V minulém roce bylo o olomoucké umělecké scéně slyšet hlavně kvůli kontroverzím, jež se zde udály. Palčivější problémy kultury jsou ale těmito medializovanými kauzami i často přehlušeny, a to jak v Olomouci, tak v jiných regionálních centrech. Jedná se zejména o absenci celistvé kulturní politiky a sledování vytyčených dlouhodobých cílů.
Z médií by se mohlo zdát, že vody kultury v Olomouci neustále čeří různé kauzy, nepříjemnosti a skandály, ať už se jedná o odvolání ředitele Muzea umění Michala Soukupa bývalým ministrem kultury a olomouckým exprimátorem Antonínem Staňkem, zablokování projektu Středoevropského fóra v Olomouci (SEFO) architekta Jana Šépky, demonstrace proti výstavbě mrakodrapu Šantovka Tower, který by narušil historické panorama města, nebo o protest u příležitosti otevření soukromé galerie ředitele exekutorského úřadu v Přerově Roberta Runtáka. Bližší pohled však odhalí, že šlo o kauzy na povrchu hlubších a palčivějších problémů. Hlavním z nich je neexistující kulturní politika.
Olomouc je přitom kulturní a živé město. Je dobré si uvědomit, že kromě hýčkaného rodinného stříbra v podobě Moravského divadla se v Olomouci rozrůstá také festivalová kultura, která zásadně ovlivňuje místní kulturní klima. Mezi jasně vyprofilované mezinárodní akce s dlouholetou tradicí patří například festival populárně-vědeckého dokumentárního filmu Academia Film Olomouc, festival Divadelní Flora, Přehlídka filmové animace a současného umění PAF, festival soudobé hudby Music Olomouc nebo Podzimní festival duchovní hudby. Daří se tu i řadě menších kulturních aktérů, kteří podtrhují specifika města (příkladem je barokní opera Ensemble Damian, provoz areálu Letního kina, spolek Za krásnou Olomouc, galerie HROB), vsazují Olomouc do evropské kulturní mapy (například Jazz Tibet Club, Divadlo na cucky), vyplňují mezery v kulturní nabídce (knižní veletrh LITR, Air Force production, Dizajntrh, dětské knihkupectví Zlatá velryba, Street Art Festival) a jsou ochotné spolupracovat (příkladem je procházka po vernisážích XY – společná událost malých nezávislých galerií).
Problémy regionů
Živá kultura v Olomouci se nicméně potýká s nešvary vlastními kultuře v regionech obecně, jako jsou podfinancování, nekoncepční pojetí kultury, neochota či neschopnost komunikovat na straně kulturních odborů. Mnohdy dochází k redukci této komplexní problematiky na souboj o peníze mezi příspěvkovými kulturními organizacemi a nezávislým sektorem. Příspěvkové organizace pobírají z pokladen velkých krajských měst i více než 90 procent veřejných prostředků určených na kulturu, kdežto na dotace pro nezřizované organizace plyne běžně méně než jedno procento z celkových výdajů magistrátu. Pro tento rok tak v Olomouci bylo přiděleno 219 milionů korun třem kulturním příspěvkovým organizacím a pouhých 13,5 milionu jde na dotace dělené mezi více než 170 žadatelů. Kulturní provoz navíc komplikují i další faktory: dotační výsledky, na kterých je většina neziskových organizací závislá, jsou běžně známy až v březnu, což vede k prořídnutí kulturního kalendáře na začátku roku, kdy pořadatelé nevědí, zda budou mít peníze na realizaci svých záměrů. Kulturní aktivity se tak koncentrují do určitých měsíců, zejména na jaře a na podzim.
Nezanedbatelné výdaje přitom tvoří náklady samotných odborů kultury magistrátu, do jejichž agendy spadá i organizace vlastních kulturních akcí. Těmi magistrát nezřídka přímo konkuruje projektům s promyšlenou dramaturgií, podpořeným dotacemi z městské pokladny, čímž dlouhodobě podrývá vzájemnou solidaritu a posiluje rivalitu mezi kulturními subjekty. Sami úředníci pak suplují profese dramaturgů, produkčních či kurátorů, a jsou-li k účinkování na daných akcích přizvány místní kulturní spolky nebo základní umělecké školy, je to mnohdy za doslova vykořisťujících podmínek. Prekarizace pracovníků v kultuře ovšem bohužel představuje tolerovaný status quo.
