V reakci na recenzi nového překladu Cesty na konec noci od Louise-Ferdinanda Célina v A2 2/2020 zveřejňujeme text překladatelky Anny Kareninové, která v něm vysvětluje některé nepřesnosti..
Míla Janišová si dala se Célinem a jeho Cestou obeznámenou práci, která je z jejího textu patrná. Je jedna z mála. Měla jsem radost, že se další člověk badatelsky zajímá o Célina a že se třeba budu mít v budoucnu s kým poradit. Jsem ráda, že v rozboru Célinova psaní v Cestě na konec noci (jak víme, měnil ho od románu k románu) si autorka všímá typických postupů, byť je pak následně mně vyčítá. Vidí-li ale věc tak, že překlad sice „je mimořádně propracovaným a promyšleným dílem“, jenže pak ho obviňuje z „nahodilosti“ či „nedůslednosti“, ba „neumětelství“, musím se ohradit. Nebýt těch označení, byla by to jen věc názoru. Tedy:
Autorce článku vadí, že některá jména překládám, jiná ne. Jako příklad mé nedůslednosti a nahodilosti si bere nepřeložené jméno generála des Entrayes a epizodní postavu četaře Samohona. Svou nedůslednost zde osvětlím podrobněji, než jsem učinila v komentářích u knihy.
Generál des Entrayes
Není povinností autorky článku znát všechny Célinovy knihy, když píše o té nejznámější z nich, ale: generál či jinde plukovník des Entrayes vystupuje v dalších Célinových románech v průběhu celého díla – je v obou částech Klaun’s bandu, je ve Féerii pro jindy, je ve Skočné, za všechny zmínky aspoň z Klaun’s bandu II (Atlantis, 2001): „(...)mám taky jednoho plukáčka!… jak se patří! žádnou bačkoru! plukovníka des Entrayes! hrom aby to spral! 16. jízdní!“ (s. 136) „Přesto des Entrayes stojí v třmenech a nedá se jim… v mých třmenech!… prohnutý v mém sedle… Je nádherný, to se rozumí!… Hřímá jako ve Flandrech… Předvádí svoje číslo!“ (tamtéž, s. 261). V Cestě na konec noci jeho jméno připomíná vnitřnosti, když je tam vyhřezlý, ale v úvaze o tom, zda s tím pracovat (a rozmýšlela jsem opakovaně), jsem nakonec už při překladu pozdějších próz došla k názoru, že ne: jednak jméno nepřipomíná pouze vnitřnosti, ale má i další, noblesnější konotace, a ty naopak ukazují na jistou nadnesenost. V češtině ponechání jména podle mne odpovídalo víc než nějaký Útrobák (slova jako entré a jména s přídomkem „des“ napadnou snad každého), je to věc názoru. Tolik generál des Entrayes, „nahodile“ nepřeložený.
Četař Samohon
Samohon, který si sám honí brko, triko a kdovíco ještě, připomíná autorce ruskou samohonku, a tedy jméno se míjí účinkem. Samohonku, proč ne, i to je Célinův znak, nikdy nic není jednoznačné, jde i o zvukové paralely, jinak by se prvoplánový Honibrk nabízel jako první... ale to by nebyl Branledore, nýbrž nějaký Branleur, ne? A ozvěna domácké kořalky takovým „domáckým“ fíglům četaře Samohona nemůže škodit.
Nahodilé vrstvení
„Stejně nedůsledné a nahodilé se jeví,“ píše autorka, „alternování spisovných a nespisovných koncovek. Věty, které se pokoušejí simulovat vrstvení stylů v originále (,Podle všeho byl Bestombes pěkně bohatej, musel být bohatý, když mohl nakoupit celej ten drahý krám usmrcujících elektrických aparátů.‘)" Francouzská věta zní: „Il était fort riche, semblait-il, Bestombes, il fallait l'être pour acheter tout ce coûteux bazar électrocuteur.“ Její první část, až k čárce, je hovorová, od čárky k „tout ce...“ je vcelku spisovná (jinak by pokračovala trochu jinak) a končí jako hovorová až na slovo „coûteux“ (knižně drahý). Jsou to velmi drobné nuance a nedůslednost (která působí „neumětelsky“, jak píše Míla Janišová) připomíná ledabylou mluvu vzdělanějších lidí – začne hovorově, pak se vzpamatuje, zas do toho spadne atd. Tuto neumětelskost vyvolává už v originále spojení slov „coûteux“ (drahý, nákladný, spíš knižně) a „bazar“ (krám, hovorově). Je to někdy dilema, ale ne „nahodilé“: opět věc názoru.
Nakonec uveďme na pravou míru:
Míla Janišová píše: „(...) ve francouzském originále je zásadně potlačené passé simple – knižní minulý čas, charakteristický pro vyprávění v minulosti“. „Zásadně“ nikoli – s tím passé simple Céline totiž pracuje a využívá ho (v pozadí, tu výjimečně, tu častěji) v určitém prostředí a jako jistý výraz. Třeba jen uprostřed odstavce nebo v celém odstavci s jinými mluvnickými časy. (I s tím jsem se snažila pracovat – substituovala jsem ho třeba knižnějším lexikem apod.)
„Dnes, kdy známe Kerouaka, Bukowského a další jazykové eskamotéry,“ říká Míla Janišová, „Célinův styl nešokuje“. To jistě ne, ale myslím, že dodnes je jedinečný právě tím, co u Kerouaka ani Bukowského nenajdeme (možná zas věc názoru), a to není jen eskamotérská drsnost, ale právě to vrstvení a naprostá nenahodilost stylu, kde je vše „mimořádně propracované a promyšlené“. Célinovo psaní není ani zdánlivě nehledaný jazyk. Záměrně dokládá znalost všech možností. To, co o svém stylu psal on sám, mohu jen potvrdit: hnete s jedním slovem, a musíte přeměnit dvě stránky.
Dovětek
Cituji: „(...) překlad části Hindusova textu o Célinovi vyšel v A2 č. 35/2006.“ Vypadá to, jako by šlo o drobný cancourek. Hindusův „text o Célinovi“ je ale celá kniha The Crippled Giant (Zmrzačený obr, 1950) a ta „část“ (výňatky) vyšla v rámci velkého célinovského pásma ve zmíněném čísle, na plných stranách 1, 16-17, 21, 26-27. Kdyby článek Míly Janišové vzbudil zájem o Célina, lze dohledat. Pro pořádek: pásmo připravila Anna Kareninová, redakčně Jan Machonin a rozsáhlým textem „Je důležité položit si otázku“ do něj přispěla célinovská badatelka Alice Stašková.
Autorka je překladatelka.