Barbaři 21. století

Přestože se moderní vědě dosud nepodařilo přesvědčivě vysvětlit příčiny osové doby mezi lety 800 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu, o níž hovoří filosof Karl Jaspers, víme, že toto období přineslo univerzální krizi tradičních mytologií říčních civilizací Starého světa a vznik filosofických systémů a světových náboženství, které položily základy našich způsobů uvažování. Filosof Egon Bondy svého času a dnes třeba antropolog David Graeber si položili podobnou otázku: co když právě prožíváme novou osovou dobu, jejíž výzvy jsou pro globalizující se část lidstva tváří v tvář environmentální krizi univerzálnější a existenciálně naléhavější než ty, na které odpovídali Konfucius, Lao­-c’, Buddha, Sokrates nebo Ježíš? Nejsme v situaci, která je nejvhodnějším časem pro přehodnocení všech hodnot?

Pokud však přijmeme radikální předpoklad, že příčinou environmentální krize je kapitalis­­mus, musíme přijmout také revoluční závěr, že boj za vyvrácení vládnoucích tříd a struktur moci nelze úspěšně vést bez spojenectví adekvátních aktérů. Kompasem sloužícím k orientaci v rozbouřeném oceánu pozdního kapitalismu je třídní analýza.

Třídní analýzy současnosti

Projekt Českého rozhlasu Rozděleni svobodou, který na podzim 2019 získal značný ohlas veřejnosti, rozčlenil současnou českou společnost do šesti kulturních tříd: zajištěná střední, nastupující kosmopolitní, tradiční pracující, třída místních vazeb a nakonec třídy ohrožené a strádající. To, že kategorie zamlčují existenci „jednoho procenta“ nejbohatších držitelů ekonomického bohatství, nechme stranou. Jakkoli však nelze sociologům upřít bohulibou snahu vrátit třídní otázku do seriózní veřejné debaty, jejich plané závěry, že hospodářské zápasy tříd sublimují v jejich vzájemnou nevraživost na poli kultury, vycházejí z aplikace subjektivistického přístupu platného jen pro poválečný Západ. Pro emancipační strategii, která by chtěla sledovat reverzní scénář, se ukazují jako přiléhavější novější přístupy marxistické a weberiánské třídní analýzy.

Analytický marxista Erik Olin Wright přišel v polovině osmdesátých let 20. století se schématem zaměstnaneckých agregací, kterým se snažil vyřešit problém sociální úspěšnosti bílých límečků v korporacích monopolního kapitalismu. Marx předpokládal, že staré střední vrstvy skončí zbídačeny, ty nové se však uplatnily v managementu velkých firem, státní správy a také stran a odborů. Dělníci velkých korporací jsou tak podle Wrighta kromě ekonomického vykořisťování kapitalisty vykořisťováni také tímto managementem, který je mocensky zvýhodněn v přístupu k expertním kompetencím uplatňovaným vůči podřízeným. Korporátní management pak představuje derivaci klasického vztahu práce a kapitálu. Zatímco bílé límečky jsou stratifikovány na základě kritéria rozhodovacích a expertních kompetencí do šesti jednotlivých tříd (od odborných manažerů až po nekvalifikované vedoucí pracovníky), samotní dělníci se podle stejného klíče dělí na odborné pracovníky, polokvalifikované dělníky a proletariát.

Neoweberián John Goldthorpe rozlišuje kromě třídní struktury také utváření třídních formací, které jsou stratifikované podle statusu na pracovním trhu. Goldthorpe v podstatě převyprávěl Wrightovo marxistické schéma do liberálního jazyka přijatelného pro akademický mainstream, takže přehlédl třídu vlastníků a zavrhl koncept vykořisťování. Bílé límečky řadí mezi vyšší vrstvu takzvaného salariátu (top manažeři, úředníci a politici) a nižší střední vrstvu, třída dělníků je rozvrstvena mezi kvalifikované, nekvalifikované a zemědělské dělníky.