Nefinanční podpora
K vytvoření vhodných podmínek, které by stimulovaly rozvoj umění a umožňovaly vznik nových aktivit, přitom magistrát nutně nemusí vynakládat horentní sumy. Olomouc by – jakožto jedno z nejzadluženějších měst v Česku – mohla hledat východisko v nefinančních nástrojích podpory kultury. Mohlo by se jednat například o poskytování bezúplatné propagace, podporu vzdělávání pracovních sil a dobrovolníků, zvýhodněný pronájem prostor v majetku magistrátu, spolupráci při plánování a realizaci kulturních aktivit či zajištění odborného servisu, jakým je například výzkum poptávky nebo poradenství při získávání finančních prostředků mimo rozpočet města. Tyto nástroje však vyžadují meziresortní spolupráci a komunikaci radnice s kulturními subjekty, čemuž by mohlo posloužit zřízení koordinační, komunikační a konzultační platformy – třeba takové, jakou představuje Brněnský kulturní parlament.
Město kulturní aktéry potřebuje – jeho unikátní lokální identita je do velké míry založena právě na kultuře. Kulturní dotace jsou tak pro magistrát výhodnou institucí a dokonce se městu nezřídka vracejí zpět (například prostřednictvím nájmů). Kulturní neziskové organizace přitom ve srovnání s provozem organizací příspěvkových typicky hospodaří velice efektivně a fungují s minimálními náklady – zejména těmi personálními. Olomouc má navíc jedno velké štěstí, a to Univerzitu Palackého, která do města vstupuje i jako hybatel kulturně-společenského dění. Kulturní provoz města v řadě případů těží právě z podpory univerzity, která participujícím studentům vyplácí stipendia, nebo poskytuje za výhodných podmínek prostory pro realizaci mnoha kulturních akcí.
Optimistická vize
V roce 2019 platforma Kreativní Česko provedla výzkum podpory kultury v Brně, Plzni, Ostravě, Hradci Králové, Jihlavě a právě Olomouci, která z tohoto srovnání nevyšla zrovna v pozitivním světle. Z vyjmenovaných měst jediné Olomouci chybí samostatná kulturní koncepce, což ji mimo jiné diskvalifikuje ze soutěže o titul Hlavní evropské město kultury v roce 2028. Absence rámcového politického zadání a vize rozvoje města však znamená především nesoulad mezi tím, co chce magistrát dlouhodobě podporovat, a jaké jsou jeho priority. Nic pak nebrání nahodilým rozhodnutím typu „letos budeme podporovat film a letní akce v centru“. Olomouci navíc chybí program víceletého financování kulturních organizací, což mnohé z nich vede k finanční nestabilitě a ohrožuje jejich udržitelnost. Tvorba koncepce kultury by měla ideálně vznikat za aktivní účasti aktérů přizvaných zvenčí. To ale předpokládá otevřenost radnice strukturálním změnám.
Vedení města Olomouce sice deklarovalo kulturní a kreativní odvětví jako jeden ze čtyř pilířů Strategického plánu rozvoje města Olomouce pro léta 2017–2023, reálně s nimi však nepracuje. Mapování prokázalo sílu kulturního a kreativního segmentu a také jeho význam pro oblast ekonomiky a pro pracovní trh. Publikovaná zjištění ovšem dosud nevedla k žádným reálným změnám. Jedním z důležitých zjištění přitom bylo, že zástupci kulturních a kreativních odvětví na Olomoucku mají velký zájem podílet se na řešení nejpalčivějších veřejných problémů, včetně kulturní politiky města nebo rozvoje veřejného prostoru. To je pro Olomouc skvělá zpráva. Lze jen doufat, že zástupce olomoucké kultury neudolá zklamání a skepse. Je třeba oprostit se od defenzivně nastaveného diskursu a přejít k vizi kultury, která míří do budoucnosti, posiluje jedinečný étos města a podněcuje spolupráci.
Autorka je kulturní manažerka a členka Kulturní komise Rady města Olomouce.