Zuzana Gabrišová
Samá studna
Dybbuk 2019, 83 s.
„Jak hlasitá umí být slova šeptaná do vody,“ píše ve své nové sbírce Samá studna básnířka Zuzana Gabrišová. Jedná se o verš, který vystihuje princip její poetiky: tlumené zvuky (slova) narážejí do neprodyšného prostoru vody (bytí). Verše držené pod pokličkou ticha přitom mají pro promlouvající autorku význam takřka děsivého křiku. Gabrišová disponuje mimořádným darem básnické senzibility, díky níž nastoluje rovnováhu mezi prožíváním a zaznamenáváním. „Mluvit, pokud je co říkat/ jinak mlčet./ Tak píšu básně, posílám/ ti je,“ čteme v další části sbírky. Není třeba žádného opisu. Celkový dojem jistého „odmlčování“ možná umocňuje i autorčina zkušenost z pobytu v zenbuddhistickém klášteře v Jižní Koreji: „Stále se vyjasňuje. Míň a míň je potřeba/ slov. Jednotlivé vlny skládají svět/ za mýma očima.“ Mít poskládaný svět za svýma očima – co to vlastně znamená? Snad právě ono Gabrišové zvnitřňující a svébytné utajení před horečnatou lávou emocí, které rozhodně nejsou ochočené. Právě naopak, jsou divoké, a přitom bedlivě kontrolovatelné: „Smrt pod jazykem. Smrt ve stínech na zdi –/ nejkrásnější světlo dne./ Ukládáš hady k sobě v spánku, šustí/ rudými granáty ředěného vína/ lenivé krve.“ Verše bezelstně ručkují nad propastí osudu, aniž by ovšem padaly do infantilních jam. Dokonale vyvážený balanc mezi tím, co má být řečeno a co zůstat skryto, činí ze sbírky Samá studna dobrý příklad toho, kam by se mohla naše současná poezie ubírat.
Libor Staněk
Pat Barkerová
A dívky mlčely
Přeložila Kateřina Novotná
Vyšehrad 2019, 296 s.
Historický román A dívky mlčely britské romanciérky Pat Barkerové patří ke čtivým dílům o počátcích evropské historie, autorsky převyprávěných v klasickém písemnictví (stačí připomenout kupříkladu Thomase Manna, Mary Renaultovou nebo Miku Waltariho). Skalní fanoušci doby železné a nájezdů mořských národů si přijdou i tentokrát na své! Parkerové próza navíc zaujme vypravěčským hlediskem: příběh válečnické Iliady vypráví zajatá Bríseovna. A zaujme i historická analogie mezi desetiletým řáděním Achajů před Trójou a pozdějšími trestnými výpravami méně či více proslulých dobyvatelů všech světových stran. Překladatelka Kateřina Novotná se svého díla podujala s přívětivou invencí, která četbu příjemně osvěží. Věděli jste třeba, jak se nazývají drobné pískové víry ve větru? „Přihnal se vítr a rozfoukal písek do drobných prachových rarášků, které zakroužily a zmizely tak rychle, jak se objevily.“ Jak je zřejmé, i překlad akademicky klasický může být čtenářsky přínosný. Lze si znovu připomenout, co znamená tvůrčí mánie, mít svého daimóna, užít mnemotechniku nebo třeba umět metat blesky. Agronomy jistě zaujme popis přemnožení hlodavců a epidemie moru v táboře dobyvatelů. Příběhy trojské války se dávno staly světovým kulturním dědictvím a promlouvají k nám i v přítomnosti, jsouce inspirací v našich životech a rozhodnutích. Příjemné počtení!
Vít Kremlička
Petr A. Bílek
Generátory národního pohnutí a další mučicí stroje
Pistorius & Olšanská 2019, 168 s.
Druhý svazek sebraných fejetonů Petra A. Bílka obsahuje z dobré poloviny texty uveřejňované v A2 od roku 2011 až do loňska. Pravidelný čtenář listu si tedy některé pamatuje, jiné zdravě zapomněl jako plody dávno přešlých situací. Má cenu se k nim vracet? A má cenu číst fejetony pohromadě? Oboje se autor snaží obhájit v předmluvě – a docela se mu to daří. V novém rámci lze texty chápat i jako svérázný příspěvek k současné debatě o problematice identity, zde konkrétně identity obeznámeného hlasu, rozpoznatelné mluvící hlavy, která může vstoupit do „kulturního prostoru“ a provozovat „kulturní aktivismus“. Třeba tak, že vypráví, jak se onen prostor rozpadá, když už promluvu na sociální síti, ve zbytnělé sféře komerčního literárního provozu či v anonymních posudcích různých komisí nadále nedokážeme ztotožnit s živým, nám známým a nějakou vykazatelnou zkušeností disponujícím jedincem. Mluvící hlava kráčí dějinami; vzpomínáme na jímky, do nichž zapadla, registrujeme krátká vynoření. Byla by to depresivní vycházka, ale Bílek se naštěstí vedle pragmatických intervencí Viléma Mathesia hlásí i ke stylu hovorů ve venkovské hospodě, kde se všichni znají, vědí, že jsou na sobě navzájem závislí, a mohou se tudíž bez nebezpečí přít u vědomí svých mantinelů. Své texty proto obvykle pointuje spíláním. A především jako veselá série hnutí žlučí (bránící mimo jiné i neplodné nostalgii po časech „před nástupem velkouzenáře“) mají Generátory smysl.