Problém prekariátu

Ekonom Guy Standing hovoří o nové třídě prekariátu, stojící v zaměstnanecké struktuře proti salariátu. Je vyloučen ze zajištěných a dlouhodobých pracovních vztahů modrých i bílých límečků, které ty první vážou k výhodám sociálního státu a druhé k podílu na zisku a rozhodování. Jedná se o skupiny různého věku, vzdělání a původu: náctileté brigádníky, migranty, matky samoživitelky, důchodce, lidi po výkonu trestu, stážisty, pracovníky call center či „nezávislé“ dodavatele vlastní práce. Standingova analýza má však dvě slabiny. Autor ji rámuje goldthorpovským paradigmatem, pročež ignoruje třídu vlastníků a vykořisťování. Prekariát jsou navíc spíše deklasované vrstvy jednotlivých tříd zaměstnanců než svébytná třída o sobě. Důvodem, proč se však podle Standinga prekariát nestane samostatnou třídou, je jeho zdivočelá psyché, zbavená šance na plánování v dlouhodobém horizontu a bez vyhlídky na kariéru… Přesto se prekarizovaní pracující pokoušejí čas od času klást odpor. Vyloučením z pevné zaměstnanecké struktury jsou však vyšachováni také z možnosti organizovat se v odborech, zastupujících nyní jen aristokracii kvalifikovaných dělníků a bílé límečky – a obě tyto skupiny ostatními vždycky pohrdaly.

Nejistota práce každopádně není pro ma­­nuál­ně pracující žádným objevem. Po celé 19. století byla většina dělníků nevyučená, a zvláště v zemědělství nebo ve stavebnictví řada z nich žila ze sezonní nádeničiny. Tihle páriové stáli stranou zájmu sociálnědemokratických odborů, stejně jako dnes stojí stranou většinového zájmu sociální historiografie. Ač neorganizováni, o to asertivněji si mohli dovolit jednat se zaměstnavateli. Druhý den už totiž mohli být někde jinde. Pokud už stávkovali, jejich protesty byly mnohem akčnější a přímočařejší, a nevyhýbali se ani rabování a násilí.

Transformace české společnosti ze „státně socialistické“ v pozdně kapitalistickou byla v roce 2000 zmapována sociologickým týmem vedeným Pavlem Machoninem. Výzkum, který vychází z goldthorpovského paradigmatu rozšířeného o třídu podnikatelů, nám však dává jen obecná makrodata o navýšení podílu terciárního sektoru v ekonomické struktuře a úbytku modrých límečků ve prospěch salariátu. Mnohem cennější údaje poskytují případové mikrostudie z jednotlivých průmyslových podniků. Ty pracují s pracovními pozicemi podle kvalifikace a etnického původu – a ukazují kmenové pracovníky se stálejšími smlouvami, kteří se mohou snadněji organizovat v tradičních odborech, a prekarizovaný proletariát najímaný externě skrze pracovní agentury, vesměs ze zemí východní a jihovýchodní Evropy a Asie.

Posttřídní strategie

Pro strukturu americké společnosti je příznačná zeměpisná segregace jednotlivých sociálních skupin. Jako akademici strávíte většinu života uvězněni v areálu univerzitního kampusu, a s výjimkou uklízečky, vrátného nebo servírky v restauraci se s prostým dělníkem prakticky nikdy nesetkáte. To se patrně přihodilo i Robertu Nisbetovi, jehož referát na sociologické konferenci v Seattlu 1958, kde mluvil o konci třídně podmíněných nerovností, sice postrádal empirickou oporu, přesto se však stal osou debat mezi sociology napříč USA, Austrálií a Velkou Británii až do poloviny devadesátých let 20. století. „Nisbetův problém“ však spočíval hlavně v tom, že mezi americkými dělníky, kteří se viděli hlavně jako budoucí farmáři, nikdy nezakořenila myšlenka socialismu. Americká levice, jejíž chudokrevnost během svých emigrací v New Yorku diagnostikovali Lev Trockij i Eduard Limonov, byla zbavena životadárného plebejství proletářů a odsouzena živořit v byrokratických organizacích socialistických stran a doktrinářských kroužcích středostavovských literátů, úředníků, advokátů a zubních lékařů vystrašených přímou akcí a neschopných porozumět si s dělníky.

