V prosinci minulého roku byl v Maďarsku přijat „kulturní zákon“, který jej opět o něco přiblížil k centralizované, státem řízené kultuře – v souladu s programem vládní strany Fidesz. Původní návrh přivedl do ulic desetitisícový dav, ovšem jeho mírnější, finální podoba by si zasloužila podobný odpor.
Události z loňského prosince jako kapka v moři ukázaly, jak vypadala kulturní politika Fideszu – tedy maďarské vlády – v uplynulých deseti letech. Poskytují však také možnost objasnit mezinárodnímu veřejnému mínění něco, co mu možná až dosud zůstávalo nejasné: totiž to, jak přesně vypadají všední dny v NERu neboli Systému národní spolupráce, deklarovaném v roce 2010 Fideszem jako nový politický program. Je-li totiž na fórech Evropské unie i v jiných institucích, které se ještě jakžtakž zabývají lidskými svobodami, řeč o Maďarsku, vždycky se mluví o rozkladu právního státu, pohrdání unijními hodnotami a podobně. A všechny tyto výtky jsou samozřejmě oprávněné. Jenže co to znamená v praxi, jak v Maďarsku žijeme a co se děje například v kultuře, už tato zobecnění neukazují.
Návrh zákona
Počátkem loňského prosince unikl na veřejnost návrh zákona pocházející z října a obsahující rozsáhlou úpravu systému kulturních a uměleckých institucí. Největší změnou mělo být zrušení dvacet šest let fungujícího Národního kulturního fondu (NKA), který je v Maďarsku nejdůležitějším zdrojem podpory kulturních projektů z veřejných financí. Fond, jenž hospodaří s mnoha miliardami forintů ročně (peníze pocházejí z loterních her), měl být podřízen takzvané Národní kulturní radě. Ta by sestávala z vedoucích představitelů „strategických kulturních institucí“, stanovených na ne zcela jasném základě, a v jejím čele by stál ministr. Nezapomínejme, že ministerstvo kultury nahradil moloch jménem Ministerstvo lidských zdrojů (EMMI), pod který spadá školství, zdravotnictví, sociální věci i kultura. Kultura ovšem žádné skutečné zastoupení nemá, její jednotlivé oblasti vláčejí sem a tam vlivní lidé, kteří mají blízko k vládě, například film pod EMMI nikdy ani nespadal a památková péče v Maďarsku de facto už neexistuje. Co se týče NKA, vlastně mělo být odstraněno jen to, co z něj zbylo, neboť od roku 2016 jsou odborná kuratoria NKA plná politických delegátů a systém odborných hledisek ustoupil do pozadí.
O návrhu jako první informoval Artportal a zpráva se ihned rozšířila do médií – tedy alespoň do těch, která sama rozhodují o tom, co budou psát, nikoliv do médií státních a provládních (jen pro představu: do vládou kontrolované skupiny KESMA patří 457 mediálních subjektů a úhrnem zde končí 37 procent všech peněz utracených v maďarských médiích za reklamu). Neuplynuly ani dva dny a ukázalo se, že vláda už má na stole jiný návrh, který byl napsán v prosinci a chystal ještě radikálnější změny. Tento návrh se podařilo získat hned několika listům, a jak rychle vyšlo najevo, mezi řadou změn byly i dvě skutečné časované bomby. Podle jednoho z ustanovení měl být pro divadla zřizovaná městem zaveden nový model financování, takzvaný společný provoz, spojující prostředky městské samosprávy i ze státní kasy. Takovýto model existoval už dříve, ale nešlo o zvláštní právní institut. Nový návrh oproti tomu společný provoz podmiňuje uzavřením smlouvy mezi městem a vládou. Stát by tak mohl mluvit například do toho, kdo bude dané divadlo řídit. Druhá časovaná bomba se ukrývala ve změně jednoho slovního spojení a rušila možnost nezávislých, alternativních divadelních souborů žádat o státní dotace na svůj provoz, což by znamenalo okamžitý konec mnoha divadelních projektů evropské úrovně.
Následovaly protesty, mezinárodní petice, masová demonstrace – ještě nikdy jsme v Budapešti neviděli vyjít do ulic tolik lidí kvůli kultuře. Když začala vláda v roce 2017 útočit na Středoevropskou univerzitu (CEU), bylo v ulicích sedmdesát tisíc lidí, ačkoli se jednalo o vzdělávání a symbol toho, že maďarská vláda udeří na každého, kdo myslí jinak. V tomto případě jde o „vysokou“ kulturu a komplikované právní chytristiky, ukázalo se však, že v Maďarsku je divadlo věcí veřejnou. Fidesz se tentokrát přepočítal, neboť do divadel, která se pokusil dostat na kolena, chodí i jeho přívrženci, zatímco vládě oddané umění nebaví ani je.
