Rychlodabérů u nás byly desítky

Fenomén českého rychlodabingu je u nás celkem nezmapovaný. Z jakých podkladů jste vycházeli?

Lukáš Bulava: Když jsme před třemi lety s Petrem tohle filmové dobrodružství započali, na prvním místě byla touha vypátrat doposud neznámé hrdiny našeho mládí, jejichž hlas doprovázel naše první velké filmové zážitky. Věděli jsme, že na toto téma byla sepsána jedna bakalářská práce a že se v televizi objevily krátké reportáže s rozhovory s těmi nejznámějšími rychlodabéry. Chtěli jsme ale jít více do hloubky a zjistit, jak celá ta síť fungovala. Brněnský videoveterán Josef Šedý nám pak předal informace, které nám pootevřely dveře do historie černého trhu s videokazetami.

Petr Svoboda: Jsem filmový sběratel a fanda rychlodabingu. Mám obsáhlou sbírku, ze které jsme s Lukášem mohli vyjít. Aktuálně čítá kolem 2300 filmových titulů s rychlodabingem. Vedu si například i databází hlasů, v níž rozeznávám asi šedesát rychlodabérů. Jelikož většina z nich jsou neznámí lidé, dávám jim přezdívky podle jejich hlasového projevu, jako Šeptal, Huhňal, Pohodář a podobně, podle přízvuku, třeba Brňák nebo Ostravak, anebo podle hlasové podoby s někým jiným, například Strýček Jedlička, Profesor Hrbolek a tak dále.

Šedesát rychlodabérů je docela dost. Jak to, že jich bylo tolik?

PS: Dabérů bylo tolik, protože samizdatové dabování, jak tomu říká Ondřej Hejma, bylo takovým okénkem na Západ, do světa zábavy, jakou tady prakticky nikdo neznal. Když se k nám v druhé půlce osmdesátých let začala pašovat videa ve velkém, kdekdo o ně měl zájem. Jenže zdrojů bylo málo. Kopírování už nadabovaných filmů s každou kopií snižovalo kvalitu a na pátou, šestou kopii už se nedalo dívat. Takže bylo jednodušší nahrát si film z německé nebo rakouské televize a sehnat někoho, kdo ho nadabuje. Proto také nejvíc rychlodabérů bylo z příhraničních oblastí s Rakouskem a Německem. Do těchto zemí také pracovně jezdila řada lidí, kteří si kopírovali videokazety z tamních půjčoven. V Praze a okolí pak zase byli lidé, kteří si mohli dovolit satelity.

Ze známějších tvůrců rychlodabingu můžeme jmenovat Ondřeje Hejmu, Ondřeje Neffa nebo Františka Fuku. Dabéři ale byli většinou anonymní. Podařilo se vám některého z nich objevit?

LB: Anonymních rychlodabérů byly desítky. Jedním z nich byl i severomoravský samorost přezdívaný Meloun. Kamarádi se mě ptali, jestli už ho máme v dokumentu, protože si na jeho přednes dodnes pamatují. Nakonec jsme se k němu dostali a dokonce i s bonusem v podobě jeho parťáka, se kterým kdysi spolupracoval. Chceme vypátrat i další esa, jenže na tu éru se už z velké části zapomnělo a někteří anonymní dabéři se k ní ani nechtějí vracet.

Věděli o sobě jednotliví dabéři, nebo byli spíš izolovaní?

PS: Zjistili jsme, že rychlodabéři se mezi sebou navzájem prakticky neznali. Většina z nich samozřejmě věděla, že existují i další lidé, kteří opatřují videokazety českým voiceoverem, protože se k nim dostávaly kazety s jinými hlasy, ale vzhledem k určité teritoriál­nosti této praxe spolu nekomunikovali. Každý měl svůj okruh distribuce a tyto okruhy se propojovaly maximálně na burzách, kde se kazety načerno prodávaly. Víme například, že na stadionu pražské Sparty si konkurovaly dva gangy videopirátů a každý z nich měl vlastního rychlodabéra.

Co bylo pro pirátský rychlodabing charakteristické technicky a jazykově? Lišila se nějak úroveň dabérů?

PS: Lišila se výrazně, ať už technicky, jazykovou výbavou nebo projevem. Člověk se setkal jak s krásně slyšitelným a dobře artikulujícím hlasem, tak se zahuhňaným barytonem, kterému bylo rozumět každé páté slovo, nebo i s dabéry s řečovou vadou. Někteří rychlodabéři skvěle vládli řečí a dokázali mistr­ně přeložit třeba i různé vtipy a speciality, jiní ale uměli jen pár slov a celý film si museli vymyslet. Jejich projev se pohyboval od znuděných hlasů, laxně provázejících diváky filmem, až po exhibující šílence, přehrávající v každé scéně. Většina dabingů přitom vznikala z čisté vody – dabér sedl k filmu, který nikdy neviděl, vzal do ruky mikrofon, nasadil sluchátka a jelo se.

