Nekonečný spor mezi developery a památkáři ukazuje, že veřejnost ve sporu se soukromými zájmy opakovaně prohrává. Důkazem je i navrhovaná novela stavebního zákona, která počítá s vyčleněním takzvaných ochranných pásem z pravomocí památkářů.
Developeři se na stavby, jako byl Transgas, dívají jako na výhodně položené parcely, kupují je, demolují a pak je nahrazují něčím, co jim přinese vyšší zisk. Foto Petr Zewlakk Vrabec
Organizovaná památková péče se v Evropě zrodila během 19. století, v éře průmyslové revoluce a překotného rozvoje měst. Někteří moderní lidé, například pruský architekt Karl Fiedrich Schinkel, francouzští literáti Victor Hugo a Prosper Mérimée nebo anglický estetik John Ruskin, nepovažovali za správné, aby procesům přestavby měst padala za oběť hodnotná stará architektura. Evropské státy pak přijímaly opatření k její ochraně a zakládaly památkové úřady. Zdola začala za záchranu památek bojovat občanská sdružení, která do památkové péče vnášela demokratický prvek. V dalším století získávaly status chráněných památek stavby stále mladší, až po funkcionalismus a poválečnou architekturu, a místo solitérů se začala chránit celá stará města, u nichž úřady i občanské aktivity hlídaly, aby jejich charakter nenarušovaly příliš velké a nekontextuální novostavby.
Soukromé a veřejné
Od počátku byl přitom tento vývoj provázen rozporem mezi soukromým vlastnictvím na jedné straně a veřejným zájmem chránit architektonické hodnoty na straně druhé. Ideály liberalismu či neoliberalismu nám říkají, že soukromý vlastník může nakládat se svým majetkem, jak uzná za vhodné, tedy že může svou památku přestavět či zbourat podle svého uvážení nebo na svém pozemku vystavět něco nepatřičného, co naruší prostředí či panorama starého města. Veřejný zájem, reprezentovaný památkovou péčí, však toto vlastníkovo volné nakládání s majetkem omezuje. Jde o rozpor politické povahy a způsob, jakým se ho evropské země snaží řešit, bychom mohli označit za politiku památkové péče.
Legislativa některých zemí se snaží vlastníkům chráněných staveb omezení jejich práv kompenzovat, ať už daňovými úlevami nebo příspěvkem na údržbu památky. Platný český zákon o památkové péči něco takového dělat nemusel. Byl totiž přijat v roce 1987, kdy ještě téměř žádné památky v soukromém majetku nebyly. Proto se už dlouho pokládá za zastaralý a ministři kultury Václav Jehlička, Daniel Herman a naposledy Antonín Staněk se ho pokoušeli nahradit novými legislativními normami. Když se však s texty oněch neschválených zákonů seznámíme, zjistíme, že napětí mezi zájmy vlastníků památek a veřejným zájmem neřešily: majitel má podle těchto návrhů za povinnost se o chráněnou stavbu dobře starat a stát mu na to může, ale nemusí přispívat. Rozpor mezi soukromým a veřejným tak stále doutná a projevuje se v mnoha případech špatné péče o památky. Přihlédneme-li pak k dnešní atmosféře vítězného neoliberalismu, památková péče se vůbec nejeví jako silný hráč.
Neoliberální skanzen
V očích neoliberálů památkáři nejen omezují svobodu vlastníků, ale také zdržují. Nový návrh stavebního zákona z dílny ministryně Kláry Dostálové se je proto snaží vyšachovat ze hry. Některá média, architekti a developeři památkářům vyčítají, že přetvořili Prahu i jiná česká města ve skanzen, v mrtvé kulisy pro turisty, a zamlčují přitom, že se o to ve skutečnosti postarala neoliberální politika neviditelné ruky trhu, pod jejímž vlivem se centra měst vylidňují a domy se mění v hotely pro zahraniční hosty. V debatě o naší památkové péči nechybí ani populistické označování profesionálních památkářů a aktivistů za „menšinu“ nebo za „skupinku“, pod jejímž útlakem prý trpí stavbymilovná většina. Korunu této kampani nasadila před několika lety bývalá hejtmanka Ústeckého kraje Jana Vaňhová, stíhaná dnes pro poškozování zájmů Evropské unie v kauze ROP Severozápad, když místní obránce památek připodobnila k „ekoteroristům“.
Jakožto historika moderní architektury a člena Klubu Za starou Prahu mě obzvlášť zajímají dva okruhy památkových sporů. První z nich se týká špatné péče o hodnotné příklady poválečné architektury, z nichž se už patrně nepodaří sestavit reprezentativní chráněný soubor. Historička Kateřina Bečková už mnohokrát upozornila na fakt, že naši developeři se na tyto stavby dívají jako na výhodně položené parcely, kupují je, demolují a pak je nahrazují něčím, co jim přinese vyšší zisk, jak se to stalo například s obchodním centrem Ještěd v Liberci nebo naposled s pražským Transgasem. Žádosti o prohlášení takovýchto staveb za památky ministerstvo kultury pravidelně vyřizuje negativně, aniž by přitom přihlíželo ke stanoviskům vlastních odborných komisí. Soukromý zájem developerů tak ministerstvo preferuje před zájmem veřejným.
Druhý velký problém se skrývá v ohrožení historických panoramat. Na obzoru staré Prahy nebo staré Olomouce mají zanedlouho vyrůst věžové budovy, o nichž developeři, architekti a s nimi spříznění publicisté tvrdí, že zachrání naše stará města před skanzenovitostí nebo dokonce že vyřeší dnešní bytovou tíseň. Zatím před těmito mrakodrapy naše památkové rezervace chrání takzvaná ochranná pásma, pruhy území kolem historických jader, kde se nic neúměrně vysokého nesmí stavět. Dlouho však tato pásma svou ochrannou funkci asi plnit nebudou, protože nový stavební zákon je vyčleňuje z pravomoci památkářů a ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi se tento záměr ministryně Dostálové nedaří zvrátit, jak vyplynulo z jeho rozhovoru v Právu 18. 1. 2020. Znovu se tak upřednostní soukromé zájmy developerů a stověžatá Praha se změní v Prahu stověžákovitou.
Autor je historik a teoretik umění a architektury.