Jedinou třídou, jejíž svébytná kultura, identita a jazyk přetrvávají dodnes, zatímco dělnické strany přicházejí a odcházejí, se stali angličtí dělníci. Socialisté zemí střední a východní Evropy, tradičně budovaných a řízených centrálně, museli dělnictvu s výstavbou politických struktur a vštěpováním socialistické ideologie pomáhat shora, neboť sdružování samotných dělníků nikdy nepřekročilo horizont jejich hospodářských zájmů. „Třicet slavných let“ poválečné prosperity přeťalo svazek mezi evropskými dělníky, jejichž zájmy byly saturovány automobily a televizí, a levicovými aktivisty a intelektuály. Západoevropská levice, a po pádu Berlínské zdi také zbytky té východoevropské, byla smrtelně zasažena „americkým virem“. V této situaci začali postlevicoví teoretici promýšlet antikapitalis­tické strategie bez účasti třídního subjektu.

Prvním typem takové strategie je dionýsovské hledání „vznešeného divocha“ vytrženého z panujících společenských vztahů, a proto jedině schopného obrodit uvadající civilizaci. Zatímco Herbert Marcuse teoretizoval o subverzivním potenciálu outsiderů bohatých zemí a „barbarů“ třetího světa, Neviditelný výbor se chytá stébla vyděděnců a psanců všeho druhu nebo jen kohokoli ochotného vklínit se do koles toků zboží, kapitálu a informací, neboť tam prý je přítomna moc.

Druhým typem je apollinské snění o vládě filosofů – platonském ideálu prognostiků postindustriální „společnosti vědění“, Saint­-Justů etického socialismu a akceleracionistů levicových think­-tanků. Sdíleným hříchem těchto představ je iluze samolibých intelektuálů o možnosti vlastní panské pozice, přičemž jejich reálným osudem je být sluhy třídy kapitálu, anebo práce. Vizionářské předpovědi sociologa Daniela Bella, futurologa Alvina Tofflera nebo filosofa Radovana Richty se rozplynuly v oparu dlužního vazalství chudnoucích vysokoškoláků. Filosofové Gerald Allan Cohen ani Nick Srnicek nedokážou vysvětlit, kteří aktéři jsou klienty jejich etických a argumentačních apelací – stranické sekretariáty, nebo tajná policie?

Hybridem obou strategií jsou nová sociál­ní hnutí popsaná sociologem Alainem Tou­rainem. Středostavovští aktivisté zavrhují materiální hodnoty sdílené generací svých rodičů i dělníky, a ztracený ráj hledají mimo společnost v komunách squatterů, v korunách stromů hambašského pralesa nebo při blokádě rypadla.

Nebezpečné známosti

Chantal Mouffeová a Ernesto Laclau se pak pokusili zpochybnit ontologickou privilegovanost dělnické třídy ve snaze zrovnoprávnit agendy starých sociálních hnutí s těmi novými v historickém bloku radikální demokracie. Čeští mluvčí „nové levice“ se však zatím utápějí v hlubinách pozdně kapitalistických mokřadů, v postkomunistickém podnebí dvojnásob nepřehledných. Ztrácejí půdu pod nohama a ve tmě se otáčejí za čímkoli, co připomíná světlo. Jednou vidí nové evangelium v environmentální otázce, jindy hledají plebejce v městském patriciátu Milionu chvilek pro demokracii. Roztržitě přebíhají mezi politikou identit a dívčí válkou, zatímco finanční oligarchie připravuje vítězství historického bloku alternativní pravice. Jestliže však naším společným nepřítelem jsou jednotlivé frakce finančního kapitálu, kdo je v boji proti němu naším spojencem? Velcí i střední podnikatelé a jejich salariát v kravatách představují spolu s oligarchy ekonomické vítěze neoliberální transformace, a jejich zájmy jsou konzervativní, ne­-li reakční. A chudnoucí nižší střední třída živnostníků a bílých límečků, definovaná svou pozicí mezi kapitálem a prací, zatím volí strategii kam vítr, tam plášť.

