Děti v khaki košilích a s rouškami přes ústa klečí na krajnici úzké asfaltky a učí se mířit z letitých pušek – fotografie s podobnými výjevy se 22. ledna objevily ve většině mexických médií. Devatenáct dětí ve věku šesti až patnácti let nastoupilo jako posila místní domobrany v obci Chilapa ve vnitrozemí státu Guerrero, jižně od Ciudad de México. Jak informuje přední mexický deník El Universal, domobrana o síle dvou tisíc osob blokuje příjezdové cesty do horské vesnice Alcozacán poté, co dosud neznámí pachatelé 19. ledna vyvraždili celou místní desetičlennou kapelu La Sensación, která se právě vracela z vystoupení. Za masakrem podle všeho stojí některý z drogových kartelů. „I dětem jsme umožnili nosit zbraň, protože vidíme, že vláda není schopná ani ochotná bránit domorodé obyvatelstvo před kriminálními bandami,“ cituje deník Bernardina Sáncheze Lunu, člena výboru místní komunální policie. V domorodých komunitách státu Guerrero, jednoho z nejchudších v celém Mexiku, není zapojování dětí do domobrany výjimečné, jak ale následujícího dne napsala pro list komentátorka Solange Márquez, toto „zoufalé volání místních, pro něž se násilí a nejistota staly každodenností“, se neslučuje s Úmluvou o právech dítěte, kterou Mexiko společně s téměř všemi státy světa podepsalo v roce 1989. Podle odhadů z roku 2014 je prý do násilných akcí v celém Mexiku alespoň potenciálně zapojeno okolo padesáti tisíc dětí, ať už v domobranách nebo ve skupinách navázaných na obchod s drogami. Fotografie z Chilapy ale doputovaly i do některých zahraničních médií – spolu se zprávou, že co do počtu vražd byl rok 2019 nejnásilnějším rokem v novodobé historii Mexika.
Se zvýšenou mírou násilí se už téměř dva roky potýká také Nikaragua. Jedná se ale především o státní represe, jimiž nominálně levicová vláda prezidenta Daniela Ortegy odpověděla na protesty, které vypukly na jaře 2018 a v omezené míře trvají dodnes. Zatímco policie a paramilitární jednotky mají na svědomí prozatím 328 mrtvých (což je v šestimilionové zemi povážlivé číslo), Ortega se dost možná udrží u moci až do voleb v příštím roce. Ochromen je částečně i kulturní život: už podruhé bude rozhodnutím organizátorů zrušen Mezinárodní festival poezie v nikaragujské Granadě, jedna z největších světových akcí svého druhu. Deník La Prensa 22. ledna informoval o protestu básníků a básnířek v čele s Giocondou Belli, jednou z organizátorek akce a držitelkou Cervantesovy ceny. Viceprezidentka a prezidentova manželka Rosario Murillo, kterou do úřadu jmenoval její muž, se totiž snaží festival „zfalšovat“ – uspořádat ve stejném čase i místě „Umělecký festival“ s mezinárodní účastí a využít ho k vládní propagandě. Deník přetiskl i vyjádření Giocondy Belli, někdejší Ortegovy spolubojovnice za osvobození země od Somozovy diktatury, nyní však nesmiřitelné protivnice: „Skutečná poezie nemá v této zemi co slavit. Skutečná poezie nezapomíná, že truchlíme za nespočet mrtvých, kteří se postavili na protest a které zabily na venkově a v horách neviditelné a nepotrestané ruce paramilitárních jednotek,“ píše Belli. „Poezie není lhostejná k ženám každodenně zabíjeným ve státě, který se na mezinárodním poli holedbá směřováním k rovnosti. Jediná poezie, jež v této zemi dává smysl, je poezie protestu – ta nám připomíná, že svoboda je nedocenitelná věc, kterou nemůžeme obětovat tím, že se budeme klanět obrům na hliněných nohou.“ K bojkotu „vládního“ festivalu se připojila i řada autorů z dalších středoamerických zemí a Španělska. Granadský festival poezie se od roku 2005 každoročně konal v polovině února a díky velkorysému pojetí si rychle získal věhlas. Během čtrnácti ročníků představil přes 1500 autorů a autorek z celého světa; v roce 2016 byla mezi pozvanými i Kateřina Rudčenková, která své zážitky shrnula v reportáži pro Tvar (č. 9/2016). Nikaragua má ostatně pozoruhodnou literární tradici – žijící legendou je v hispánském světě například průkopník ekologické poezie a teolog osvobození Ernesto Cardenal.
O Španělsku se během ledna psalo většinou v souvislosti se jmenováním levicové vlády nebo s bouří Gloria, pustošící především katalánské pobřeží. I do několika českých médií však pronikla zpráva, že primátorka Barcelony Ada Colau „chce zrušit lety do Madridu“, kam už několik let vede vysokorychlostní železnice. K tomu by ovšem potřebovala podporu katalánské autonomie i španělské vlády. Zmíněno už nebylo rozhodnutí, o němž informoval například levicový webový deník eldiario.es v článku ze 14. ledna – totiž že letadla na krátké vzdálenosti přestane používat její tým a celý magistrát. Konkrétně jde o vzdálenosti do tisíce kilometrů, pokud jsou dosažitelné vlakem do sedmi hodin. To v případě Barcelony díky rychlovlakům zahrnuje nejen Madrid, ale i Sevillu, Bilbao nebo Paříž. Následujícího dne pak deník publikoval analýzu, v níž připomíná, že dva a půl milionu leteckých cestujících ročně mezi Madridem a Barcelonou znamená emise 300 tisíc tun CO2 a dalších plynů podílejících se na globálním oteplování. To je jen o šestinu méně než v roce 2011, kdy byla dokončena vysokorychlostní trať. Letecké spojení mezi oběma metropolemi bylo do té doby nejvytíženější na světě (dnes už prvenství náleží východní Asii) a vžilo se pro něj dodnes používané označení „letecký most“. Využití rychlovlaků, jejichž emise jsou oproti letadlům v přepočtu na cestujícího zhruba desetiprocentní, sice vzrostlo na dvojnásobek, pak ale začali opět pomalu přibývat i letečtí pasažéři. Vlak urazí 600 kilometrů za necelé tři hodiny, jenže jízdenky jsou často dražší než letenky, takže by omezení letů paradoxně dolehlo spíš na chudší vrstvy. Na letošní rok však španělské státní dráhy přislíbily spuštění nízkonákladových rychlovlaků.