Gesamtkunstwerk globálních dějin

Snaha uchopit historické procesy určité perio­dy v globálním rozměru je mimořádně složitým úkolem, a to nejen kvůli objemu fakt, nýbrž především z hlediska konceptuálního. Jak popsat praxi jednotlivých kultur a civilizačních okruhů v jednotném pojmovém rámci, aby výsledek nebyl jen soupisem událostí a osobností z různých koutů světa, které spolu mohly více či méně souviset? Zrod moderního světa 1780–1914 (The Birth of the Modern World 1780–1914, 2004) britského historika Christophera Alana Baylyho je v tomto směru velmi atraktivní kniha. Ukazuje totiž, že je možné smysluplně shrnout „dlouhé 19. století“ (tedy období 1780 až 1914) do konzistentního příběhu, který nemá jen parametry encyklopedicky pojatých eurocentrických dějin politiky. A navíc, že se o to může pokusit jediný autor, a nikoli početný kolektiv specialistů.

Důležité a nedůležité

Oxfordský absolvent Bayly zasvětil svou práci především dějinám Indie. Přestože největší část kariéry strávil na pozici profesora imperiálních a námořních dějin, z jeho knižní bibliografie je zřejmé, že jeho zájem tato témata přesahoval směrem ke kulturním a sociálním dějinám, což autor osvědčuje i ve své životní syntéze. Není přitom vůbec snadné ji číst, a to nikoli jen proto, že má (bez poznámkového aparátu) pět stovek stran. Bayly totiž předpokládá jistou míru obeznámenosti čtenáře s probíranými tématy a svým výkladem často polemizuje se starší historiografií, která i běžnému historikovi, pokud se na dané období nespecializuje, může unikat. Bayly přitom čtenáři neslibuje nějakou převratnou interpretaci dějin. Příznačná je pro něho zdravá skepse, s níž konstatuje, že sice každá nová generace historiků dosud přijímaný pohled na minulost rozvrátí, avšak dělá se to obvykle poměrně snadno, protože veškerá historiografie je jen otázkou kladení důrazu.

Na co tedy klade důraz Bayly? V souladu se soudobými trendy v dějepisectví se staví skepticky k jakýmkoli formám historického determinismu a redukcionismu, odporujícím principiální otevřenosti lidských dějin a jejich jedinečnosti. Zároveň se však nechce vzdát principu kauzality historického dění a možnosti zobecnění. Popis provázanosti vývoje jednotlivých civilizačních okruhů a ostražitost před příliš snadným vysvětlováním událostí prostřednictvím jediné příčiny je asi tím nejpřitažlivějším, co nám autor nabízí. Odmítá přitom existenci jakékoli světovládné síly, jež by z pozadí řídila příčinnost transformace archaického světa v globální modernitu, jakou býval ve starší literatuře kapitál, ­průmysl či imperialismus a v novějších, postmodernismem ovlivněných výkladech osvícenská racionalizace.

Autor se neopírá o nějakou koherentní vývojovou teorii, jakou byla teorie modernizace, teorie světových systémů či marxistická soustava socioekonomických formací. Marxistické historiky bere Bayly se stejnou vážností jako klasiky liberální historiografie, postmodernisty či reprezentanty postkoloniálních studií. I to je pro českého čtenáře přínosné, protože jde o knihu stále ještě relativně novou, zachycující debaty, jež ve vědě zůstávají aktuální i dnes. Nehledě na to, že pro výčet srovnatelných studií, jež by se zabývaly „zrozením moderního světa“ a byly publikovány po roce 1989 v českém jazyce, by nám bohatě stačily prsty jedné ruky.

