Umění ve výloze

Možnosti galerijního a muzejního vystavování umění během karantény jsou hojně diskutovány. První vlna pandemie byla velkou výzvou pro mnoho kulturních institucí, které se s omezeními vypořádaly přesunem na web. Vznikaly tak online výstavy, virtuální prohlídky nebo „videokomentovky“ a galerie a muzea na nějakou dobu zahltily kyberprostor – v reálném světě pro ně totiž příliš místa nezbývalo. Existence těchto virtuálních projektů se však ukázala jako řešení s omezenou životností, protože v důsledku vše­obecného přehlcení online obsahem došlo k poklesu zájmu veřejnosti. Mnohé galerie a muzea se tudíž během druhé vlny pandemie a karantény ve snaze o přiblížení k divákům uchýlily k umisťování děl do veřejného prostoru – do výloh či oken.

Schovaná díla

Organizátorky projektu ARTakeaway, Petra Müllerová, Zuzana Šklíbová a Lenka Tyrpeklová, se rozhodly oslovit bary, kavárny a obchody na Praze 7, z nichž mnohé s kulturními institucemi pojila právě nemožnost normálně fungovat. Každému umělci byl přidělen vlastní výstavní prostor. Jednotlivé práce se ve velké míře lišily – nejen obsahově, ale i způsobem instalace, což by se dalo považovat za jeden z hlavních nedostatků výstavního projektu. Ve velkém množství případů chybělo noční osvětlení a v některých případech působila výloha natolik nepřehledně, že nebylo snadné artefakty identifikovat mezi ostatními předměty. Pro diváky, kteří k jednotlivým místům výstavy – jež byla koncipována jako mapa s vyznačenými zastávkami – mířili cíleně, to nebyl takový problém, avšak pro náhodné kolemjdoucí byla umělecká díla z tohoto důvodu s největší pravděpodobností neviditelná.

To je však pochopitelné vzhledem k organizační náročnosti a site specific charakteru některých prací – umělci a umělkyně se často snažili přímo navázat na estetiku daného místa a v podstatě splynout s prostředím. Tak fungovaly například masky s názvem Dobrý den! (2020) Mileny Dopitové v bývalém divadelním café baru Studio Hrdinů nebo video Romana Štětiny Osudí (2020) ve výloze prodejny designu Styltex. Štětina při instalaci bral zřetel na vystavené zboží a obrazovka, na které bylo video promítáno, byla ladně vsazena mezi aranžmá závěsů a lamp – divák tak mohl mít pocit, že oknem sleduje televizní program v cizím obýváku.

Za sklem

Ne všechna díla však trpěla instalačními nedostatky. Například série maleb Petra Pelz­manna s názvem Identità elastica (2020) v přízemí Veletržního paláce, rozhodně patřila mezi nejpůsobivěji nainstalované práce. Malá plátna byla ledabyle přilepena na sklo svítivě červenou páskou, která esteticky kopírovala navigační linky na podlaze interiéru, a vytvářela tak dojem, že diváky upozorňuje na rozbitou skleněnou stěnu, u které je třeba dbát zvýšené opatrnosti. Série gesticky expresivních maleb se zabývala otázkou proměňující se identity a zobrazovala jednotlivé, volně splývající tváře. Jedna z nich připomínala Milana Knížáka – zda se však opravdu jednalo o bývalého ředitele Národní galerie, nikde zmíněno nebylo. Nejspíše bylo ponecháno na divákovi, aby si v elastické identitě našel to, co chce sám vidět.

Dalším instalačně silným dílem byla Oslava mysliveckého realismu (2020) malíře Filipa Kůrky ve výloze tetovacího salonu ve Veverkově ulici. Jak tvrdí anotace na stránkách projektu, Kůrka se stal zakladatelem mysliveckého realismu a „v současnosti intenzivně pracuje na jeho realizaci“. Výjevům z mysliveckého prostředí, mnohdy s erotickými motivy, se Kůrka věnuje již delší dobu. Pro tento výstavní projekt svou malbu doplnil vycpaným bažantem, dřevěným ukazatelem s názvem díla nebo zády obrácenou figurínou myslivce s chlupatou maskou evokující psa. V noci pak výloha díky nasvícení získala děsivou atmosféru.

Absence fyzického kontaktu

Kromě maleb a soch představil výstavní projekt ARTakeaway i zvukovou tvorbu a performance. Po načtení QR kódu byly divákovi zpřístupněny čtyři skladby Safari Jazz Orchestra, „hudebně improvizačního tělesa s fluidním počtem hráčů, které vzniklo na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU“, nebo si mohl pod okny dramaturgyně, režisérky a performerky Jany Stárkové naladit její vlastní rádiové vysílání. Výrazná byla i performance improvizačního dua Antonie Formanová / Sára Vosobová, která probíhala v oknech bytu v prvním patře domu v ulici Pplk. Sochora. Akt měl znázorňovat rybaření, čímž autorky mimo jiné chtěly poukázat na skutečnost, že bylo jednou z mála povolených aktivit během karanténních opatření. Jelikož se v protějším domě nachází restaurace a lidé si tu v čase performancí vyzvedávali obědy, docházelo v tomto případě i ke kýženému přiblížení umění náhodným divákům. Performance tak o něco silněji než jiné formy prezentace stvrzovaly účel akce probíhající ve veřejném prostoru.

Umělecké projekty jako ARTakeaway, jehož organizátorky počítají i s dalšími ročníky, nám zoufale připomínají všeobecně pociťovanou absenci hmatatelného umění. Přestože v současné době většina výstavních prostorů může fungovat v takřka běžném provozu, budoucnost kulturních institucí zůstává nejistá. Některé galerie tak volí vystavování umění v oknech a výlohách, které i v lockdownu umožňuje divákům (včetně těch náhodných) přímější konfrontaci s dílem i větší interakci, než jakou nabízí virtuální prostředí. I přes zdánlivě ne­­omezený potenciál online koexistence totiž umělecký provoz naráží na zásadní překážku: nemožnost diskuse a fyzického setkávání u uměleckých děl. Sociální aspekt komunikace se totiž čím dál tím více začíná jevit jako nepostradatelný a nenahraditelný – a obrazovky ho prozatím nejsou schopny adekvátně zajistit.

Autorka studuje teorii umění.