Čtu, abych se nezbláznil

Hodně se psalo o vašem zásahu do personální podoby i směřování Českého literárního centra, jehož řízením byla pověřena Moravská zemská knihovna. V čem podle vás spočívá smysl této instituce?

Smysl je dán její koncepcí, která je veřejně přístupná na webových stránkách centra. Jednoduše řečeno jde o podporu vývozu české literatury, tedy knih, autorů i autorek do zahraničí. Ani ten nejsebevědomější evropský stát si nedovolí podcenit tuto oblast kulturní politiky. To, že se tomu soustavně začala věnovat i Česká republika, by nemělo být důvodem oslav, pouze se napravuje něco, co se dlouhodobě zanedbávalo. A protože se to zanedbávalo, je teď potřeba hodně úsilí. Snižující se a někde dokonce nulový zájem o českou literaturu je nemilou skutečností. Podívejte se na Německo, na jeden z největších čtenářských národů na světě. Před loňským Lipským knižním veletrhem tam vycházely tři, čtyři české překlady ročně. V průběhu posledního roku dostali němečtí čtenáři devadesátku nových překladů, a o české literatuře se v Německu loni psalo ve více než třech tisících mediálních zprávách. Každá kniha je součástí literárního průmyslu a ten musí obsahovat i marketing. Čeští nakladatelé to vědí, ovšem český stát se zatím tvářil, že ho to nezajímá. Teprve teď si začíná uvědomovat potenciál literatury pro kulturní diplomacii.

V jednom z rozhovorů jste mluvil o tom, že strategická rozvaha, na níž by měla být založena práce centra, by měla jasně pojmenovávat cíle a zisky, podle nichž by bylo možné sledovat jeho úspěšnost či neúspěšnost. Co byste vy osobně považoval za úspěch?

Ukazatele jsou v tomto smyslu nesložité: počet autorů a autorek na zahraničních festivalech, čteních a debatách v prvním kole, v druhém kole pak počet pozvání pro zástupce české literatury na tyto kulturní podniky, počet dvoustranných smluv o dlouhodobé spolupráci na podpoře výměny v rámci vývozu národní literatury, aktivní síť partnerských institucí u nás i v zahraničí, množství vydaných knih v daném jazyce, recepce české literatury v zahraničních médiích. Netěkající oči, když se zeptáte svého zahraničního partnera, co zná ze současné české literatury, což je běžný obrázek. Zisk je pojmenovatelný ještě jednodušeji. Neříkejte mi, že se vám nestalo, když přijedete někam do zahraničí a prozradíte, že jste Češka, aby váš protějšek nezačal drmolit něco ve smyslu: „Četl jsem vašeho Kunderu, Haška, Havla…“ Pravděpodobnost, že se to stane, je mnohem větší než odpovědi typu: „Znám vašeho Topolánka, Zemana, Klause atd.“ Literatura je to, přes co jsme čteni jinými národy. Naštěstí. Ziskem je například to, co se stalo teď v Německu, kde ke jménům, která jsem uvedl, přibyli ještě Topol, Rudiš, Denemarková, Tučková. Ziskem je, že se o nás v Německu, Rakousku a Švýcarsku už zase ví, že znovu začínáme patřit na jejich kulturní mapu Evropy.

Jsou německý knižní trh a čtenářská kultura něčím specifické? A je třeba při propagaci české literatury v různých jazykových oblastech akcentovat různé věci?

Německá čtenářská kultura je na mnohem vyšší úrovni, než jsme zvyklí u nás. Rozsahem i kvalitou čtenářských spolků, debatních setkání s autory či autorkami, množstvím literárních periodik, tím, jakou má literatura pozici v denním tisku… Jen se podívejte na přílohu Fejeton ve Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo v Die Zeit! A pak je zde zapojení literatury do televizního vysílání nebo účast autorů a autorek na celonárodních debatách, ať už se týkají migrace, násilí, americké přítomnosti v Německu nebo vztahu k Izraeli. Není divu, že jednou z tuzemských autorek, která nyní slaví úspěch u německého publika, je Radka Denemarková, která je ochotná do takového typu debat vstupovat a formulovat sice někdy kontroverzní, ale inspirativní názory.