Marxovy a Engelsovy historické reflexe porážek revolucí 1848 a Pařížské komuny se shodují v jednoznačném závěru, že v zemích kontinentální Evropy, kde průmysloví dělníci tvořili menšinu, nemohla být jejich spolehlivým spojencem městská střední třída, ale naopak moderní rolnické hnutí. Byli to ostatně francouzští sedláci, kdo rozhodl o vítězství Ludvíka Bonaparta. Tytéž argumenty se staly osou polemik mezi umírněným a radikálním křídlem středoevropských a ruských sociálních demokratů a anarchisty v době první ruské revoluce v letech 1905 až 1907. Zvláště ruští menševici, kteří mechanicky aplikovali zkušenost Francouzské revoluce na ruské podmínky, čelili kritice za svou politiku taktické podpory konstitučních liberálů. Hegemonem ruské demokratické revoluce měla být v jejich pojetí reprezentace liberální buržoazie, které měli socialisté pouze sekundovat. Tehdejší ruská liberální buržoazie však byla revoluční, jen pokud nešla proti dělníkům, a o spolupráci s marxisty nestála. Naopak bolševici sázeli za obou ruských revolucí na hegemonii dělníků, a to nikoli v alianci se střední třídou, ale s masou rolníků, kteří tvořili v zaostalém agrárním Rusku většinu.

Evropské sociální demokracii, jejíž stranické sekretariáty v touze naklonit si a nevylekat konformní střední vrstvy obrousily veškeré revoluční hroty, se však nakonec nevyhnulo změšťáčtění. Zbídačení živnostníci s sebou přinášeli maloměšťácké představy a spolu s dělnickou aristokracií a stranickou byrokracií se stávali nositeli reformistických tendencí a rozbuškou rozkolu, jenž vyústil až ve vznik komunistického hnutí, které apelovalo především na chudší vrstvy průmyslových a zemědělských dělníků.

Co se týče opakování schémat ruské revoluce, tragikomická verze jejího scénáře se odehrála za druhé čínské revoluce v roce 1927. Komunistická internacionála razila v letech 1922 až 1928 taktiku jednotné fronty dělnických stran, Stalin a Karl Radek však poradili promoskevskému vedení čínských komunistů starou menševickou taktiku koalice s místní buržoazií, kterou tehdy představovala dominantní Národní strana (Kuomintang). Po Čankajškově převzetí vedení Kuomintangu byli komunisté spolu s odboráři ve velkých městech pobiti a přinuceni uprchnout na venkov. Tam vstupovali do sdružení místních rolníků, kterým pomáhali s hospodářstvím výměnou za jejich podporu a nasazení ve dvacet let trvající občanské guerille proti Kuomintangu. Jedinou pauzou bylo období boje proti japonské invazi, kdy komunisté opět vytvořili lidovou frontu, tentokrát s levým křídlem nacio­nalistů. Podmínkou aliance byl však takový poměr sil, na základě kterého partyzánská Rudá armáda spravovala část území organizovaného v rolnických sovětech a díky kterému prosadila svou hegemonii v závěrečné fázi občanské války, kdy se lidová fronta definitivně rozpadla.

Dějiny tří velkých revolucí a socialistického hnutí nás tedy učí o nespolehlivém chování střední třídy, která poklonkuje vítězům a zrazuje poražené. Stranická, akční či ideová spojenectví s liberální střední třídou jsou pro radikální levici prospěšná jen za předpokladu její vlastní hegemonie opřené o silné hnutí.

Postmoderní nomádi

Vzpoura „Žlutých vest“ se ukázala být lidovou frontou dělnické a nižší střední třídy. Přesto jde o poměrně úzkou vrstvu privilegovaných pracovníků služeb, schopných se organizovat v boji za své zájmy. Ve Francii ani jinde nemá jejich zápas naději bez masové podpory jacquerie postmoderních nomádů. Kvůli své roztříštěnosti se však nemohou dlouhodobě organizovat, a proto se ani jejich vzpoury neobejdou bez souhry velkých odborů. Dějiny selských povstání i moderních dělnických vzpour ukazují, že hybnou silou těchto událostí byl vždy střední stav některé z těchto tříd. Nejchudším vrstvám totiž chybí možnost povstání dlouhodobě udržet a ty nejbohatší na něm nemají zájem. Ze všech tříd, které dnes stojí proti finančnímu kapitálu, by dělnictvo bylo objektivně tou nejrevolučnější, nebýt ovšem jeho rozvrstvení ve frakce stojící proti sobě: dělnickou aristokracii lokajů, střední stratum zaměstnanců organizovaných v odborech a prekarizované nomády.

