Hlídat hlídače

Watchmen (1987, česky 2005) scenáristy Alana Moorea a kreslíře Davea Gibbonse patří k nejoceňovanějším komiksům vůbec. Strhující epický příběh lze číst jako podobenství o zodpovědnosti a dilematu, zda účel světí prostředky, ale i jako místy empatickou a místy naopak pěkně cynickou demytologizaci superhrdinského žánru. Filmové adaptace se grafický román dočkal díky boomu adaptování komiksů už v roce 2009, ovšem s rozpačitým výsledkem. Nový seriál z produkce HBO ovšem není novou adaptací, ale, jak výstižně řekl jeho tvůrce Damon Lindelof, spíše remixem. Přináší nový příběh, byť s některými ze starých postav, a přitom vy­­užívá řadu původních narativních postupů i témat a usiluje o zachování celkové atmosféry originálu.

Lindelof je mimo jiné také komiksový scenárista, bezpochyby nejznámější je však jako showrunner seriálu Ztraceni (Lost, ­2004–2010), který je spojen s rozšířením pojmu quality TV mezi širší diváckou obec. Seriál sám se ale nakonec utopil ve vršení čím dál očividněji instrumentálních „záhad“ a rádoby šokujících odhalení, kvůli nimž příběh skupiny trosečníků na tajuplném ostrově dokázali sledovat až do konce jen ti nejvytrvalejší. Lindelofova záliba v podobných figurách je ostatně patrná i v sérii Watchmen, a tato recenze tím pádem obsahuje řadu spoilerů.

Pod maskou

Výjimečně silný začátek seriálu je ­šokující hlavně tím, že se nejedná o fikci, ale relativně věrnou rekonstrukci skutečné události. Rasistický masakr, který vyobrazuje, se odehrál v Tulse ve dnech 31. května a 1. června roku 1921. Dobří bílí obyvatelé Oklahomy tehdy vyplenili černošskou čtvrť Greenwood, přezdívanou díky množství prosperujících podniků „Černá Wall Street“. Řádění bílé chátry si podle zjištění historiků vyžádalo 56 životů (podle některých odhadů však bodycount šel až ke třem stovkám) a přes 800 zraněných, o materiálních škodách nemluvě. Uskutečnily se dokonce i bizarní útoky z letadla, které se rovněž objevují v seriálu.

Zatímco rámcem komiksových Watchmen z osmdesátých let byl tehdy aktuálně hrozící nukleární holocaust, seriál se neméně časově věnuje rasovým konfliktům a licoměrnosti politických a ekonomických elit Trumpovy Ameriky. Přesto jde skutečně hlavně o remix a oproti originálu Lindelof moc nových ingrediencí nepřidává. Pod maskou se opět skrývá buď trauma, nebo touha dát průchod vlastním – nijak vznešeným – choutkám; příběh je znovu kombinací akce, vztahových propletenců a složitých intrik s dalekosáhlými cíli; hříchy minulosti determinují dnešek. Lindelofovi očividně šlo o to rozvíjet původní intence díla pokud možno kreativně a aktuálně, a přitom nevynechat žádný charakteristický rys originálu, počínaje různými časovými liniemi, postupně se odhalujícími rodinnými vztahy nebo komplikovaným superhrdinským milostným životem a konče novinovým stánkem, který se prolíná vyprávěním. Díky intenzivnímu vizuálu, v němž vyniknou maskované i nemaskované postavy, a výraznému hereckému obsazení v čele s Reginou King coby Angelou Abar, respektive Sister Night, Timem Blakem Nelsonem jako Wadem Tillmanem, respektive Looking Glassem, a Jeremym Ironsem jakožto Adrianem Veidtem, respektive Ozymandiasem, se seriál dokáže udržet na podobné narativní excentričnosti, jaké dosahoval původní komiks, jehož vypravěčem byl z velké části sociopat Rorschach.

