Vzít nejisté věci pevně do rukou

Když loni v květnu šestice Hey Colossus vystoupila během turné k albu Four Bibles (2019) v dejvické Klubovně, šlo o její vůbec první tuzemský koncert. Malý pražský klub se hezky zaplnil, přesto jsme jako pořadatelé měli trochu výčitky, že skupinu hostíme jen za „door deal“ – tedy honorář postavený čistě na tom, kolik peněz se vybere na vstupném. Zaslouží si to kapela, která existuje šestnáct let a vydala, započítáme­-li všemožné splity, ke třicítce nahrávek? „Je možné, že k nám čas nebude milosrdný,“ píše ve své knize z edice Sleevenotes vydavatelství Pomona Books zakládající člen skupiny Joe Thompson. „Ale tohle je cesta, kterou jsme si zvolili.“ Myslí tím především filosofii založenou na nezištné přirozenosti, s níž Hey Colossus tvoří a koncertují. „Mluvit o etice DIY, pokud jde o přístup k hudbě, je velmi osobní záležitost – a taky je to minové pole,“ píše dále Thompson, jehož postoj k tvorbě a fungování kapely vrací částečně zprofanované nálepce původní obsah.

Hey Colossus vznikli v Londýně v roce 2003 a od původního noiserockového virválu či koketování s postmetalem inspirovaným skupinou Isis (skladba Red Giant) se posunuli k uhrančivějším písničkám, které nezřídka stojí na hypnotickém rytmu. Ten z boku pódia určuje mimo jiné právě Thompson, baskytarista a vlastně ten nejméně nápadný člen skupiny, který je ale pro její hudbu i etiku klíčový. Spaní po bytech promotérů není ani po bezmála dvou dekádách koncertování pro kapelu problém a vydávat si desky svépomocí je nakonec stejně ta nejlepší cesta.

O míře věhlasu Hey Colossus můžeme diskutovat – ve světě rockových kapel jsou měřítka různá a kdekdo by to po takové době už zabalil. „Proč mě to pořád baví? Protože můžu na zlomek vteřiny zažívat, jaké to asi je, hrát v Mötley Crüe,“ odpovídal už před deseti lety Thompson. Dříve hodně proměnlivá, v poslední době ustálená sestava kolem něj a druhého dosud aktivního zakládajícího člena Roberta Davise však míří na odlišné cíle. A tak zatímco jiné kapely inzerují na sociálních sítích každou fotku ze studia, kde nahrávají osamocený singl coby možnou předzvěst věcí budoucích, Hey Colossus vypouštějí celá alba i jednotlivé písničky jakoby nic. „Možná bychom měli vydávat desky jen jednou za dva roky,“ komentovali na Twitteru s narážkou na nezvykle dlouhou pauzu mezi alby nečekanou výhru ve výročním Top 100 na portálu The Quietus.

Čas na nový label

Album Dances/Curses chtěl původně zamýšlený vydavatel přesunout kvůli pandemii až na rok 2021 – a tak si Hey Colossus postavili hlavu a desku vydali sami na značce Wrong Speed Records. Na začátku pandemie trávil Thompson dny doma se svou ženou, která se zotavovala po náročné operaci, a času bylo najednou nazbyt, byť peněz na účtu nikoli. „Ideální chvíle založit nový label,“ konstatuje s typickou ironií. S vydáváním desek má ostatně bohaté zkušenosti: už na přelomu devadesátých a nultých let, kdy hrál v kapele Stanton, pouštěl do světa hudbu spřízněných muzikantů prostřednictvím svého vydavatelství Jonson Family. „Cílem je, aby se vrátily investované peníze,“ říká ke svému koníčku, zatímco v pracovní době dál roznáší poštu. „Brzy budu u Royal Mail deset let a za to se fasuje odznáček. Úplně vidím, jak se obloha zatmí všemi těmi klobouky, které lidi vyhodí do vzduchu,“ dodává ve svých vzpomínkách. K dokonalosti chybí už jen historka o tom, jak ho při roznášce dopisů pokousal pes, a to jen proto, že k ní došlo až po vydání knihy.

The Mirror, první singl z alba, které vrchovatě zaplňuje kapacitu dvou vinylů, představuje klidnější tvář kapely – mimo jiné proto, že tu hostuje její dlouholetý fanoušek, americký zpěvák Mark Lanegan. O tom, že si je oblíbila grungeová ikona, se Hey Colossus dozvěděli díky tomu, že si dlouhé roky přímo od nich objednává desky. Lanegan si mimochodem za svůj příspěvek na album neřekl o honorář. Za šíření svého renomé ale Hey Colossus vděčí i několika labelům, s nimiž se během let spojili – nejvíce desek jim zaštítili Rocket Recordings (Goat, Gnod) a Riot Season (Acid Mothers Temple, Pharaoh Overlord), předešlé album Four Bibles pak vyšlo na značce Alter, za kterou stojí experimentální hudebník Luke Younger aka Helm. A je to právě pozvolné a nenápadně cílevědomé vyšlapávání cestiček, díky němuž se jméno Hey Colossus postupně šíří. „Ne každé kapele je dopřáno proslavit se, ale každá kapela má na to, aby dělala svým členům radost,“ konstatuje zdánlivě banální pravdu Thompson.

Jízda psychrockovým údolím

Zcela nenostalgickou Thompsonovu vzpomínkovou knihu uvádí citát spisovatelky Doris Lessingové: „Ať už jste předurčeni k čemukoli, udělejte to nyní. Podmínky nebudou nikdy ideální.“ A Hey Colossus činí po sedmnácti letech a třinácti dlouhohrajících deskách přesně tohle – neohlížejí se okolo sebe, nestěžují si na okolnosti a dělají to, co jim zrovna přijde jako dobrý nápad, aniž by starali, jak to může být vnímáno s odstupem. A Dances/Curses se zatím jeví jako studnice dobrých nápadů – více než hodinu a čtvrt dlouhá deska je strhující a pestrou jízdou psychrockovým údolím, které však nepůsobí okoukaně nebo přežitě.

Středobod alba tvoří skladba A Trembling Rose, která se svými šestnácti minutami zabírá celou jednu stranu vinylu. A stejně jako není třeba bát se stopáže desky, není nutno znepokojeně zvedat obočí nad délkou uhrančivé písničky. Ta na posluchače aplikuje metodu postupného ohřívání vody – od úvodních autoritativních deklamací zpěváka Paula Sykese se přesune k neodolatelné kytarové mantře, jejíž euforičnost neustává ani po několika minutách. A nakonec ji kapela utne právě včas – správný odhad přichází se zkušenostmi a Hey Colossus jich mají vrchovatě. Po starších skladbách jako Hot Grave nebo Memory Gore tak skupina uprostřed stonerové pouště vztyčila další monument, kolem kterého se dá obřadně tančit. A také nalezla způsob, jak hrát podle metronomu, a přitom nepředvídatelně.

Síla Hey Colossus vždy byla v nenápadnosti – nikdy neohlašovali, že chtějí nahrát revoluční rock’n’rollové album, nepředstírali, že mají spadeno na vyprodané koncerty pro stovky nebo tisíce lidí, nenajímali si profesionální agenty. A pokud se daří, nebojí se posunout ještě dál – novou várku vinylů s aktuální deskou například nechali zabalit do takového kartonu, jaký investici učiní v podstatě nenávratnou i v případě, že se celý náklad vyprodá. Dobrý, nebo blbý nápad? Uvidíme za pár let.

Autor je členem promotérského kolektivu Jednota.