Návrat řízené kultury
Za celou kauzou samozřejmě stálo – a zde přichází ke slovu logika NERu – potrestání Budapešti. V říjnových komunálních volbách si totiž Budapešť a několik dalších měst zvolily do čela představitele opozice, a Fidesz tak přišel o několik svých bašt. Budapešť se přitom nikdy netěšila oblibě Orbánovy vlády: vrací se do ní jen zlomek daňových příjmů a stát město zbavil i některých důležitých institucí (například systému škol zřizovaných obvodními samosprávami), zdejší rozpočet je nižší než v Praze, která má méně obyvatel, a řada komunálních služeb je na hranici provozuschopnosti. A nyní se Fidesz snaží zaútočit na Budapešť na poli kultury, která představuje její identitu: chcete divadla, politizující, kritická představení? Vlastní kulturu? Tak si je zaplaťte! Vláda přitom dobře ví, že si to město nemůže dovolit, sama mu přece vzala jeho peníze.
Ať už kvůli protestům nebo z jiných důvodů vláda nakonec přijala jinou, třetí verzi návrhu, která neobsahovala zrušení NKA ani likvidaci nezávislých divadel. Zmíněný společný provoz a donucení smlouvat se státem však zůstaly. I to je samo o sobě dost tvrdé a nedělejme si iluze, že se Fidesz znovu nepokusí své představy dostat do zákonů. Svých cílů se totiž nikdy definitivně nevzdává. Už deset let se slovo za slovem postupně přepisují zákony a stále více se reguluje každodenní život. Neexistuje oblast, jež by zcela unikla vládní kontrole, jejím centralizačním snahám a korupci. V kultuře dokonce obživl experiment, o kterém jsme se dvacet let domnívali, že je s ním definitivně konec: model řízené kultury praktikovaný před rokem 1989. Probíhá zaškrcování léta fungujících kulturních institucí a buduje se paralelní systém. Dokonce už vznikl i Institut maďarských studií, který je v podstatě centrem politického okultismu. Jediným úkolem těchto institucí má být vytvoření kultury a kánonu v duchu NERu a v historii i dějinách umění ukázat, proč rok 2010 představoval pro Maďary zlom a rozkvět; slovy Viktora Orbána: „zasadit politický systém do kulturní éry“. Tomuto úkolu však nejsou schopny dostát. Kulturu totiž nelze vyměnit ani řídit. Zato však lze odstranit alternativy, utnout zdroje nebo vypudit ze země nezávislé tvůrce.
Co všechno je v sázce, se chápe jen těžko. Viditelné jsou však metody: vláda a její média už přistupují i k osobním útokům proti umělcům. V roce 2018 proběhla drsná mediální kampaň proti inteligenci, podobně jako v horších dnech Kádárova režimu. Na živé i mrtvé osobnosti se snášela nesmyslná obvinění, například z podpory komunismu a teroru! V roce 2019 pak vláda, která je hrdá na svou machistickou povahu, použila k intervenci do života divadel kampaň #MeToo: pravomoc zasahovat do toho, kdo v této zemi bude řídit divadla, chtěla získat s odvoláním na případy sexuálního obtěžování v divadlech.
Kde je adekvátní reakce?
Nikoliv mimochodem: lidské kvality, které před námi v době NERu vyvstávají, jsou přímo děsivé. Kdo ví, co přimělo státního tajemníka pro kulturu Pétera Feketeho, aby v polovině ledna prohlásil, že koncepce, proti níž vyšli lidé demonstrovat, nikdy neexistovala a ten, kdo o ní mluví, zemi poškozuje a měl by se omluvit. Tajemník s klidem tvrdí, že zde nikdy nebyl záměr zrušit NKA, přestože se text tohoto návrhu dostal na veřejnost a kdokoliv si jej mohl přečíst. O tom, z jakého důvodu nakonec nebyl zákon v dané podobě přijat, nemůžeme mít ani ponětí. V Maďarsku se stalo každodenní praxí popírání faktů a odvolávání se na neexistující představy (Sorosův plán na ovládnutí světa nebo smyšlení nepřátelé).
Skutečnost, že vláda už deset let překračuje hranice demokracie a kulturní, umělecké a akademické kruhy už deset let protestují, se pomalu stala neuvěřitelně nudnou hrou. Kdy společnost na tento horor konečně adekvátně odpoví, se nedá říct. Možná to bude zítra, možná za dalších deset let. Kritická kultura se každopádně snaží zachovat své sítě a iniciativy (na konci dubna například začne OFF-Bienále Budapešť, největší umělecká událost ve střední Evropě), avšak činí tak za podmínek, které se den ode dne zhoršují.
V době, kdy tento článek vychází, předkládají univerzitní profesoři, novináři a opoziční poslanci Evropského parlamentu v Bruselu a v Budapešti současně jistou zprávu. Společný projekt Sítě učitelů (OHA) a sdružení Human Platform poukazuje na to, k jakým zásahům ze strany vlády došlo za posledních deset let v oblasti kultury, vědy, školství a médií. Otřesná stostránková patogeneze ukazuje, jak je na periferii EU budována autokracie. Nevím, zda se díky této zprávě něco změní. Možná nic. Ale aspoň jsme nežili zbytečně.
Autor je novinář a šéfredaktor portálu Artportal.hu.
Z maďarštiny přeložil Jiří Zeman.