Matouš Jaluška
Alejandro Jodorowsky, Dongzi Liu
Královská krev. Svatokrádežná svatba
Přeložil Richard Podaný
Crew 2019, 111 s.
V poslední době víceméně neuplyne rok, kdy by se u nás neobjevil další komiks z dílny chilského scenáristy Alejandra Jodorowského. Loni byly dokonce čtyři. Dostalo se tak i na tři alba s příběhem nazvaným Královská krev, který vyšel poprvé v roce 2010 a pod jehož výtvarnou složkou je podepsán čínský výtvarník Dongzi Liu. Dvě alba se v českém vydání vešla do jediného svazku Svatokrádežná svatba, třetí má vyjít letos. Ústředním hrdinou je král Alvar, vykreslený jako mytická bytost, která by se klidně mohla objevit ve starořeckém dramatu. Při jedné z bitev je zraněn, následně zrazen a pak ještě přijde o paměť. I proto v příběhu hraje důležitou roli incest, jak ostatně napovídá podtitul komiksu. Liu ve své kresbě staví na zdůrazňování násilí a brutality, a tak mu Jodorowsky naservíroval sadistické princátko, které se baví mučením a vražděním mladých služek, pomstychtivou královnu, jež svou sokyni neváhá řádně zohyzdit, a samozřejmě i potupeného Alvara, který se také s nikým nepáře. Ztráta paměti je však zrádná nejen pro Alvara, ale i pro celý příběh, který kolísá mezi bizarností a metafyzikou. Kombinaci fantasy braku a esoteriky doplňuje Liuova až fotorealistická kresba, která se doslova pyšní nejrůznějšími počítačovými triky, znázorňujícími třeba pohyb meče nebo trajektorii právě useknuté hlavy. Povedené jsou také davové scény. Jodorowského scénář je nicméně překombinovaný a jeho hrdinové tezovití až k odlidštěnosti.
Jiří G. Růžička
Srdcová královna
(Dronningen)
Režie May el-Toukhy, Dánsko, 2019, 127 min.
Premiéra v ČR 16. 1. 2020
Komorní dánské drama Srdcová královna působí provokativně – obzvlášť v současném kontextu rychlých a radikálních morálních soudů, které se často týkají i posuzování filmových hrdinů a jejich činů. Český trailer cituje americké recenze, které snímek charakterizují jako „protrét ženy predátorky“ nebo „komentář k genderu a sexuálnímu zneužívání“ v éře #MeToo. Režisérka May el-Thouky vypráví vyhrocený příběh milostného vztahu starší ženy a jejího nevlastního syna z manželova předchozího vztahu. Hrdinka udělá několik drastických rozhodnutí, která nakonec vedou k tragédii. Film ale nepředkládá tento příběh v jasném rozvržení stereotypních genderových či jiných identit. Naopak se snaží ukázat protagonistku především jako individualitu, do jejíhož rozhodování vstupuje množství faktorů, které není možné jednoznačně utřídit podle obecných kategorií. Srdcová královna kráčí po hraně morality, ale nikdy nesklouzne k moralizování a vědomě se brání tomu, abychom kteroukoli z vystupujících figur mohli jednoznačně odsoudit. Do vztahu právničky Anny a náctiletého Gustava nepromlouvá jen vzájemná náklonnost, ale také věk, společenský status, zkušenost z povolání či osobní temperament. Film lze z různých úhlů pohledu vnímat jako drama morálky, antickou tragédii i příběh o zakázané lásce. Kromě promyšleného scénáře toto komorní dílo stojí především na strhujícím výkonu Trine Dyrholm v hlavní roli.