A pokud jde o jazykové oblasti, je logické, že v každé kultuře je třeba akcentovat něco jiného. Podívejte se na Francii: z české literatury tam převažují překlady knih, které vycházejí vstříc francouzské zálibě v esejistice. Na tom je založen aktuální úspěch Michala Ajvaze i Patrika Ouředníka. To je třeba přijmout a podřídit tomu strategii. U Francouzů však velkou roli hraje také jejich trvalý zájem o komiks, včetně toho českého. To je třeba využít. V Polsku je zase vlna zájmu o kvalitní a umělecky náročnější fantasy. A v Německu se po vlně asijské a blízkovýchodní exotiky, která přišla za vlnou skandinávské detektivky, vrací zájem o sociálně kritický román. A tak bychom mohli pokračovat…

Je práce státního úředníka v něčem inspirující pro literárního teoretika? Máte ještě čas a chuť číst?

Určitě ano – alespoň knihovnická práce má to specifikum, že si obojí může navzájem pomoci a dobře se to snoubí. A chuť a čas číst mám, i chuť psát. Posuďte sama: minulý rok mi vyšel článek o české a ruské sémiotice v jednom z nejprestižnějších teoretických časopisů Communications, s Petrem A. Bílkem a Johnem Pierem jsme připravili a vydali v Paříži výbor studií Jana Mukařovského s obsáhlými komentáři, uspořádal jsem výstavu z díla Milana Kundery včetně katalogu, k vydání jsem připravil bibliografii překladového díla Milana Kundery a právě dokončuji knihu o podílu katolické inteligence na projektu moderní kultury v období první republiky, která by měla vyjít v polovině roku v Hostu… Čtu neustále. Jednak musím vědět, co „prodávám“, a jednak si potřebuji udržet přehled o tom, co se děje v zahraničí. Mám v zahraničí spoustu kamarádů, kteří mi posílají knížky s lístečky „Toto musíš“, „Nic lepšího jsem letos nečetl“ nebo „Omluvám se, že je to tak tlusté, ale určitě to dočti“. A čtu i proto, abych se nezbláznil.

Jaké podpory se vlastně literatuře od ministerstva kultury dostává? A do jaké míry by měla být literatura financována státem a do jaké soukromými sponzory či mecenáši?

Je tu řada grantových projektů, ale pro nás jsou důležité dva. Tím prvním je podpora vydávání překladů z české literatury. Ta se z nějakých dvou milionů korun před čtyřmi, pěti lety zvedla, tuším, na osmnáct milionů v loňském roce. A pak samozřejmě České literární centrum, které má sice málo pracovních míst, čemuž odpovídá i rozpočet, absolutně nevyhovující pracovní prostory, ale nadšené, zkušené a spolehlivé lidi, kteří jsou schopni mu dát smysl.

Každý alespoň trochu kulturní stát podporuje svoji kulturu. Nejsme v situaci, kdy by si literatura mohla pomoci sama. Ve společnosti, která nebezpečně pomrkává po populismu, se nedá předpokládat, že takoví autoři jako Topol nebo Denemarková budou komerčně úspěšní. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo. Ale podívejte se do statistického výkazu Svazu českých nakladatelů a knihkupců za uplynulý rok. Ta čísla jsou jasná – literatura podporu potřebuje, nechceme­-li být vydáni napospas midkultu. Anebo jinak: společnost potřebuje, aby byla podporována její kultura. Myslíte, že by třeba česká filmová vlna šedesátých let byla možná, kdyby státní podpora nedala autorům možnost hledat nový filmový jazyk bez ohledu na komerční úspěšnost? To ovšem neznamená, že by literaturu měl podporovat jenom stát. Chybí však literární snobismus, a to i v prostředí podnikatelů či firem. Podpora literatury se příliš nenosí. Ve společnosti, která přísahá na kuchaře a modlí se k rozpáleným troubám, to ale nepřekvapuje.