České sociální inferno bylo nasvíceno v sérii reportážních textů Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce na A2larmu a také v reportážích NoMada v A2. Sebevětší míra zúčastněnosti pozorování však hlavní aktéry reportáží nezbavuje role pasivních objektů. Mechanismy pozdně kapitalistické průmyslové produkce připomínají rozptýlenou manufakturu a sociálně­-psychologický regres prekarizovaných vrstev lze srovnat s dobou před průmyslovou modernitou. Dá se tudíž předpokládat, že jejich jednání se bude logice organizované modernity vymykat.

Historik Eric Hobsbawm v knize Primitive Rebels (Primitivní rebelové, 1959) hovoří v historickém kontextu předindustriálních bouří o městském davu chudiny a dělníků čerstvě přišedších z vesnice a teprve se učících „pravidlům hry“ moderního městského života. Historik Edward P. Thompson interpretuje takovéto nepokoje v rámci předkapitalistické „morální ekonomie“ anglické dělnické třídy, která považovala rabování obchodů za spravedlivou naturální náhradu nespravedlivých mezd. Obě formy navzájem se překrývajících sociálních bouří – organizované i živelné – zažila například Plzeň za válečného léta 1917, kdy vojensky disciplinované stávky továrních dělníků přerůstaly v divoké rabování potravin. Prvním typem protestu byla 27. června až 2. července stávka více než čtyřiceti tisíc škodováckých dělníků různých národností, jejímž vrcholem byly několikadenní manifestace, druhý typ představovalo srpnové rabování obchodů. Šlo však o dobu před nástupem nacismu, který dokázal ukřivděnost nezaměstnaných dělníků a zkrachovalých kramářů kompenzovat mýtem rasové identity, jehož aktuálním remakem je „evropská kultura“ pohanství hlásaná novou pravicí. Obstojí emancipační hnutí v této osové době na trhu příběhů?

Východní inspirace

Za příklad úspěšné strategie lze vzít radikálně levicové hnutí jihokorejských vysokoškoláků v osmdesátých letech 20. století, kdy se studentští aktivisté cíleně stávali továrními dělníky na plný úvazek, a aby skryli svůj akademický původ, zcela změnili i svůj třídní habitus. Infiltrovaní aktivisté organizovali pro dělníky a městskou chudinu noční kursy, které se stávaly ideově­-metodickou přípravou na účast v ilegálních stávkách a pouličních demonstracích, a působili rozděleni do menších mobilních skupin, které policie hůře odhalovala. Jednotlivé „divize“ si pak dělily práci mezi logistiku, organizaci a propagandu, která spočívala mimo jiné v černém výlepu nástěnných novin a plakátů. Přestože studentsko­-dělnické hnutí sehrálo zásadní úlohu při demokratizaci země na přelomu osmdesátých a devadesátých let, jihokorejská radikální levice se po rozpadu SSSR vzdala třídních konfliktů a následovala západní politiku identit.

Obdobnou metodu použili mexičtí zapatisté v Chiapasu, kde pomáhají domorodým rolníkům se hospodářsky a vojensky organizovat na principu autonomie. Subcomandante Marcos přitom v Příbězích Starého Antonia (1998, česky 2017) mluví o obratu „od logu k mýtu“, jímž charakterizuje ducha celého hnutí. Revolucionáři totiž při sestupu do džungle zahodili kulturní aroganci typickou pro západní městské intelektuály a hovořili s rolníky v poetické řeči jejich mýtů.

V českém kontextu známe dvě nezávislá hnutí. Tím prvním je Mostecká solidární síť, inspirovaná anarchisty ze Seattle Solidarity Network a proslavená zejména kauzou pražské Řízkárny. Druhým typem hnutí se v roce 2016 staly protesty pošťáků, organizované za pomoci aktivistky Moniky Horákové, která se na poště nechala zaměstnat. Podobného rázu je také aktuální hnutí Za knihovny. V obou případech jde však především o dělníky nebo bílé límečky servisních odvětví.

Barbaři 21. století jsou pravnoučata zemědělských dělníků, která pole vyměnila za sklady a montovny. Žít a pracovat s nimi, jako to zkusil NoMad, si žádá lidi ukované ze zvláštní látky. Co když ale v pracovním pekle tito infiltrovaní jedinci potkají jen bytosti osamělé a sužované anomickou křečí natolik, že přijaly své utrpení a odmítají za své zájmy zápasit? Zvládnou se vžít do znevolněných duší a sami nepropadnout splínu?

Autor je spolupracovník redakce.