Antonín Tesař
Sári Ember
Glorious Times
Karlin Studios, Praha, 13. 12. 2019 – 9. 2. 2020
Sári Ember, umělkyně narozená v Săo Paulu a dlouhodobě žijící v Budapešti, v půlce prosince představila v pražských Karlin Studios projekt Glorious Times, který je vyvrcholením její měsíční rezidence v MeetFactory. Pražské publikum tak mohlo získat vhled do autorčiny nejnovější tvorby už pár týdnů před otevřením karlínské výstavy. Při návštěvě Karlin Studios musí návštěvníci nejdříve projít výstavou Mycelium Unbound Storytelling, společným projektem Martiny Růžičkové a Kristíny Jamrichové. Ten je nejen z velké části složen z plísní uzavřených do úzkých vitrínek, ale byl také plísní zkurátorován. Kontrast mezi touto „zaplísněnou“ multimediální instalací v potemnělé místnosti se silnou textovou složkou a projektem Sári Ember by stěží mohl být silnější: výstava Glorious Times se zaměřuje na jedno médium, pracuje s jedním typem materiálu a zabývá se nejstarší problematikou umění, totiž možností reprezentace skrze umělecké dílo. V prostorách galerie jsou rozloženy rytiny na kamenných deskách jednoduše položených na zemi, adjustovaných pomocí štěrku či kamene v jiné, hrubší formě či poskládaných do poutavých obrazců. Díky jednoduché instalaci tak vyniká oproštěnost a půvab jednotlivých děl. Prostory Karlin Studios sice nejsou onou sterilní „bílou kostkou“, kterou by si toto dílo zasloužilo, a na vyretušovaných fotografiích tak jednotlivé objekty působí adekvátněji, výstava ale rozhodně stojí za návštěvu.
Natálie Drtinová
Jáchym Topol, Petr Odo Macháček
S citem
Divadlo Kámen, Praha, psáno z reprízy 23. 1. 2020
Aplikovat tutéž formu na jiný obsah se někdy zkrátka nevydaří. Divadlo Kámen, vedené Petrem Odem Macháčkem, si pro zahájení sympatické Sezóny literárních inspirací vybralo k vykuchání, jak ho již dříve uplatnilo na text Viktora Pelevina Svatá kniha vlkodlaka, Citlivého člověka Jáchyma Topola. Z románu je ovšem – údajně pro přílišnou hnusnost – vyškrtána celá řada klíčových postav, především ústřední rodina (snad proto, že pokud její členové nekradou, živí se jako alternativní divadelníci) i hlavní zápletka, tedy konfrontace kočovníků s tím, jak se za dobu jejich nepřítomnosti proměnil jejich „domov“. Zatímco v Pelevinovi herecké vícehlasy upozorňující na literárnost předlohy fungovaly jako zábavné zcizovací předěly, zde se o fragmentárnosti původního textu a o tom, že „tu knihu“ je třeba buď milovat, nebo nenávidět, mluví tak často, až to působí jako otravná výplň maskující skutečnost, že není o čem hrát. Jako by se fantasmagoricky poslepovaný Topolův román na scéně ukázal ve své pravé podstatě – jako text, v němž se to sice groteskně a karnevalově hemží brutálními posázavskými mafiány, prostitutkami a alkoholiky, jenže lecjaký obraz se únavně opakuje, a hlavně ženské postavy splývají v jeden jediný typ. Mezi ostatními scénami tak ční vyprávění o kocourku Mikešovi – svěží dialog mezi matkou a jejím synem, jehož bizarnosti lze uvěřit.
Marta Martinová
Angel Olsen
All Mirrors
CD, Jagjaguwar 2019
Většina hudebnic okolo třicátého roku života už zná určující téma i polohu své tvorby. Kromě toho se ale do jejich hudby často promítá otázka, jak se z dívky stane žena, respektive ze začínající tvůrkyně vyzrálá umělkyně. Neříkám, že onu otázku musí explicitně reflektovat, spíše se zpřítomní tím, že jejich skladby najednou začnou znít nikoliv jako vyjádření postoje, nýbrž jako svědectví o proměně. Hudebnice se mění přímo před posluchačem a unikají již vytvořenému zařazení. Jako žena na útěku na své čtvrtém albu zní také americká zpěvačka Angel Olsen, která na svých předchozích nahrávkách budila dojem, že má ve věcech naprosto jasno: že ví, jak zpívat, ale také, jaký postoj svými písněmi reprezentuje. Na minulém albu jsme tak od drzé dívky s kytarou mohli mimo jiné slyšet: „Shut up and kiss me.“ Nyní jako by se do jejích nahrávek vkrádala pochybnost – dokonce i o tom, jak zpívat. A právě tato nerozhodnost dává nové nahrávce Angel Olsen specifický náboj. Zatímco sound předchozích alb byl založen na jasně diferenciovaných zvucích jednotlivých nástrojů, aktuální skladby jsou ponořeny v aranžích, z nichž se pokaždé vynoří něco jiného – a to i s opakovaným poslechem. Tím, kdo rozhodne, jaká vrstva nahrávky vystoupí na povrch, je tak nakonec posluchač. Zvláštnost tohoto zrcadlení se ostatně zračí už v názvu alba All Mirrors. Nakonec nicméně platí, že ve všech oněch zrcadlech vidíme tutéž neopakovatelnou osobnost.
Benjamin Slavík