Norská kulturní politika patří v evropském srovnání mezi dlouhodobě nejprogresivnější a v poměru k velikosti země i nejštědřejší. Už sto šedesát let zde panuje nevídaná politická shoda na tom, že živé umění ve všech jeho podobách je třeba podporovat a kultura má být dostupná každému bez rozdílu.
V létě roku 1862 se jeden málo známý dramatik vydal z kodaňské Christianie přes hory do západního Norska. Cílem cesty, která byla financována z veřejných prostředků, bylo shromáždit lidové příběhy pro divadelní hru, kterou tehdy čtyřiatřicetiletý umělec chtěl napsat. Mnohým obyvatelům tehdejšího Norska, které rozhodně nepatřilo k nejbohatším zemím Evropy, musel připadat státem placený výlet do hor jako nesmyslný luxus. Když ale Henrik Ibsen o tři roky později představil výsledek svého putování, nikdo o plýtvání penězi nehovořil. Peer Gynt se stal nejen pilířem norské kulturní historie, ale také součástí světového literárního dědictví.
Jde o učebnicový příklad toho, že rozumné využití státních peněz pomáhá umělci uplatnit jeho talent. Pro mnoho obyvatel střední a východní Evropy, kteří mají trpké zkušenosti s totalitními režimy, je možná zapojení státu do kulturního života jednou z posledních věcí, které si přejí. Skutečností však je, že norská politická elita za posledních téměř 160 let brala cílené financování kultury jako výnosnou investici a že umělci mohli podporu přijímat, aniž by se cítili státu zaprodaní či jím podplacení.
Program finanční pomoci
Norská kulturní politika je, stručně řečeno, příběhem o tom, jak se slabost proměnila v sílu. Když Norsko v roce 1814 znovu vzniklo jako samostatný stát v unii se Švédskem, máloco v provinční severské zemi připomínalo kulturní život na evropském kontinentu. Ale talenty tu byly. A také sedlácká kultura s dlouhými tradicemi a spoustou kreativity. Proto se Stortinget, norský parlament, v roce 1860 rozhodl udělit „uměleckou apanáž“ předním básníkům, skladatelům a malířům, kteří svou tvorbou dokázali umístit Norsko na kulturní mapu Evropy. Henrik Ibsen, Edvard Grieg nebo Sigrid Undsetová patřili mezi 56 tvůrců, kteří se v následujících desetiletích objevili na výplatní listině státu.
Po druhé světové válce se do čela země dostala generace politiků se silnými sociálními ideály. Jejich hlavním cílem bylo zprostředkovat kulturu všem vrstvám společnosti ve všech oblastech země. Nadšené reportáže norského filmového týdeníku z počátku padesátých let o návštěvách zástupců Národního divadla, Národní galerie či Národního orchestru v odlehlých dolinách země silně připomínají tón Československého filmového týdeníku ze stejného období – s tím rozdílem, že Norové měli to štěstí, že žili v západní demokracii, kde režim idealismus, nadšení ani kulturu nezneužíval.
V šedesátých letech vznikly přelomové programy finanční pomoci. Norský kulturní fond byl založen s cílem, aby „co nejvíce lidí mělo přístup k vysoce kvalitnímu umění a kultuře“. V praxi to znamená, že jednotlivci a organizace mohou žádat o granty z fondu na realizaci projektu v literatuře, hudbě, výtvarném umění, divadle a řadě dalších oblastí. V roce 2019 fond rozdělil granty a jinou podporu kulturnímu sektoru v hodnotě 2,4 miliardy českých korun. Dalším klíčovým způsobem, jak podporovat kulturu, je program nákupu literatury. V praxi systém funguje tak, že stát ročně nakupuje asi 800 výtisků téměř všech nových beletristických knih pro dospělé a 1550 výtisků knih pro děti a mládež, a pak je distribuuje do knihoven po celé zemi. Vydavatelé se tak mohou zaměřit také na spisovatele, kteří nevypadají jako nový Jo Nesbø.
Podpora tisku
Třetí klíčový program, který byl zaveden rovněž v šedesátých letech, je státní podpora tisku. Už tehdy byla konkurence na mediálním trhu taková, že stále víc menších novin zanikalo. Mnoho z nich přitom hrálo důležitou roli v informovanosti obyvatel v regionech. Aby čtenáři ve všech částech země nadále měli přístup k různým názorům, a mohli tak zaujmout vlastní stanovisko, bylo rozhodnuto, že stát pomůže novinám, kterým by jinak hrozil konec. Platila ale jedna podmínka: stát nesměl jakkoliv ovlivňovat jejich obsah.
Víc než padesát let po svém zavedení je podpora tisku a cíl zajišťovat různorodý mediální trh stále jedním z pilířů norské demokracie. V roce 2017 bylo podpořeno 157 listů a časopisů celkem 820 miliony korun. Převážná většina těchto médií jsou místní noviny s nákladem méně než šest tisíc výtisků. Nepřímou podporu však dostávají i velká a ekonomicky úspěšná média, protože novinám a časopisům byla zrušena daň 25 procent z přidané hodnoty. Mnoho českých čtenářů nyní zaručeně namítne: „Ale Norsko si může dovolit utratit spoustu peněz za kulturní sektor, když má Severní moře plné ropy a plynu!“ Podobné tvrzení však není úplně namístě. Všechny důležité programy finanční podpory pro kulturní sektor byly totiž přijaty a zavedeny dřív, než se Norsko v sedmdesátých letech stalo bohatým ropným státem.
Za posledních sto šedesát let spolu norští politici v mnoha věcech nesouhlasili, ale na pár základních principech se shodnout dokázali: pro malou zemi, jako je Norsko, je kultura tím, co ji definuje jako národ, a za co tedy musí být ochotna zaplatit. Pro norskou demokracii je tak kulturní a mediální rozmanitost nesporným přínosem, který ovšem něco stojí. Investice do kulturního sektoru, které se zpočátku zdají být kontroverzní, se přitom mohou ukázat jako velmi přínosné. Spatřil by Peer Gynt světlo světa, kdyby Ibsen v roce 1863 nezískal podporu pro svoji horskou túru?
Autor je bývalý novinář a zaměstnanec Norského velvyslanectví v Praze.