Rychlodabing se jako motiv objevuje už ve vašem hororu Kyselý dech, kde představuje zároveň zdroj zla i způsob jeho zahnání. Proč je použit tímto způsobem a jak jste se od Kyselého dechu dostali ke Králům videa?

LB: V raném věku mě rychlodabing často strašil. Vzpomínám si na podivné, úzkostné pocity z těch monotónních hlasů. Mnohokrát jsem se jich bál víc než krvelačných scén v samotném filmu. Po letech jsem dostal bláznivý nápad jednohlasý dabing použít do filmu Kyselý dech jako nástroj strachu, nástroj schopný probudit nekontrolovatelný nepříjemný pocit. Jednu z rolí si zahrál Petr a právě na základě tohoto setkání jsme začali pracovat na Králích videa.

Jde o nezávislý filmový projekt. Jak dlouho natáčení trvalo?

LB: První natáčení proběhlo v roce 2017 v brněnské Lišni u Josefa Šedého a poslední v roce 2019 s Danou Hábovou v kině Aero. Následně se materiál poslal do slovenské střižny Petra Pavlíka a producenta Igora Kovácse. Celkově ale práce na dokumentu trvala tři roky. Neustále jsme pátrali a oslovovali další lidi, kteří měli s tímto fenoménem co do činění, což je pochopitelně tvrdý oříšek vzhledem k tomu, že jsme nikoho neznali, kromě nejproslulejších jmen. Věděli jsme, že to bude delší dobrodružství, a nechtěli jsme nic uspěchat.

V Rumunsku vznikl o rychlodabingu dokumentární film Chuck Norris vs. Communism, ve kterém je pirátská distribuce amerických filmů spojována se společenským klimatem pozdního komunismu a dokonce i s pádem režimu. Platí něco podobného i pro české prostředí?

PS: Rozhodně, i když to většina tehdejších rychlodabérů a distributorů popírá. Samozřejmě jim věřím, že to nebrali jako protirežimní činnost, ale spíš se chtěli jako první dostat k západní filmové produkci a zprostředkovat ji ostatním. A někteří z nich to samozřejmě dělali pro peníze, protože distribuce pirátských videokazet vynášela obrovské zisky. Nicméně si myslím, že to byl jeden z hřebíků do rakve komunistického režimu. Lidé se dívali na zakázané západní filmy, viděli, co všechno u nás není, a snili o tom, že to tu jednou také bude.

Bylo nebezpečné filmy distribuovat a dabovat?

PS: Jak co. Třeba pornografie znamenala překročení zákona, ale jinak to zas tak nebezpečné nebylo. Nevíme aspoň o tom, že by někdo z okruhu kolem videokazet byl ve vězení. Mezi našimi respondenty převládá názor, že komunisté dobře věděli, že kdyby ty lidi začali moc dusit, nemohli by se na západní filmy dívat ani oni sami.

Jak se situace změnila v devadesátých letech s nástupem legální distribuce západních filmů a zákonů na ochranu autorských práv? Proč rychlodabing přetrval i v této době?

PS: V prvních letech po revoluci vznikaly videopůjčovny a oficiální distribuční společnosti, ale filmů bylo pro vyhladovělý trh pořád zoufale málo. Teprve v letech 1992 až 1993, kdy už u nás působily desítky distribučních firem, začaly nekvalitní, pirátsky dabované kopie mizet. Zhruba v této době ale přišel další zlom. Piráti vyrazili s kamerou do kina. A jelikož diváci stále vyžadovali na videokazetách dabing, burzy se začaly zaplavovat nahrávkami premiérových titulů z kin opatřených českým rychlodabingem.

Dnes je rychlodabing jen záležitostí sběratelů, jako jste vy, anebo ještě v nějaké podobě vzniká?

PS: Ojedinělé případy rychlodabingu se stále objevují. Například nový film Commando Ninja loni nadaboval zmíněný Meloun, tedy rychlodabér ze starých dob. Existuje také pár novodobých rychlodabérů, kteří dabují přes počítač a do různých DVD ripů. Dělají to za úplatu pro diváky, kteří chtějí mít nadabované filmy, jež nikdy nebyly uvedeny v češtině ani k nim neexistují titulky. Zkoušeli jsme je kontaktovat s tím, že bychom do dokumentu dali krátkou vsuvku s přesahem rychlodabingu do nového milénia, nicméně nikdo z nich s námi nechtěl spolupracovat, protože je jim jasné, že překračují hranice legality.