíc jednoho specifického stylu preferovaného vedoucím. To mě dost šokovalo. Je to v podstatě plošná kresba s omezeným počtem barev a tvorba, která se dá snadno zreprodukovat třeba technikou sítotisku. Je v ní určitá, nepříliš realistická stylizace založená na zjednodušení.

Hlavní je ale to, že učit jeden styl je špatné. Ilustrace je užitý obor, který podléhá nějakým zákonům a zároveň i modernizaci technik. Student by se měl dozvídat o možnostech, zkoušet si různé způsoby tvorby a hledat si tu svou. Ne se nechat vmanipulovat do jediného typu vyjadřování, a pokud mu nedostojí, riskovat na škole neúspěch. Já osobně jsem byla třeba nucena předělat svou bakalářskou práci. Velkoformátové grafiky, které jsem chtěla dělat, neprošly. Abych se zavděčila vedení ateliéru, musela jsem přistoupit na kompromis a zároveň udělat i komiks. Ten mě přitom vůbec nezajímal.

Od UMPRUM jsem mnoho očekávala,, a byla jsem tak dost překvapená manipulativním přístupem, který v důsledku nedával možnost rozvinout výtvarné schopnosti. Přitom když někdo chce studovat ilustraci na té nejlepší úrovni v republice, hlásí se do tohoto ateliéru. Vůbec nechápu, jak je možné, že na postu vedoucího tak prestižního ateliéru nedochází k obměně. Vždyť i laikovi je zřejmé, že je potřeba, aby existovala v tomto směru alternativa.

Rozhodla jste se sbírat zkušenosti ve Francii?

Do Paříže jsem nejprve odjela v rámci programu Erasmus na École nationale supérieure des Arts Décoratifs (EnsAD), což je obdoba UMPRUM, a hned bylo vidět, že je věci možné dělat jinak. Studovala jsem tam obor tištěný obraz. Učilo tam více profesorů, konzultace probíhaly s více lidmi. Ale hlavně profesoři na EnsAD podporovali studenty, aby si hledali své reference, své umělce a svůj oblíbený styl. Každý dělal něco jiného a hledal techniku, která mu nejvíc sedí. Bylo mi pak jasné, že v Česku nemůžu zůstat. Navíc jsem po návratu do Prahy cítila uzavřenost UMPRUM vůči dění v zahraničí. Proč jsem tedy sbírala zkušenosti v zahraničí, když je pak na škole v Česku stejně nemůžu uplatnit?

Pak jste studovala na prestižní École nationale supérieure des Beaux­-Arts v Paříži.

Tam jsem se naopak cítila tak volně, že jsem byla někdy až ztracená… Možná právě tohle je určitý nedostatek této školy. Ale rozhodně to stojí za to. Je potřeba dát studentům zodpovědnost a nechat je, aby rozhodovali sami za sebe.