Američtí prezidenti se střídají, základní diplomatické směřování USA však zůstává zpravidla nezměněno. Donald Trump byl ovšem v proizraelských postojích radikálnější než jeho předchůdci, a tak lze očekávat, že Joe Biden odmítne kráčet v jeho stopách. A možná nebude chtít podporovat ani válku v Jemenu, u jejíhož zrodu stál Barack Obama.
Předpokládaným a již téměř potvrzeným vítězem amerických prezidentských voleb je demokratický kandidát Joe Biden. Co bude jeho vítězství znamenat pro oblast Blízkého východu? Nejbližší blízkovýchodní spojenci Washingtonu mohou být z neúspěchu Donalda Trumpa značně roztrpčeni. Izrael a Saúdská Arábie se totiž těšily téměř bezprecedentní podpoře ze strany dosluhujícího republikánského prezidenta.
Návrat ke dvoustátnímu řešení?
V roce 2018 – tedy rok po nástupu do funkce – odstoupil Trump od íránské jaderné dohody, čímž šel na ruku největším regionálním rivalům Teheránu, Izraeli a Saúdské Arábii. Americký prezident se pokusil sabotovat multilaterální dohodu, která zaručovala Íránu přístup na světové trhy výměnou za omezení jaderného programu, v čemž amerického prezidenta jednoznačně podpořil izraelský premiér Benjamin Netanjahu spolu se saúdským korunním princem Muhammadem bin Salmánem.
Biden se už během kampaně několikrát vyslovil, že pokud se stane prezidentem, bude usilovat o návrat Spojených států k dohodě, kterou dojednal v roce 2015 Barack Obama, jemuž ostatně dělal viceprezidenta. Přesto by bylo chyba se domnívat, že Obama byl jen vlažným spojencem zmíněných dvou států. Právě za Obamova úřadování totiž pobíral Izrael rekordní sumy z americké zahraniční pomoci. První afroamerický prezident v dějinách Spojených států stál také u počátku saúdské invaze do Jemenu. Bez klíčové finanční i morální podpory by saúdská válka proti nejchudší zemi Arabského poloostrova nemohla být realizována. Zatím se však zdá, že nový „president elect“ nechce navazovat na Obamu úplně ve všem. Například zmíněná saúdská intervence v Jemenu je mezi demokraty velmi nepopulární zvláště poté, co byl na tureckém konzulátu rodné země unesen a brutálně zavražděn saúdský disident a novinář Džamál Chášukdží.
Nástupem demokratického prezidenta do funkce by tedy utrpěly nejen saúdské snahy o ekonomickou izolaci Teheránu, jelikož návrat k multilaterální dohodě by znamenal konec protiíránských sankcí, ale zřejmě by vzalo za své i subvencování saúdských vojenských dobrodružství, například právě války v Jemenu.
Bidenův návrat k Obamově linii v rámci přístupu k Izraeli neznamená, že by Spojené státy přestaly být blízkým spojencem židovského státu. Trump však zašel tak daleko, že se už ani rétoricky nevymezoval vůči izraelským územním nárokům porušujícím mezinárodní právo. Navíc se rozhodl přemístit americkou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma, který podle mezinárodního práva není izraelským územím, a rovněž uznal izraelské anexe Golanských výšin. Konečně Trumpův blízkovýchodní mírový plán – „deal století“ – byl ušit na míru územních požadavků Izraele, a proto ho také palestinská strana od počátku odmítala. Biden má nicméně v plánu znovu normalizovat vztahy s palestinskou samosprávou a vrátit se k politice dvoustátního řešení.
Vliv progresivních demokratů
Jak volné ruce bude mít Biden k výkonu své politiky nejen na Blízkém východě, to však ještě ovlivní výsledek senátních voleb ve státě Georgia. Na jihovýchodě Spojených států se totiž začátkem ledna rozhodne o uspořádání horní komory Kongresu. Volby do Sněmovny reprezentantů nedopadly pro demokraty nijak slavně, ale vzhledem k tomu, že v nich v rámci strany posílilo progresivní křídlo, mělo by to znamenat, že strana bude muset více zohledňovat jeho pozice. Právě progresivní demokraté, a to jak senátoři, tak kongresmani, budou určovat pomyslné směřování, což předpokládá, že u některých témat vzroste jejich vliv. Bernie Sanders nebo čtyři kongresmanky přezdívané The Squad (Alexandria Ocasio-Cortez, Ilhan Omar, Ayanna Pressley a Rashida Tlaib) jsou dlouhodobě známi svými propalestinskými postoji, přičemž v posledních volbách bylo do Kongresu zvoleno několik dalších progresivních demokratů.
Nespokojenost levicového křídla měla vliv například na Bidenovu kampaň cílenou na židovskou komunitu v USA. Z programových materiálů tak například na nátlak některých propalestinských aktivistů zmizelo tvrzení, že hnutí BDS (Boycott, Divestment and Sanctions – Bojkot, stažení investic a sankce) „často zapomíná na nevhodné kroky Palestinců“.
Navzdory volebním úspěchům progresivních senátorů a kongresmanů ovšem musíme přijmout fakt, že z již ohlášených nominací do Bidenovy vlády vyplývá, že v drtivé většině půjde o jména lobbistů a členů minulých administrativ demokratických prezidentů. Z ohlášených jmen je podstatné zmínit Antonyho Blinkena, který by se měl stát ministrem zahraničí. V minulosti působil jako Obamův poradce pro národní bezpečnost a podílel se na jaderné dohodě s Íránem. Blinken je přesto spíše zastáncem americké participace ve světě, to znamená i intervencí, z nichž mnohé sám podporoval – včetně války v Iráku.
Je tak velmi těžké předvídat, co se na Blízkém východě bude odehrávat za vlády Joea Bidena, ale vzhledem k dostupným indiciím aspoň víme, kam by jeho politika mohla směřovat. V souvislosti s proklamovaným ukončením podpory války v Jemenu je dobré si připomenout i nesplněné Obamovy sliby, ať už se týkaly uzavření věznice na Guantánamu či utlumení blízkovýchodních vojenských akcí. Intervence do Libye a pomoc arabské koalici v občanské válce v Jemenu, která je jedním z nejničivějších konfliktů dneška, dosvědčuje, že zůstalo jen u slov.
Autor studuje arabistiku na FF UK.