Nedůležitost industrializace

Už na první pohled čtenáře zaujme autorův skeptický postoj k významu průmyslové revoluce, kterou obvykle klademe na začátek moderního světa. Je to tím větší překvapení, uvážíme­-li, že Bayly své vyprávění začíná dobou, do níž bývá počátek této grandiózní technologické proměny produkce v Anglii situován. Opakovaně však zdůrazňuje, že průmyslová výroba se agentem transformace stala až daleko později, teprve v druhé polovině 19. století, kdy už nebyla omezena jen na pár regionů. Tím, že příběh začíná až na konci 18. století, autor uniká nutnosti pachtit se za Svatým grálem hospodářských dějin, tedy vysvětlením, proč se od 16. století Evropa, respektive její severozápad, začala vzdalovat ostatním civilizačním okruhům. Může prostě konstatovat, že na konci 18. století už byla severozápadní Evropa ekonomicky, intelektuálně i politicky dynamičtější než zbytek světa. Podle Baylyho to nebylo nějaké „selhání ostatních“ a nezapříčinil to jen přístup k uhlí a kolonizace Ameriky, jak presumovala starší, zvláště levicově orientovaná historiografie. Podle jeho názoru daná změna „spočívala také v egoistické síle a svižnosti filosofie, vynalézavosti a veřejné debaty a – což je smutnější – v efektivnosti zabíjení“.

Sympatická je snaha oprostit se od západního excepcionalismu. V centru pozornosti se nachází interakce mezi různými oblastmi světa a způsob, jímž se vyrovnávaly s rostoucím komunikačním propojením a tržní integrací. Výsledkem těchto procesů byla větší uniformita světa a zároveň rostoucí vnitřní komplexnost jednotlivých společností. I když je zjevné, že třeba oblast výtvarného umění není Baylymu příliš blízká, snaží se nezanedbat ani tuto sféru, která během 19. století rovněž prodělala zásadní transformaci. A právě v souvislosti s uměním se mu daří doložit, jak jsou prvoplánové představy o difuzi změn ze Západu do ostatních oblastí světa zjednodušující. Kdo by neznal osudy Paula Gauguina či vliv umění přírodních národů na modernis­tické autory? Vzájemné ovlivňování, odlišné reakce na totožné procesy, transfery myšlenek a technologií se autor snaží popsat také v ostatních sférách lidských aktivit: od byrokratického řízení a metod zdanění přes organizaci armád a expanzi trhů až po jídelníček, odívání, literaturu či styly v architektuře. Propojením rozličných žánrů reprezentace minulosti se mu tak podařilo vytvořit vskutku originální a přitažlivý Gesamtkunstwerk.

Poselství dnešku

Čtenáři od historických pojednání obvykle očekávají poučení pro současné jednání, ač toho vědecká historiografie z principu nemůže být schopna. Kniha Zrod moderního světa v závěru vyznívá nejednoznačně. Nelze nevidět podobnosti „velké akcelerace“, jež nastala po roce 1880, s velkou akcelerací přelomu 20. a 21. století. Dynamika ekonomické globalizace, expanze finančních trhů a s nimi spojeného spekulativního kapitálu, vtahování nových skupin do světového trhu, rostoucí nároky na přírodní zdroje, relativní slábnutí dosavadních dominantních hráčů světového systému – nezní to povědomě? Snad jen boj o přežití, opřený o teorie „vědeckého“ rasismu, vystřídal politicky korektnější strach ze střetu civilizací. Autor, věrný svým vědeckým východiskům, nicméně na žádném místě neříká, že první světová válka byla nevyhnutelným vyústěním předchozí rychle gradující globalizace. Naopak vývoj roku 1914 podle jeho názoru způsobila „pouze řada velice špatných kalkulací ze strany mocností“. Zároveň však jedním dechem dodává, že tím rozhodně nepopírá reálnost tehdejších sociálních konfliktů a rychlost sociální změny. Povede vzestup Číny a Indie v 21. století ke stejně krvavým důsledkům, jako rychlý nástup Německa, Spojených států a Japonska na konci 19. století? Bayly ctí metodologickou poctivost svého řemesla, a proto neříká ani ano, ani ne. Jeho kniha je však skvělá v historické demonstraci toho, jak snadno by k takovým důsledkům vývoj mohl vést.

Autor je historik.