Rasistická recepce

Právě Rorschach se stal navzdory ­intenci Alana Moorea nejpopulárnější postavou pů­vodního komiksu. Pod jeho maskou se skrývalo nejen trauma, ale také jednorozměrná a až fašistická představa o dobru a zlu. Rorschachova popularita ovšem ve skutečnosti není nijak překvapivá – v komiksu je mu totiž čtenář až příliš blízko. Díky Lindelofovu remixu, v němž Rorschach zůstává mrtvý, se role této postavy vrací do původních mezí, když její odkaz nese rasistická Sedmá kavalerie, jejíž členové nosí rorschachovské masky. Rasismus je přitom jedním z klíčových témat seriálu a podle všeho také jedním z důvodů jeho nevyrovnané recepce. Na metakritickém webu Rotten Tomatoes je na jedné straně ­seriál s 96 procenty pozitivních recenzí od kritiků vynášen do nebe, na straně druhé jeho fanouškovská recepce je s 54 procenty přinejlepším vlažná (mezi fanoušky si výrazně lépe vede i kritiky střízlivě přijatá adaptace komiksu z roku 2009).

I když je velmi pravděpodobné, že část negativních reakcí jde na vrub rozhodnutí vytvořit pokračování, a nikoli adaptaci (fanoušci bývají konzervativní), z řady reakcí je patrné, že se na přijetí seriálu výrazně podepsala i skutečnost, že v něm je jednoznačně a dost přímočaře artikulována myšlenka, že bílá nadřazenost je špatná. Odkazů na originál – tedy mezi fanboyi oblíbeného pomrkávání, jako když se hned v epizodě mihne cedule, na které místo „End Is Near“ z komiksu stojí „Future Is ­Bright“ – sice seriál obsahuje celou řadu, včetně dramaturgicky více či méně bezvýznamných vtípků, to ale nemůže překrýt taková „kacířství“, jakým je (vcelku logické) spojení Rorschachova odkazu s rasismem nebo fakt, že Lindelof udělal z Dr. Manhattana, nejmocnější postavy watchmeního univerza s takřka božskými schopnostmi, černocha.

Hon za všemocností

Z vypravěčského hlediska ovšem právě se vstupem Dr. Manhattana do příběhu do té doby zajímavě se klenoucí dramatický oblouk slábne. Modrý superhrdina je jedním z Mooreových vypravěčských triumfů, ale zároveň je velmi ošemetnou rekvizitou jakéhokoli příběhu. Nejmocnější bytost vesmíru totiž přesahuje čas a prostor, a postrádá tudíž možnost udělat něco jiného než to, co už vlastně vykonala. Tím se ovšem Dr. Manhattan stává problémem nejen pro toho, kdo jej chce přechytračit, ale také pro vypravěče. Pokud chtěl Lindelof vytvořit skutečný remix, těžko mohl tuto postavu obejít, ale zrovna tak bylo obtížné ji do nového příběhu zapojit. Výsledkem, vlastně nijak špatným, je částečné selhání. Dr. Manhattan, který se v seriálu objevuje relativně pozdě, je ve skutečnosti cílem všeho, co jsme do té doby sledovali. Finální hon za získáním všemohoucnosti je však poměrně nudný, zvlášť když jeden z jejích aspirantů je přese všechno zlovolné konspirování spíš kašpar – jak dosvědčují manhattanovské slipy, které si navlékne, když hodlá převzít Manhattanovu sílu. Druhá aspirantka na všemocnost je jako postava zajímavější, ale nakonec ji sráží typicky lindelofsky nepřesvědčivé vysvětlení její existence i motivace: zápletka jejího početí odnikud se vynořivší uklízečkou Bian za pomoci ukradeného semene Adriana Veid­­ta z ní dělá trochu nepovedený ornament.

Mooreovu originálu seriál nakonec nedostačuje právě kvůli snaze jej remixovat. Původní syrový komentář neuróz, které se skrývají za superhrdinskými maskami, vznikl ve stínu atomové války, hrozící nárazem Reaganova tvrdého kursu na moskevskou gerontokracii, vedoucí válku v Afghánistánu, byl vlastně vyprávěn prostřednictvím velmi individuálních příběhů. Lindelof se oproti tomu (znovu) nechal až příliš unést představou, že všechno do sebe musí zapadnout pokud možno co nejpřekvapivěji. Přitom překvapivá rozuzlení spíš než jako dílky skládačky často působí coby plod touhy po co nejdivočejších zvratech. Přesto seriál Watchmen (podobně jako méně chválená, ale stejně povedená loňská série Doom Patrol) dokazuje, že komiks a komiksové adaptace nemusejí být jen o popcornové zábavě.